Seču

Seču.
Přede mnou vzrostlá tráva, za mnou centimetrový pažit. Sedím na Rideru a seču svah své zahrady. Slunce do mne praží a pot mi stéká po celém těle. Je mi fajn. Jezdím tam a zpět. Nahoru i dolů a plocha neposečené trávy se zdá být nekonečnou. Jsem tady rád.
Pode mnou řvoucí motor stroje a nade mnou. modrá obloha. Lehce pofukující vítr mi vhání do očí dým jakéhosi ohýnku. Dívám se okolo a pozoruji to krásné místo.
Svah pozemku zakončuje švestková alej a plot. Za plotem začíná les. Smíšený, vesměs borový les. Sem-tam modřín. Na okrajích duby. Několik odstínů zeleně a modrá obloha. A Slunce. Žhavé a báječné Slunce. Na druhém konci zahrady cosi kutí Adalim a já jí mávám. Opětuje pozdrav. Jsme poměrně vzdáleni a přece spolu.
Jedu do kopce. Síla stroje překonává svah. Na vrcholu zastavuji ve stínu keřů a zapaluji si.
Rozhlížím se. Vidím dlouhý svah zahrady a les za ním. Veliké údolí, jímž teče Vltava. Odsud není vidět. Brání tomu les. Vítr, jenž vane z údolí, však přináší její vlhkost.
Vidím stráň na druhém břehu a pokosené louky pod protějším lesem. Les je snad dva kilometry vzdálen. Je tak dobrá viditelnost, že rozeznám jednotlivé stromy. Asi bude pršet.
Startuji stroj a znovu vyrážím.
Tam a zpět. Tam a zpět…
Seču a nad lesem se sbírají mráčky. Vítr je honí dokola a přistrkuje do chumlu.
Jezdím. Doufám, že se mi podaří posekat celý pozemek, než se přižene bouřka.
Vítr se otočil a od severu přihnal temné mračno. Jezdím do chvíle. Kdy z těžkého mraku nad údolím vyšlehne první blesk.
Těžké kapky deště dopadají na vyprahlou zem. Zdá se mí, jakoby při dopadu zasyčely a vypařily se.
Zajel jsem do garáže a vypnul stroj. Na traktůrku bych byl příliš dobrým terčem pro blesky. (Jen blbec, jako byl Zoubele, v bouři utíká. Psali Šimek a Grosman) Déšť padá v celých kýblech.
Jsme zalezlí v boudě a sledujeme potok, v nějž se proměnila cesta. Do plechové střechy buší kroupy. Na trávníku poskočí a zůstanou ležet. Jsou veliké jako třešně.
Prší asi půl hodiny. Vše je promočeno. Po svahu zahrady zurčí dvoucentimetrová plocha vody.
Využíváme chvilkové přestávky mez dalším náporem krup a prcháme. Sedáme do auta do něhož opět buší kroupy. Vlek, jenž máme připojen je naložen trochou dřeva a spoustou krup.
Jedeme. Lije stále více.
V aleji za vesnicí dojíždíme dvě cyklistky. V kopci musely sesednout a teď stojí pod stromy a buší do nich kroupy. Zastavujeme. Sedím na sedadle spolujezdce a dívám se ven. Příkop kolem silnice je plný vody. Ve stráni za ním je závěj krup.
Adalim vystoupila a nabídla cyklistkám odvoz. Ony pomoc vítají a tak vystupuji a nakládáme kola na káru, přivazujeme je a vyrážíme. Silnice je zaplavena vodou a mezi kroupami se válí ulámané větve. Adalim jede opatrně a v pohodě projíždí těch dvacet kilometrů do města. I městské ulice jsou místy zaplaveny vodou. Kanalizace nestíhá i když tady již neprší.
Na okraji města zastavujeme a vděčné cyklistky si berou svá kola. Děkují, nasedají a odjíždí.
My ještě odvážíme káru na její místo a také jedeme domů.
Je večer. Vyjasnilo se. Večerní slunce ozařuje téměř čistou oblohu. Stojím na terase, pokuřuji a pozoruji ptáky v ořešáku před sebou. Jsem ve výšce koruny stromu a mám je jako na dlani. Poskakují a ozobávají nezralé ořechy. Zpívají si a notují své písničky a jsou spokojeni. A já vlastně také.