bameka

Mé vyprávění končí. Vím, že pro mnohé čtenáře bylo hodně dlouhé. Jistě, celé by to šlo zkrátit třeba i do jednoho dílka. V tom případě by se ale všechno jevilo velmi jednoduše. Prostě jedna zlomenina a následné uzdravení, zdánlivě nic mezi tím. Jenže právě to, co bylo mezi tím, jsem chtěl popsat podrobněji. Snad se mi to trochu podařilo. A když mé vyprávění někdy v budoucnu pomůže byť jen jednomu člověku, pak byl můj čas, věnovaný tomuto psaní, využit tím nejsmysluplnějším způsobem.

...

...

...

Trpělivý čtenář, který vše přečetl až k této kapitole, nechť je v klidu. Mé vyprávění nebude nekonečné. Nejpozději do dvanácti dní je uzavřu.

...

...

...

Když jsem tady ke konci roku 2016 vložil svoji poslední povídku, byl jsem rozhodnutý se na Libres vrátit až za dlouhou dobu a možná vůbec. A vida, jsem tady zase. Mohl bych líbivě zalhat, že se mi po psaní stýskalo, ale tak tomu není. Vysvětlení je prosté. V létě loňského roku jsem se stal součástí jisté události, a to, jak jsem se s ní vypořádal nejen já, by možná mohlo být pro některé čtenáře dílčím zdrojem informací i určitou inspirací v okamžiku, kdy by je potkalo totéž anebo něco obdobného.

Pod hlavičkou obecních úřadů po celém Česku provádí venkovní práce mnoho zaměstnanců, kteří umí i těch, kteří "umí". A o těch druhých je tahle povídka. Tak třeba trošku pobavím. V zájmu objektivity bych rád dodal, že koukajíc kolem sebe musím uznat, že se to lepší.

Třetí, závěrečné, nahlednutí do středně velké strojírenské firmy. Blížilo se první výročí "Sametové revoluce".

Jako fotbalista reprezentoval svoji zemi, ale nezapomenutelným se stal kvůli něčemu úplně jinému.

Druhé, "posametové", nahlédnutí do dění ve středně velké strojírenské firmě. S dodatkem, že některé negativní společenské jevy by se možná daly charakterizovat jako jistý druh našeho národního sportu.

Před pár dny jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že na Libres vložím nějakou předvánoční blbůstku. Však donedávna jsem tu celých dvanáct měsíců nevložil nic nového. Dvanáct měsíců, dvanáct měsíců - vždyť to je ono! Tak tedy - tenhle pohádkový příběh je o Dvanácti měsíčkách - trochu jinak. P.S. Je to loňské prosincové dílko, přehozené ze sekce Ostatní do sekce Pohádky.

Máme krátce po výročí 17. listopadu 1939 i 1989. První bylo neprávem upozaděno téměř všemi, zato jsme si užili dostatku vážných debat k tomu druhému. Ale proč by si to druhé nezasloužilo i nějaké nevážné vzpomínání? Pro přesnost musím dodat, že zažité i vyposlechnuté epizodky se ve skutečnosti udály před i po 17. listopadu 1989. Co naplat, tzv. negativní společenské jevy jsou prostě věčné. Pouze tak dokládají fakt, že i když odedávna "na zámku" mudrovali, jak správně vychovávat svůj lid, "podzámčí" si vždy do značné míry žilo, žije a bude žít po svém. Přestože se navenek tváří převychovaně.

Přestože její vznik spadá už do druhé poloviny třicátých let minulého století, největší povědomí získali občané o CO (Civilní ochraně/obraně) během 2. světové války a pak mezi lety 1950 - 1990. Tato neozbrojená složka (nejdříve ministerstva vnitra, pak ministerstva obrany a dnes opět ministerstva vnitra) byla desítky let před rokem 1989 velmi zideologizovaná, ale přesto v ní pracovali lidé nejrůznějších politických názorů. Možná i proto, že v nejedné oblasti byla CO docela prospěšná. A i když to zrovna z této povídky, volně zpracované dle skutečné události, možná moc nevypadá, tak mezi užitečné činnosti patřilo šíření zdravotnické osvěty. Tuhle delší anotaci bych už jen zakončil oním nerudovským "vším, čím jsem byl, byl jsem rád". To jest třeba i občasným přispívatelem na zdejší server.

V této povídce jsem opět něco zažil osobně, něco vyposlechl a něco jsem si trochu "přikrášlil". Příznivci seriozní literatury nechť zváží pokračování v četbě.

I v malé vísce může ordinovat svérázný doktor. Ten náš byl toho důkazem. Dovoluji si čtenáře zavést o více než čtyřicet let nazpět, kdy pod jinými jmény žily postavičky mé povídky.

Hluboká sonda do mužské duše.

Loňského října "Čubík" vložil na Libres příspěvek s názvem "Národní kronika". Ve svém komentu jsem tehdy, mimo jiné, napsal, že někdy v březnu 2014 zde přispěju povídkou, kterou by třeba někdo mohl použít jako podklad pro záznam do zmíněné "Národní kroniky". Tímto tedy plním slib s dodatkem, že minimálně letos už nemám v úmyslu psát o podobných neveselých věcech.