Nekrolog

Po maturitě se naše cesty na několik let rozešly: Ivan šel studovat do Prahy franštinu a tělocvik a stal se později v těchto předmětech profesorem na obchodní akademii. Já studoval v Brně medicinu a po promoci jsem se dostal do nemocnice mého rodného města na Vysočině, v němž jsme se za šest let po maturitě zase sešli na společném pomaturitním večírku.

Za tuto poměrně krátkou dobu od gymnaziálních studií bylo na některých z nás znát, že už na nich ¨hlodá zub času¨. Mezi těmi, co mě žádali o různé rady, byl taky Ivan. Dříve vždy statné a přímé postavy, tmavovlasý, nyní už sešedivělý a tak trochu divně se pohybující. Když se otáčel, tak vždy celým tělem, nejenom hlavou. Ztuhlá krční páteř? Počínající Bechtěrew? Mou předběžně letmou diagnózu mi mlčky potvrdí a shodujeme se bohužel i v tom, že léčebné vyhlídky do budoucna jsou málo uspokojivé a už vůbec ne povzbudivé. První úder osudu?
Na příštím pomaturitním srazu jsme se spolu sešli až po dvaceti letech, když jsem mezitím shodou různých okolností působil daleko od rodného města Za tu dobu už naše řady hodně prořídly, Ivan se však dostavil. Ale v jakém to je stavu?
„Jak se Ti daří, Ivane?“ a vím, že uslyším něco hrozného. V hloubi smutných očí tuším nesmírnou bolest a celkově vypadá velmi žalostně. Udivuje mě jeho
shrbená, vyzáblá postava. Sedí sice u prostřeného stolu, přesto ale nic nejí. A proč ten šátek okolo krku? I jeho hlas se nějak změnil a špatně mu rozumím, když mi odpoví: „Stojí to všechno...za starou belu. Skončil jsem...v předčasném invalidním. Dnes ti tady...toho moc nepovím...přijď raději zítra....ke mně domů...tam ti všechno...vyklopím. Za všechna ta léta...je toho na mě už trochu...moc.“ Nechápu proč tak divně mluví. Dál už jsem se raději na nic nevyptával, celý ten večírek byl tak nějak stísněný už proto, že se nás tentokrát sešlo opravdu velmi málo. Druhý úder osudu?

U sebe doma mluví zase tak úsečně: „Operovali mě...štítnou žlázu. Mám rakovinu. Krk je zohavený...řezem, který zhnisal. Proto ten šátek...promiň, jak mluvím...vyčerpává mě to....Taky nemám chuť k jídlu....slábnu...nevím ještě jak dlouho...“, dívá se na mě prosebně a jako by tázavě. Mě ale nic povzbuzujícího nenapadá, co bych mu právě teď měl odpovědět, neboť mě šokuje co a jak mi to říká. Raději mlčím a tisknu mu ruce ve svých dlaních. Aspoň něco radostného, co by ho potěšilo z jeho mládí, mu ale musím říct!

„Vzpomeneš si někdy, Ivane, jak jsi kdysi na sokolském stadioně hlídal a opatroval Emilu Zátopkovi jeho brašnu, když vyhrál Velkou Cenu našeho města? A jak ti zato ještě celý udýchaný poděkoval?“ zkouším ho myšlenkově vrátit do jeho zdravé minulosti.

„Pak tě vzal s sebou na čestné kolečko, víš ještě? Všichni ostatní jsme ti záviděli!“ Pokývne hlavou a v očích se mu trochu zajiskří.
„A krátce nato jsi hodil oštěpem svůj osobní dorostenecký rekord a všichni na stadioně ti tleskali, když jsi stál na stupni vítězů. Pamatuješ?“ Znovu pokývne a trochu se i usměje.
„Takové a podobné zážitky nesmíš, Ivane, nikdy zapomenout. Naopak právě teď si je musíš často připomínat a obnovovat!“

Tak a podobně jsem se ho snažil přivést na jiné myšlenky a když jsem se s ním po dvou hodinách loučil, měl mnohem lepší náladu než když jsem přišel. Dohodli jsme se, že spolu budeme ve styku e-maily, vzhledem k mému vzdálenému bydlišti v zahraničí. Nicméně jsem vzhledem k jeho nemoci tušil, že se spolu vidíme pravděpodobně naposled.

Za několik měsíců mi od něho došel následující e-mail s překvapivým obsahem a s jeho obvyklým, nyní ale šibeničním humorem:
„S radostí sděluji, že štítná žláza až na jizvu na krku prý nebude mít žádné zhoubné následky, ale současně s nemalou lítostí Ti oznamuji, že tu zubatou s kosou mám stále za patami: zdejší mastičkáři mi objevili v močáku karcinom agresivní povahy, který se mi už 2x pokoušeli vyškrábnout a prý pořád roste. Rodinné konsilium mě nakonec přesvědčilo, abych přijal nabídku úplného odstranění zrádného močáku se všemi důsledky, které dobře znáš.
Zítra nastupuji zase do špitálu, tak mi drž palce. Zbývá ještě naděje, že se ráno probudím tuhej. Jinak pánbůh se mnou.
Zdraví Tě a hodně úspěchů přeje Ivan.“

Zdrceně si uvědomuji, že jeho osud ho jednou rukou hladí, ale současně mu druhou rukou uděluje třetí úder na plný zásah. Neprodleně odpovídám: “Rozhodně se nesmíš poddávat nějakým vyloženě pesimistickým myšlenkám, poněvadž po překonání i této operace Ti stále ještě budou zbývat nadějné šance!! Psychická vyrovnanost a neztrácet naději jsou velmi důležité faktory, ovlivňující pozitivně každou nemoc!!
Ivane, jsme s Tebou v našich myšlenkách a modlitbách a věříme, že to zvládneš tak jako už mnohé jiné, co Tě až dosud postihlo. 
Srdečně Tě zdravím a palce pevně držím!!! Bůh s Tebou !! “

Jeho odpověď už nebyla bohužel tak humorná:
„Omluv moje dlouhé odmlčení, jsem v období, kdy se mi do ničeho nechce a navíc mě zlobí technika majlování. Z nejhoršího jsem u zase venku, ale musel jsem změnit celý způsob života. Detaily nejsou zajímavé. Jsem ted strašný lenoch, všechny dřívější aktivity se vypařily. Všichni mi tvrdí, že se to změní a zase najdu raison d´etre, tak uvidíme , zatím jenom vegetuji. Hodně vzpomínám na staré časy, na školu, atletiku, naše společné výlety…
Jak jen zvládnu tu zrádnou depresi, zase se ozvu. Zdraví Tě Ivan.“

Zmáhám se na několik (potěšujících?) řádků: “Nazdar Ivane, s radostí jsme uvítali Tvou zprávu po vzkříšení z Tvého martyria. Od prvního dne Tvého pobytu v nemocnici jsme na Tebe denně vzpomínali a přáli Ti dobré uzdravení. Nepíšeš mi sice nic podrobnějšího, ale mohu si to z velké části domyslet. Já musel před lety a prakticky až dodnes taky změnit dosavadní způsob života a vím, že něco takového není vůbec lehké. Neztrácej optimismus a dennodenně si skálopevně sugestivně opakuj, že Ti je a bude lépe. Pokud máš nárok na rehabilitační lázeňský pobyt, tak toho rozhodně využij!!“

Vím, že to je házení záchranné slámky do vody, která mu jistě sahá až po krk a že to jsou jedny z našich posledních e-mailů.

Jeho předposlední a vánoční mail, která mi připadá jako z nějaké nedozírné dálky:

„Milý starý brachu, povinnost mě nutí překonat averzi k psaní a ozvat se alespoň před svátkama. Santa Claus už buší na dveře , Silvestr už po nás natahuje ruku s flaškou a já si tady klidně hýčkám svoje deprese a spleeny. Počasí je tady díky inverzi pod psa, venku to klouže, je šero a zima a tak už se mi po kolikáté podařilo ráno vstát, dát si sprchu, snídani a počkat až mě debilní program TV zase uspí v poloze ležícího střelce na gauči.
Moje kontakty s přeživšími spolužáky se rovnají nule, jednak už nás je jako šafránu a jednak se nikam ven nepouštím. Dočkám-li se jara, třeba se to trochu vylepší. Sem tam na mě padne nějaký cizinec s žádostí o překlad z nebo do jazyka francouzského a to jsou poslední impulsy před úplnou destrukcí mozku.
Přeji Ti a rodině pěkné prožití svátků, silvestra a Nový rok a když to půjde, třeba se zase v novém roce sejdeme.
Loučím se s Tebou a přeji pevné zdraví a celkovou pohodu .
VESELÉ VÁNOCE VŠEM - přeje Ivan.“

Přesně měsíc před smrtí už zřetelně rezignuje, když se loučí se mnou víceméně definitivně: „Sorry, že se neozývám, ale trochu jsem přecenil proces uzdravování a už jsem na tom s depresemi zase zpět. Všechno co jsem si schovával do penze na zábavu je pryč a mám potíže, abych ráno vůbec vstal z postele. Nenašel jsem zatím žádnou výplň času a tak jen tak sedím, koukám, nanejvýš vzpomínám, kdy bylo líp. Jednou v noci po cestě na WC jsem sebou švihl na zem, asi pod vlivem prášků na spaní a tak navíc chodím s francouzskými holemi a čekám na černý havrany.
Venku máme jaro. Promiň, že moje e-maily nebudou asi moc četné, dochází mi už dech a na druhý dech těžko spoléhat. Prožili jsme spolu jaro života a kousek dospělosti, teď jde o to, abychom se uměli také smířit s koncem, tak jako většina našich spolužáků. Zdar a sílu k tomu Ti přeje kdysi sokolík, nyní invalida - IVAN
P.S. Doufám, že až léto zakuká se ještě někde sejdeme na kus řeči.“

K našemu osobnímu setkání však už nikdy nedošlo, navštívil jsem ho až u jeho hrobu. Kdysi dříve jsem s ním žertovával: „Ivánku náš, copak děláš? Děti jdou do školy, ty ještě v posteli na nic nedbáš...“

Ale teď?? Vzpomínám a je mi moc smutno.


.