Nějakým záhadným způsobem se mi ze zdejšího výčtu svých děl vytratila tato povídka, tak ji sem ještě jednou vkládám... prosím, nemusíte reagovat, jen ji tu chci mít pro svůj klid :-)

Mít či nemít

Další reálná povídka o mimoměstském zvířectví

S psychiatrem doktorem Hambachem jsem se kdysi seznámil v Norimberku na gynekologicko-psychiatrickém semináři. Téma bylo: ¨Problémy dívčí puberty¨. V polední přestávce mi začal vykládat svou zajímavou story.

..to se tak někdy stane...

Kolega Rudolf, sekundář na interně, mi u oběda sděluje: „Pošlu ti odpoledne náš nový příjem. Ani jsem ještě neměl čas, abych se na ni řádně podíval. Přišla před chvílí, patnáctileté děvče, posílá ji praktik, asi prý zánět ledvin. Nějak se mi to ale nezdá, tak ji vem důkladně pod lupu, abychom neléčili nějaká kukaččí vejce, která nám nepatří.“

Předmluva: druhý díl povídky ¨Černý - bílý¨

Krmítko

Vzpomínám si na jednu tovární dělnici. Bylo jí asi tak dvacet. Ostýchavá, stydlivá, rozpačitá. Musel jsem jí usnadnit, aby začla mluvit:

Nedalo mi dlouhého přemýšlení jak nazvat tuto povídku… Jak svědčí název, řeč bude o tom, jak jsem nevěděla, kdy přestat… (exliterovka)

Divadelní hra o třech dějstvích – napsal sám život

každý ho má...

Per aspera ad astra, nebo-li: něco špatného pro něco dobrého

Porod se týká, úzce vzato, jen dvou lidí, matky a jejího dítěte. Jejich celkový a zdravotní stav nebývá ke konci těhotenství vždy v rovnováze a tato situace je někdy natolik závažná, že se druh porodu nebo délka jeho trvání musí v zájmu života jednoho z nich lékařským zásahem ukončit. Krajní mez těchto protichůdných ohledů tvoří případ, kdy se v zájmu života zdravé matky musí obětovat života neschopný plod, když by jinak průběh porodu znamenal matčinu smrt. Takovéto osudové rozhodnutí je pro porodníka velkou duševní zátěží a setrvává mu v paměti po celý život.

Krátká povídka ze života

... vymyšlený příběh, dle skutečných událostí.

...(napsána 23.4.2016)

Klid a pohoda - za okny je tma a já vzpomínám na dnešní odpolední převoz. Ten ranní stál taky za to!

Tenkrát byla na Vysočině neobyčejně tuhá zima, střídavě bohatá na sníh, mráz a náledí. Nám lékařům nebylo ve vyhřátých pokojích a sálech zle. Byli to řidiči sanitek, saniťáci, kteří byli vydáni na pospas rozmarům přírody. Za ta léta služeb se však naučili v každém počasí nejenom vyjet, ale i umět se vrátit. Jsou přitom odkázáni sami na sebe, poněvadž jim za zády nestojí nikdo, kdo by jim v těžkostech poradil nebo pomohl a kdy musí svou vynalézavostí nahradit myšlení a zásah lékaře. To právě zažil v oné zimě nejmladší řidič naší okresní nemocnice, když měl dovézti z vesnice, vzdálené pouhých dvacet kilometrů, prvorodičku k porodu, který už probíhal nějakou dobu doma. Poznamenávám, že se udál ještě v době před-mobilní a pokusím se vyprávět jeho příběh tak, jak mi jej sám vylíčil… (*Pouze jediná povídka-tím bohužel bezkonkurenční- z poslední soutěže na téma "Zimní" * )