Zámeček

Spěchala do práce parkem, který znala lépe než své boty. Dnes by však pro mlhu nebyla schopna jednotlivé druhy stromů rozpoznat. Cesta vysypaná bílými kamínky splynula se spadaným listím a okolím. Nevlídný čas.

Konečně zahlédla obrysy bývalého zámečku. Nervózně rukou zkontrolovala klíče v kapse.Ten člověk už čekal před zadním vchodem! Napoprvé si přivstal. No, jen aby mu to vydrželo.

Romana – Tibor, představili se navzájem. Společně zamířili k elektronickým „píchačkám“. Když dávala Tiborovi jeho čip, všimla si, že dlaně na rozdíl od ostatní barvy těla má růžové jako její vnučka.

Převlékli se do bílého. Romana jako vedoucí kuchyně vydala pokyny, co všechno je v jeho náplni práce. Nejdřív jako vždycky postavit na polévku. Tibor ochotně přiskočil a pomohl zvednout veliký hrnec s vodou.

Co se tady za její éry už vystřídalo lidí! Od důchodkyň po mladá děvčata, občas i Ukrajinky. Všechny zjistily, že je to dřina, a dřív nebo později skončily.

Copak nikoho jinýho už na pracáku neměli, když poslali mužskýho? Kdyby jen mužskýho, ale právě jeho?

Pro Romanu rozhodně nevítaný pomocník. Stejně tady dlouho nevydrží.

Přecházel po kuchyni. Pohybuje se jako velká kočkovitá šelma a ona naštěstí není její kořistí, pozorovala Tibora, i když sama měla co dělat u sporáku. Vysoký, štíhlý, vlasy nakrátko vyholené. Bělostný úbor, který od ní ráno vyfasoval, dal vyniknout svalnatým nohám. Triko s krátkým rukávem zase zádům a silnému řetízku. Jistě to je kočičí zlato. Jak jinak u kolotočáře. Na zimu potřebuje zaměstnat a na jaře pojede zas na štaci.

Padesát by ale Tiborovi nehádala. Sama má jen pár let do penze a ví, že vypadá sedřeně.

Narůžovělé dlaně s vervou přitlačily ve dřezu na černé nádobí, až rozhoupaly ten nápadný řetěz na hrudníku. Práce se nebojí, to je vidět.

Ne všechno mohou vkládat do myčky. Ne každou bramboru dokonale oloupe elektrická škrabka. Veškeré zařízení kuchyně vyžaduje péči a ona ještě jedny šikovné ruce. Ber kde ber.

Dovolil se Romany a zapnul dráťák. Hráli improvizaci jakéhosi jazzmana. Pomocník se zavlnil v bocích, nečekaně a přirozeně, tak jako dýchal. Přitom pořád pracoval. Takhle nějak si pamatovala Kubánce, které občas vídávala u jedné ubytovny v předrevolučních dobách. Hudba se tehdy neustále linula ven věčně otevřenými okny. Oni muzikou žili snad každým pórem a pohybem.

Bedlivě sledovala hodiny. Poledne. Mlha se v jejich nádherném parku mezitím rozpustila. Ani přímé světlo neodhalilo v nablýskané kuchyni či v jídelně žádnou nepatřičnost. Byly v naprostém pořádku.

Čerstvě navařené jídlo provonělo celé přízemí domova.

Pohlédla snad poprvé pomocníkovi do očí. Rysy jeho obličeje se zdály uvolněné. Všimla si vnitřní radosti, kterou vyzařoval. Taky znala ten pocit z dobře odvedené práce. Vydechla úlevou. Možná jsou její obavy zbytečné.

Jako každé poledne si postavila na kafe. Jediné zastavení se a „tajná“ cigaretka, o které beztak všichni z Domova věděli. Uvařit pro stovku strávníků není totiž legrace, a tak Romaně tahle slabůstka procházela.

Za chvíli se jídelna zaplní.

Otočila se k Tiborovi čelem.

„Pijete taky turka?“