*4 X 1*

Nevím jak dlouho jsem dřímal, když vtom někdo zvoní. Mám jít otevřít nebo dělat, že tu nikdo není? Perzonál už je pryč a já tu mám beze svědků vyšetřovat pacientku? To se mi vůbec nechce.

Opět zvonění, naléhavější než předtím. Co když se jedná o první pomoc? Tu přece nesmím odmítnout! Jdu tedy otevřít, ať se děje co se děje.

„Dobrý večer.... dýchavičně, asi tak dvacetiletá,....nezlobte se, pane doktore, že vás ještě tak pozdě obtěžuji. Mně ale opravdu...není dobře“, tiskne si v hlubokém předklonu podbřišek a druhou rukou hledá, kde by se o něco se opřela.

„Pojďte dál“, podávám jí ruku. „Sedněte si a povídejte.“
„Musela jsem odejít předčasně........z práce. Jsem ve druhé směně od dvou hodin odpoledne a .....to už mně nebylo dobře“, novou bolestí se jí křečovitě stáhne obličej, obě ruce pevně na podbřišku.

„Čím dál častěji křeč za křečí .....pak jsem začla náhle krvácet a to mě úplně....dorazilo.“ Nepřerušuji ji a nechávám ji, aby se vymluvila. Jenom se trochu obávám, aby mi tu nekolabovala. A tak jí mezitím nasazuji nad loket tlakoměr.

„Pokračujte dál, poslouchám.“
„Přišla jsem právě, když už vaše poslední zamykala.......řekla mi, že už je pozdě a že mě stejně asi už nevezmete. Netroufala jsem si........vás rušit, ale pak jsem to už nemohla vydržet.... a zazvonila jsem.“

Krevní tlak je hrozivě nízko, puls jí utíká vysoko nad stovku, mezi řečí sotva popadá dech. Musím jednat rychle, jinak bude zle!

„Poslyšte, mladá paní. Ať už je příčina vašich obtíží a celkového stavu jakákoliv, já sám si tu s vámi teď nemohu poradit, vy patříte do nemocnice na naše oddělení. Okamžitě volám sanitku!“ , rozhoduji se rezolutně. Už je ale pozdě, omdlévá, padá se židle a hned pod ní narůstá loužička krve.
Oč se může jednat? Potrat nebo prasklé mimoděložní...!? Co teď dřív? Infuze nebo...?

¨Momentálně máme všechny sanitky na cestě¨, dozvídám se z telefonu.
¨Tak aspoň kolega z pohotovosti, ale co nejrychleji, prosím!“ a napíchávám jí rychle infuzi.

Krevní tlak stále nízký, puls vyrovnaný, pravidelný, krvavá louže se ale nenápadně zvětšuje a v ní části plodového vejce. Tak tedy potrat!
Odvoz do nemocnice teď nepřichází v úvahu, kolega tu bude hned a pomůže mi při kyretáži, ta je přednostní. Nachystám vysterilizovanou sadu potřebných nástrojů a pacientka se už začíná probouzet.
Kolega z pohotovosti mi s ní pomáhá na vyšetřovací křeslo.

„Co mi budete dělat? Bojím se!“ vyděšená mě pevně chytí za ruku.
„Máte potrat! Abyste zbytečně dále nekrvácela, musím vám udělat výškrab. Odvézt vás do nemocnice by bylo jen další ztrátou času i krve. Kolega vám dá lehkou narkózu, nebude vás nic bolet. Potom vás dáme odvézt na dva, tři dny na naše oddělení.¨

„No budiž, ale do nemocnice......nepůjdu, tam mě nedostanete! Zemřela mi tam loni.... matka! Právě tam, na ženském oddělení. Na rakovinu!“

„Plně vás chápu, paní, ale o tom si povíme až se probudíte. Teď už musíme začít,“ ukončím předběžnou diskuzi. Po zákroku přestává krvácet. Když se probudí, tak pokračuje, kde přestala: „Moc vám děkuji, pane doktore, že už mám všechno za sebou, ale do nemocnice se mi opravdu nechce, snad to teď přece jen nemusí být? Kdyby mi mělo být nějak hůře, tak bych přišla zase k vám.“
Jsem za celý den už tak unaven, že se mi nechce dále ji přesvědčovat. Svoje rozhodnutí mi musela podepsat a dohodli jsme se, že přijede zítra na kontrolu i kdyby jí bylo dobře. Její manžel ji krátce nato odvezl domů.
Po tomhle neočekávaném intermezzu nechávám všechny papíry ležet a odjíždím taky, abych vychutnal svůj vytoužený noční odpočinek.

V pět hodin ráno: „Promiňte, že vás budím, pane doktore. Asi tak od půlnoci mám znovu podobné křeče jako včera, navíc horečku přes 38 C a zvracím. Nevím si rady!¨

„Je mi líto, mladá paní, já ale nemám pohotovost. Zavolejte přece do nemocnice, vždyť od toho tam je pohotovost! odvracím útok na svůj nedokončený odpočinek.

„Když ale já mám důvěru jenom k vám...¨, odpoví zklamaně.Tahle věta mě odzbrojuje a nutí do kompromisu.

„Tak vám navrhuji následující. Než tam přijedete, zavolám na oddělení a řeknu kolegům o včerejším zákroku. Pak se rozhodne, co bude s vámi dál. Povím jim taky, aby s vámi jednali obzvlášť ohleduplně, vzhledem k osudu vaší maminky. A důvěřujte jim! Umřít na rakovinu je něco jiného, než jste měla včera u mne, nebo co máte dnes.¨

Přesvědčil jsem ji, že se přece jen vydala do nemocnice.K poledni mi kolega z oddělení zavolal, že ji předali chirurgům, kteří úspěšně odstranili akutně zanícené slepé střevo.

Když ji po týdnu propustili, navštívila mě, aby mi -celá šťastná- poděkovala. Přitom jsme domluvili příští kontrolní termín za šest týdnů. Skutečně taky ji v tu dobu přivezl její manžel jednoho pátku odpoledne do ordinace. Byla poslední pacientkou a mohl jsem se jí věnovat trochu déle než obvykle.

„Těch šest týdnů se mi vedlo docela dobře, ale dnes od oběda mám opět křečovité bolesti v pravém podbříšku a opakovaně zvracím, podobně jako posledně. Horečku ale nemám. Nemohu si to nijak vysvětlit, když mám přece slepé střevo už odoperované. Dokonce mi napadlo, jestli tam třeba není zapomenutý nějaký menší nástroj nebo rouška či tampón. Bylo by to možné?¨ mluví vzrušeně. Chápu její laické obavy.

„Vše je možné, něco ale velmi nepravděpodobné, milá paní. Ultrazvuk nám to hned prozradí¨ a zapínám přístroj. Snadno hned vidím o co se jedná, ale musím si rozmyslet, jak jí to řeknu, abych předešel její očekávané odmítavé reakci.

„Tak už je to jasné. Nemáte rakovinu, ani cystu, ani zapomenutý nástroj nebo operační roušku, nýbrž jenom několikatýdenní mimoděložní těhotenství, zatím ještě neporušené. Bolí vás to zřejmě proto, že se tlačí do srůstů, které zpravidla vznikají po operaci zaníceného slepého střeva. To pak samozřejmě bolí.¨

Několikrát polkne nasucho a pak: ¨“to znamená, že....?¨
„...že musíte jít znovu tam, kam nechcete a znovu se dát operovat. Tomu se, bohužel, nedá vyhnout. Naopak, můžete být ráda, že se to vlivem srůstů zjistilo zavčas už teď, než byste znovu začla s velkými bolestmi krvácet i do břicha.¨

Zdá se mi, že jsem jí to řekl nejenom dost důrazně, ale i šetrně, poněvadž je sice zdrcena, ale nic nenamítá. Pak se ale zklamaná přece jen vzchopí: „Musí to být ještě dnes?¨
„Bylo by dobře, kdyby vás už teď večer přijali. Pomohli by vám od bolestí a zítra dopoledne by se v klidu operovalo.¨ Zamyšleně si okusuje nehty a pak se na mě tázavě podívá: ¨Můžu si něco přát, pane doktore?¨ Souhlasně pokývnu.

„Šlo by to, abyste tam byl, až mě budou operovat? Víte, já se bojím, že to nedopadne dobře, stejně tak i s narkózou, ale když já k vám mám tak velkou důvěru...prosím..“

Jsem na rozpacích, co mám říct k tomuto neobvykle upřímnému vyznání. Mám ji zklamat? Co plánuji na zítřek dopoledne? Samou papírovinu v ordinaci. Ale co můj odpočinek, rodina? Jak se rozhodnout?
Přede mnou trpící, ustrašená mladá žena, po dvou rychle po sobě neočekávaných zákrocích, po spoluprožitém umírání matky...
Nerozhoduji se dlouho: „Tak dobře, domluvím to s kolegy a nashledanou zítra na operačním sále!¨

Druhý den se nám během hodiny podaří vypreparovat ze srůstů to mimoděložní tak šetrně, že postižený vejcovod zůstal průchodný, aby pacientka mohla příště otěhotnět, jako každá jiná zdravá žena. K tomu skutečně do roka došlo a po dalších devíti měsících jsem jí mohl vložit do náručí její novorozené děvčátko.

Když potom chtěli šťastní manželé všechno řádně oslavit i se mnou o křtinách, na které mě pozvali za kmotra, nemohl jsem odmítnout.