Zuzana

Zuzana spokojeně oddechovala na kraji postele, zakrývajíc své nahé tělo jen lehkou dekou. Kůže jí voněla mýdlem. Rád jsem k ní čichal. I teď… budík ukazoval pár minut po jedné ráno a já nemohl usnout. Bylo to pár hodin poté, co jsme se domilovali. Doufal jsem, že po horké sprše padnu unaveně na postel, ale nestalo se.
Venku byla tma, jen pouliční světla ozařovala blízké okolí. Ráno nebylo kam vstávat. Byl jsem bez práce a podpora mi stačila akorát na zaplacení nájmu mého jednopokojového bytu s kuchyňským koutem a na nákup jídla. Byl jsem prostě líný pracovat nebo si nějakou práci alespoň hledat, pohodlný, rozmazlený, neměl jsem náladu zabíjet dny posloucháním nadřízených, obsluhováním zákazníků, či manuální prací. Bylo to prostě pod mou úroveň.

„Takže makat je pod tvou úroveň?“ zeptala se jednou u večeře Zuzana. Neměl jsem náladu rozebírat toto nebo podobná témata, zvlášť při jídle. Bral jsem antidepresiva a hodně pil, ubíral jsem na váze a občasná chvíle se najíst pro mne byla posvátná. Nechtěl jsem si kazit chuť.
„Nechej mě dojíst a neptej se na takové věci.“
„Sakra, podívej se kolem sebe! Každý se snaží vydělat si prachy, aby mohl aspoň nějak žít! A ty tu sedíš, přemýšlíš nad blbostma, hodinu žvýkáš suchý rohlík a zapíjíš ho tím svým podělaným pivem! Tomu ty říkáš život? Je ti čtyřiadvacet a nic, nic jsi nedokázal!“
Nevnímal jsem ji. Nebyli jsme spolu moc dlouho, ale naučil jsem se být odolným vůči jejím výčitkám a neustálým připomínkám. Věděl jsem, že má pravdu.
Věděl jsem, že jsem nudný a do sebe uzavřený blbec, kterému je všechno jedno. Věděl jsem, že obhajovat svůj životní styl a postoj je donebevolající lež a pitomost. Ale byl jsem zvyklý jen přežívat. I proto jsem nikoho nehledal. Žil jsem si po svém, z dohledu ostatních, kteří by mne chtěli vést jinou cestou. Stejně jako ona. Má drobná štíhlá dlouhovlasá Štírka.
Štírka a Beran… nikdy jsem nedával na horoskopy, nikdy jsem těm blábolům nevěřil. Až do doby, než jsem potkal ji. Naprosto opačné charaktery a myšlení. Sebevědomá a cílevědomá inteligentní ženská a proti ní nezaměstnaný magor. Protiklady se možná opravdu přitahují. Ne však v tomto případě. I tak jsme byli spolu.
„Tak proč se se mnou, sakra, nerozejdeš? Proč se mnou noc co noc chrápeš? Proč si stěžuješ kamarádkám, jak jsi blbá, že se mnou trávíš volné chvíle? Já tě nenutím, nelezu za tebou po kolenou, nebrečím ani neprosím!“
„Máš pravdu, jsem blbá. Asi marně doufám, že tě změním. Že si kvůli mně najdeš nějaké zaměstnání a že nebudeš celé dny jen koukat na televizi nebo do zdi a chlastat, že začneš jíst i něco jiného než ty tvé pitomé prášky, které stejně jen ničí játra a mozek. Doufala jsem, že to pro mě uděláš!“
„Píšu poezii a povídky. Nejsou to sice extra díla, ale píšu. A jednou…“
„…jednou co??? Jednou vydáš sbírku a knížku a bude z tebe slavný spisovatel? Jsi k smíchu! Kolik jsi toho napsal, dvacet básní? Tři povídky? Co si za to koupíš? Nic! Hraješ si na umělce, a přitom jsi obyčejný vágus! Lednici už máš pět dnů prázdnou! Myslíš, že ji naplníš jídlem, když napíšeš čtyři sloky nějakého pseudodíla??? Běž do háje!“

Seděl jsem u otevřeného okna a pozoroval okolí. Ze šestého patra je fajn výhled, jen pokud nebydlíte na sídlišti tak jako já. Všude kolem šedé paneláky připomínající obrovská mraveniště plná neustále spěchajících lidí – mravenců - se spoustou problémů. Já neměl žádné. Nebo jsem si je alespoň nechtěl připouštět. Na dluhy jsem kašlal. Na prázdnou lednici jsem kašlal. Na exekutory jsem kašlal. Ať si přijdou. Co mi můžou vzít z mého holobytu? Ať si mne zavřou. Žádná velká změna by to pro mne nebyla.
Na betonovém plácku pod okny hrála parta dětí vybíjenou. Chvíli jsem je sledoval. Nebavilo mě to. Zazvonil zvonek u dveří, které se po chvíli otevřely. Ani jsem se neohlédl, věděl jsem, že je to Zuzana.
„Ahoj, lásko,“ políbila mne na tvář, zatímco já stále shlížel z okna. Otočil jsem se. Měla žluté tričko a světlé džíny. Ve vlasech černou čelenku. Slušelo jí to.
„Ahoj, kotě. Co mi neseš?“ pousmál jsem se na ni.
Zuzana se také pokoušela o psaní básní. Byla to jedna z mála věcí, která nás spojovala. I když i toto téma bylo věčným zdrojem našich hádek a rozbrojů. Ona často kritizovala má díla - spousta krve, smutku, chlastu, depresí, smrti a nešťastných lásek… - a já na oplátku kritizoval ta její.
„Proč nikdy nedáš nikomu ve své básni šanci přežít?“ ptávala se.
„A proč ano? Nesnáším happyendy. Jsou všude, podívej se na televizi. Každý film tak končí. Je to nuda. Spousta lidí si říká Ach, proč se tohle nemůže stát i mně? Proč já mám takovou smůlu? Proč nemůžu alespoň jednou prožít to samé co hlavní hrdina? Proč? Vždyť je to k smíchu.“
„Je to o moc lepší, než když si v každém svém díle řežeš žíly nebo brečíš nad tím, že tě holka podvedla nebo opustila.“
„Píšu autobiograficky. Až někdy poznám pravou lásku a prožiju krásný vztah, který mne pozitivně naplní, napíšu o tom. Což se ale asi nikdy nestane…“
„Ty zmetku, a to si dovolíš říct přede mnou?“
Vytáhla arch papírů ze své tašky. Studovala ekonomiku na vysoké škole. Jako nezaměstnaný jsem častokrát sloužil jako odborná teorie, kterou si vztahem se mnou mohla vyzkoušet i v praxi.
„Můžu ti přečíst svou báseň? Bude se ti líbit. Název ovšem zatím nemám.“
Přikývl jsem.

„Jsem hvězdou na nočním nebi,
svítím do tvého okna, když spíš.
Zlatokopové mne milují,
protože pláču drahé diamanty.
Vkrádám se…“

„Ehm…“ přerušil jsem ji. Vyčítavě se na mě podívala. Neměla ráda, když jsem ji při čtení vlastní poezie přerušoval.
„Ano, Mistře?“
„V pořádku. Já jen… zlatokopové milují zlato. Protože hledají zlato. Proto se jim tak i říká. Nehledají diamanty.“
„To jsi mne přerušil od recitace, abys mi řekl takovou kravinu? Není to snad jedno? Zlato jak diamanty?“ Věděl jsem, že je zle. Začínala rudnout ve tváři.
„Není to přece jedno, je to něco úplně jiného. Je to jako bys třeba… chtěla poznat asijskou kulturu a jela kvůli tomu do Afriky.“
„Co je na tom divného? Ti žlutí parchanti už jsou stejně nastěhovaní všude.“ Mlčel jsem. Báseň nedočetla. Děti venku stále hrály vybíjenou. A já měl již šestým dnem prázdnou lednici.

Blížilo se naše dvouměsíční výročí. Nebylo mnoho vztahů, které by mi vydržely déle, což mi často připadalo k smíchu. Chtěl jsem toto miniaturní jubileum oslavit dobrým jídlem. Malá radostná událost v prázdném životě schizofrenního samotáře.
Našel jsem si dvoutýdenní brigádu na pile. Pro mne jako manuálně nešikovného člověka to byla zajímavá zkušenost. Celý večer po pracovní době jsem vykašlával a smrkal dřevěné piliny. Ale bavilo mne to.
Nadešel pátek. Krásné výročí, lásko. Snad ti bude chutnat…
Vyzvedl jsem Zuzanu u ní doma. Bydlela s matkou a mladší sestrou ve velkém třípokojovém bytě. Máma pracovala jako psycholožka. Zuzana mne k ní často posílala. Vždy jsem odmítl. Nikdy bych se nesvěřoval matce své přítelkyně, i když by to v tomto případě bylo na profesní úrovni. Ale co bych jí asi říkal? Zuzana mne štve svým všeználkovstvím? Musí mít vždycky pravdu? Když mi někdy uvaří, tak mi to vůbec nechutná? Ač jsou psychologové vázáni slibem mlčenlivosti, myslím, že můj rozhovor z terapie by si pro sebe Zuzanina máma určitě nenechala.
Zuzana vypadala nádherně. Vycítil jsem z jejího pohledu, že se na dnešek také hodně těší. Měla na sobě dlouhé černé šaty s krajkou až po kotníky. Podprsenku nechala doma. Nepotřebovala ji. Měla krásná pevná prsa a bradavky se jí lehce rýsovaly přes tmavou látku. Podívala se na mě. Měl jsem modrou polokošili a tmavé džíny, na nohou pláťáky za pár stovek. Naše rozdílné společenské postavení v tu chvíli vynikalo jak nikdy dřív.
Kráska a zvíře. Princezna a chuďas. Nekomentovala to. Věděla, že už jiný nebudu. Možná se s tím už pomalu začala smiřovat. Prostě to vzdala. Všechny to vzdaly. Všechny, které se pokusily mne změnit… Políbila mne a já ji vzal za ruku. Venku zapadalo slunce, obloha pomalu tmavla. Červánky barvily celé město doruda. Foukal jemný vítr a voněl teplým létem. Restaurace byla nedaleko. Byl jsem rád, že jsme se mohli projít.

V restauraci bylo plno. Jak by ne, byl páteční večer. Můj nápad zarezervovat předem stůl se nakonec ukázal jako správný. V srdci mne hřál dobrý pocit. V kapse mne hřálo pár tisícovek vydělaných na pile.
Zuzana si objednala kuře, já obří hovězí steak. Dlouho jsem neměl nic pořádného v žaludku. A ze vzpomínky na velkou porci chutné flákoty masa dokážu o rohlících přežít několik dalších dlouhých dnů. Povídali jsme si. Nechtěl jsem se dnes hádat, rozebírat naše spory. Myslím, že i ona to pochopila. Umlčel jsem ji tou pitomou truhlařinou.
Popíjel jsem pivo, druhé, následně i třetí, když nám donesli jídlo..Chutnalo výborně. Povídali jsme si i při něm. Nevnímal jsem ostatní hosty, i když bylo v restauraci poměrně hlučno. Ozýval se smích i cinkání příborů. Bylo mi dobře. Dojedli jsme. Přišel číšník a zeptal se, jak budeme platit.
„Dohromady,“ odpověděl jsem a sáhl do kapsy u kalhot pro svou peněženku.
„Takže… dělá to šest set osmdesát dva korun, prosím.“ Vytáhl jsem pětistovku a zmačkanou dvoustovku, podal bankovky číšníkovi a kývl.
„To je dobré…“ Číšník poděkoval a odešel.
„Cože?“ zeptala se Zuzana. „Osmnáct korun?“ V jejím hlase byl znát posměch. „Ty jsi mu za to všechno nechal jen pitomých osmnáct korun spropitného?“ pokračovala.
Překvapivě jsem na ni vytřeštil oči. Zastavil se mi dech. V žilách se mi zastavila veškerá horká krev. V ten okamžik se snad zastavila celá Zeměkoule.
„Do prdele!!!“ zařval jsem na celou restauraci a vylétl ze židle, která spadla na zem. Všichni hosté i zaměstnanci restaurace se lekli a překvapeně ohlédli směrem k našemu stolu. Bylo mi to jedno. Zavolejte policii, vyveďte mne, zmlaťte mne, napište o mně do novin, sakra, je mi to jedno!
„Tak já celé dny makal na pitomé pile, aby sis mohla objednat tohle podělané kuře, a ty mi tu budeš vyčítat, že nechám číšníkovi malé dýško?“ rudnul jsem ve tváři jako zadek paviána, „jsi, sakra, normální?“
Zuzana seděla k židli jako přikovaná a zaraženě a překvapeně na mne koukala s otevřenou pusou.
„Ale… ale… já…“
„Ticho, do háje! Kašlu na to, sakra! Kašlu na tebe!“
Číšník se vydal mým směrem. Zpozoroval jsem ho a mávl rukou, aby se neobtěžoval. Půjdu sám…
Zuzana se probrala rychle. „Jestli odejdeš, je konec, slyšíš? SLYŠÍŠ??? … Tak fajn, běž si! Jsi chudák! Nejsi nic jiného, než ubohý chudák!“ křičela na mne, zatímco já už otevíral dveře od hlavního vchodu.

Konečně na vzduchu. Kráva pitomá! Vyšel jsem směrem domů. Bylo mi jedno, co se stane v další chvíli, v dalších dnech. Bylo mi jedno, co se stane se Zuzanou v restauraci. Bylo mi prostě najednou jedno úplně všechno. Měla pravdu. Byl jsem chudák. Ale v tu chvíli… v tu chvíli, kdy jsem opouštěl restauraci… jsem byl ten nejšťastnější a nejklidnější chudák pod sluncem. A v televizi navíc dávali Kmotra.