*ČERNÝ- BÍLÝ*

Snad každý, kdo je znal, je měl za ideální manželskou dvojici, šťastnou a spokojenou. Za rok po Růžence se jim narodil synáček Alex. Toužili být na vrcholu štěstí, ale jeho narozením se jim šťastné pocity začly rychle ztrácet. Alex měl totiž mírně tmavou pleť, která poznenáhlu tmavla tak, že se do roka zřetelně odlišoval od ostatních. Nebyl sice černý, ale výrazně tmavý. Pro oba to byla katastrofa!

Jako první za mnou přišel soukromě do bytu Filip: "Nedovedeš si představit, jak jsme oba zoufalí. Vždyť jsme společensky úplně znemožněni! Nebude to trvat dlouho a s Hildou se asi rozvedeme. Jak u ní, tak i u mne to je v práci k nevydržení. Sice nám nikdo nic neříká přímo, ale jak se k nám lidé chovají, tak cítíme jak a co si o nás myslí. Zapřisáhla se mi sice, že kromě mne nikdy s nikým nic neměla, ale je mi zatěžko tomu uvěřit, stejně jako i ona si s tím neví rady. Jak je vůbec možné, že se něco takového může stát? Můžeš mi to vysvětlit? Co se s tím dá dělat?”
"Upřímně řečeno, teď to ještě nevím, Filipe. Není to jednoduché a potřebuji na to čas, jestli to vůbec vyluštím! S Hildou budu muset taky ještě mluvit, když vy dva už jste si to vyříkali. Pošli ji ke mně, prosím.” Hlavou mi prolétlo latinské slovo Atavizmus.
Během celého rozhovoru jsem měl pocit, že v jejich manželství něco nehraje, co se oba snaží před veřejností utajit a že si možná sami namlouvají a nechtějí sobě přiznat, že už to mezi nimi není, jak to bývalo dřív. Tato základní myšlenka mě ovládala při mé snaze proniknout do záhady jejich nešťastně poznamenaného dítěte.

Hilda vskutku přišla a delikátní rozhovor s ní nebyl snadný. Byl jsem ale předsvědčen, že na moje choulostivé otázky odpovídala upřímně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Téma mimomanželského kontaktu s mužem tmavé pleti jsem proto naprosto vyloučil. O to víc zůstával i pro mne problém postiženého dítěte nevysvětlitelným. Atavizmus? Možná. Na základě svých zkušeností jsem ale chtěl vědět více.

„Jaký vztah mají mezi sebou tvoje a jeho rodiče, Hildo?¨

„Moje jsou oba advokáti. Jeho otec je bezvýznamným úředníkem na radnici, matka v domácnosti. Vřelý vztah k sobě nemají, je mezi nimi velký společenský rozdíl. Možná jsem to zpočátku zavinila já sama, když jsem si přála svatbu jen před našimi svědky, bez rodičů. To byla asi velká chyba. Co vím, navštívili se navzájem zatím jenom jednou.“

Začínaly se mi pomalu otvírat dveře do třinácté komnaty a musel jsem mluvit s Filipem ještě jednou. Počítal jsem s tím, že budu hledat v seně jehlu.
„Za celou dobu, co se s Hildou znáte, Filipe, měl jsi někdy s ní natolik vážný konflikt, který by mezi vámi vedl třeba až k rozchodu?“ Zahloubal se a měl jsem dojem, že neví, jestli se mi má svěřit nebo ne.

Pak ale přece: „Poprvé mě těžce ranila, když si přála svatbu bez obou našich rodičů. Měla jakousi averzi proti mé matce a nikdy jsem z ní nedostal, proč tomu tak bylo a bohužel ještě je. Jak mě znáš, poněvadž jsem velký dobrák, tak jsem se jí podřídil, ale do dneška jsem to psychicky nestrávil. Podruhé, bylo to nedlouho po narození naší Růženky, udělala něco nepochopitelného nejen pro mou matku, ale i pro mne: máti si dovolila pochovat svou vnučku a vzala si ji, jako babička vůbec poprvé, bez dovolení z kočárku do náručí. Hned bylo zle! Hilda ji doslova z náručí vyrvala, uložila zpět do kočárku a okamžitě byla pryč. Bylo mi, jako kdyby nám oběma nafackovala, jako kdyby vůbec nebyla má žena. Styděl jsem se, babička to oplakala.“

Pak pokračoval, aniž jsem ho k tomu vybídl. Zřejmě se potřeboval vymluvit z toho, co ho tak zatěžovalo.
„Ten večer byla u nás tichá domácnost. Nemohl jsem a taky ani nechtěl pronést jedno jediné slovo. Skoro celou noc jsem přemýšlel, proč se to stalo a co všechno může a bude následovat. Příští den v práci to ve mně pokračovalo. Nemohl jsem se vůbec soustředit. Cítil jsem se jako malé dítě, toužící po mateřském nebo pouze i jen ženském obejmutí, po soucitných slovech, pohlazení, políbení. Na pokraji zoufalství a manželského zklamání jsem se rozhodl, budeš se divit, že po práci navštívím Erotik Klub. Ne kvůli sexu, ale v naději, že tam najdu spřízněnou duši, kterou jsem tak naléhavě postrádal. Šel jsem tam a našel, co jsem hledal. Ne jenom jedenkrát. Bohudík nebo bohužel? Přiznávám, že někdy později došlo i na sex...až mi i Hilda někdy vytýkala, že opomíjím své manželské povinnosti.“
Při jeho zpovědi jsem si uvědomil, že jsem dosud neznal, jaký je sám ve svém jádru a začínal jsem ho chápat úplně jinak. Jeho city k Hildě se opakovaným zklamáním zřejmě opotřebávaly. Nicméně jsem ale stále ještě neměl uspokojivou odpověď na jejich naléhavou otázku ohledně postiženého Alexa. Jsouce pod nepříjemným tlakem veřejnosti se potřebovali rozhodnout rozřešit svůj budoucí život.

Po dlouhém uvažování a s niterními rozpaky jsem je seznámil s následujícím:
„S největší možnou pravděpodobností se u Alexa jedná o atavizmus, velmi vzácné genetické onemocnění, postihující nejenom lidi. Znáte jistě, že se narodí t.zv. albino, úplně bílý tvor mezi ostatními jinobarevnými nebo člověk, který má srst třeba i po celém těle a vůbec jiné neuvěřitelné tělesné, vnitřní i vnější zvláštnosti, zděděné od prapradávných generací. Léčebně se s tím nedá nic dělat.¨
To stačilo, aby se v zájmu všech členů rodiny radikálně rozhodli: Filip se dal od firmy přeložit do pobočky v Londýně, kam si vzal i Alexa. Po roce se s Hildou rozvedli, když se tam mezitím seznámil s ženou černé pleti, která byla také právničkou a se kterou se do dvou let vzali. V zájmu svého malého synka mu znemožnil jakýkoliv styk i vědomí o bývalé rodině v Německu, aby tak předešel pozdějším rozporům mezi sourozenci a jejich dohadům, proč je Růženka bílá a Alex ne. Veřejnost našeho města, podle rčení ¨sejde z očí, sejde z mysli¨, tak ztratila vítr z plachet a Hilda tím opět nabyla svůj dřívější klid...

Ne tak já. Pro mne byl atavizmus diagnózou z rozpaků, tušil jsem za tím něco jiného, co mě nutilo, abych to vyluštil. Velká detektivní práce, když se však do něčeho zakousnu, tak to nepustím! Ale o tom až v příští povídce.