Já už takto odpovídám někdy Tobě někdy jinému…

bohužel, čerstvý zážitek...

Lékařské tajemství mezi kolegy?

Hilda a Filip byli spolužáci a na maturitním večírku se do sebe definitivně zamilovali. Po studiu angličtiny a francouzštiny se Hilda stala profesorkou na gymnaziu. Filip vystudoval práva a nastoupil jako manažér do velkého průmyslového podniku v Norimberku. S takto zajištěnou budoucností se po svatbě usadili v našem sousedním městě, kde se jim záhy nato narodila Růženka. Jako ošetřující lékař jsem se během těhotenství s oběma blížeji seznámil, a dalo by se i říci, že jsme se stali skoro důvěrnými přáteli.

Jak to s námi někdy život válí

A pak, že nemají důchodci fantazii - od mojí mámy

...další vzpomínka na fajn ženskou...

Od samého začátku, co jsme se znali, byl můj gymnaziální spolužák Ivan tak nějak jiný. Vyrůstal v rodině bez otce pod vlivem a péčí své matky, babičky a starší sestry. To asi způsobilo, že působil mezi námi ostatními ve třídě tak trochu zženštile, ať už svým chováním nebo zálibou v různých voňavkách. Dával nám ve třídě taky najevo, že pochází z Prahy, ačkoliv se jeho rodina po smrti otce přestěhovala na Moravu, když mu byly teprve asi čtyři roky. Ale mezi námi Moraváky platil vždy jako Pražák. Až do oktávy jsme spolu seděli společně v první lavici. On byl lepší hlavně na franštinu a na kreslení, mě víc zajímala němčina a biologie. Lehkou atletiku jsme dělali oba dva. Jeho zajímaly hlavně běhy na střední tratě, hod oštěpem a skok o tyči, mě spíš přitahoval vrh koulí, hod diskem a skok do dálky. Přes všechny tyto rozdíly jsme byli dobrými přáteli a kamarády.

S psychiatrem doktorem Hambachem jsem se kdysi seznámil v Norimberku na gynekologicko-psychiatrickém semináři. Téma bylo: „Problémy dívčí puberty“. V polední přestávce mi začal vykládat svou zajímavou story.

Jednu dobu se mělo v kurzech autosugesce, autogénního tréninku či hypnózy docílit bezbolestného porodu. Výsledky byly ale všelijaké...

Potřebuji poradit, pomoc nebo alespoň účast. Předem Vám děkuji!

Jsem tak rád, že už dnešní ambulance skončila, měli jme mimořádně mnoho pacientek. Moje pomocnice už odešly, ale nevychutnávám svůj vytoužený klid tak, jak bych chtěl. Měl bych ještě vyřídit několik důležitých atestů a posudků, ale jsem doslova zralý k tomu, abych si hned usnul. Proč ne? Zavolám domů, že přijdu dnes později.

Netřesk

Alena je naší nejzkušenější instrumentářkou, pracující u nás už přes dvacet let. Ve svých čtyřiceti stále ještě bezdětná. Svá dosavadní čtyři těhotenství potratila vždy nejpozději ve třetím měsíci. Takové případy se nevyskytují často, Alena byla, bohužel, jedním z nich. Jejich příčiny se zpravidla neobjeví snadno, ale někdy se to stane i náhodou. Výškrab jí prováděl vždy náš bývalý primář, nyní už penzionovaný.

& Jak se dostat z domova do hospody

Jak jsem jednou pracoval ještě před nástupem do zaměstnání

Předmluva: Osmačtyřicátnice, dvacet let vdaná a stále ještě bezdětná, silně depresivní z nesplněné touhy po dítěti. Nesčetněkrát i s manželem vyšetřovaná a opakovaně bezvýsledně léčená. Její touha po dítěti byla opravdu neobvykle extrémní a duševně vysilující. Na pokraji zoufalství skončila nakonec v mé ordinaci.

Tak trochu reportáž

… vymyšlený příběh, podle skutečných událostí.

minipovídka o předsudcích v nás