PODKROVÁK

***

Přízemní podkrovák na úpatí Ostravy, se střešním okýnkem
a teplotou odpovídající roční době. Zadara.
Dědek nebyl náročný, v jeho věku se nebylo čemu divit. Byl rád,
když potkal pod schody pěkné holky v mini, pozdravily, za krabku
Startek poděkoval a za karton Spart byl dokonce vděčný, pokud si
pamatoval. Pozval jsem ho na kávu a namaloval obrázek nebožky.
Tak nějak po lopatě mi podával střípky života, moc jsem mu nevěřil,
myslel jsem, že mám čas. Měl jsem.
Byl problém sehnat holku odpovídajících chutí. Myslím tím
jen tu jednu jedinou, na furt, která po létech nezhořkne, jako kafe
co Horáček nesladí a doprovází slovy, chlap pije hořké. Dost mě tím
sere, protože se vždy blbě ušklíbne a hlasitě srkne. Nechci mít třicet,
proboha, co bych tu sakra dělal, starý. Úvahy přerušil kašel. Zapálil
jsem cígo, moc mu to nepomohlo, jen si rozjasnil tvář a nalil další.
"A co Anička? Pěkně tu pokludila." Už nepříjde, nikdy, přidal jsem
si další dvě kostky cukru, zuřivě mlátil hrnek lžičkou a doufal, že si
nevšimne. "Neřvi chalane, takých eště budě" a odmlčel se. Nebude,
vždyť jsem jí nosil tašku, zatáhl do bijáku, dal pusu. Pak nás rozdělil
život a po vyhazovu ze školy jsem ji konečně potkal. Láska jako
trám a on mi bude vykládat. "Synku, že tys ju neojel." Hulvát
jeden havířskej, byl jsem s ní teprve pět dní, polibků bezpočet, těla
vymazlená, v divadle jsme byli, usnuli, v poledne tam nebyla, jen
cár papíru a finito. Třeba někoho má. Neměla.
Tony /už si tykáme/, kouří čím dál tím méně, z borovičky
přešel na sedmistupňové pivo a optimismus že …
Moc toho nenamluví, jen odpoledne vysedává v křesle, které jsem
vysmýkal do brlohu plného svíček, babského odéru, magiče
s Beatles. Plakátem Che Guevary, přemalovaným znakem hippies,
je unešen, "jako já, jako já," blábolí.
Přijde kámoš, kroutí hlavou a holkám se nelíbí. Rády malují
srdíčka do dlaní, mladým. Hudba nepřetržitě řve, slečny nervózně
přehazují nohu přes nohy, dopíjejí vypité láhve, nálada houstne.Tonda
docucá pívčo a jeho šťastný úsměv pokřiví věty, "Ogare, možeš to
zhlasitit, esli to eště ide? Sní sa mi o robě." Dal jsem plné kule a on?
Odešel.
Veronika mě vtáhla do prázdné skříně po babičce, kde se kdysi
strkaly duchny i spousta veteše, kterou člověk nezbytně potřebuje
k životu, ještě je to tu cítit, muzika zní dutě. Teď strkám já.
Jen chvíli, aby řeč stála a vydýchal se vzduch.
Jana ještě neměla dost, tak bereme lahváče a mizíme za dědkem.
Chudák Mirek. "Checht."
Tony se vyvaluje na pohovce, na břichu mu poskakuje obrázek staré,
kouká na nás těma svýma modrýma očima, křečovitě přitiskne víčka.
Věrča vyjekne, jakoby nikdy, nikdy neviděla sperma. Otáčíme se.
"Počkajte" zabublá a každým výdechem vychrstne zpěněnou krev.
Chytá mě za ruku, sakra, ještě má páru chcípák. Čím dál tím víc se dívá
upřeně, nastražím uši, stisk i hruď se zvětšuje, zvětšuje, bublinky praskají,
klid. Tak jsem si smrt nepředstavoval. Vymaním dlaň ze sevření, pohladím
víčka, zaklapla. Chce se mi brečet, tak zvracím. Jdeme nahoru,
Věrka taky ještě nemá dost. Ráno zavolám havrany.

***