Nebudeme vodu piť...

Uběhlo pár týdnů po kalendářním začátku zimy, první po "Sametové revoluci". Před správní budovou středně velkého strojírenského podniku stáli jeho ředitel Vendelín Vítámvás a ekonomický náměstek Prokop Nešetřil. Blížil se konec ranní směny a oni se vlastně sešli náhodou, po vyřízení svých pracovních záležitostí. Zapálili si cigaretu, probírali nejdůležitější úkoly na další dny a pozorovali zaměstnance, kteří se přes vrátnici trousili na odpolední směnu.

"Co padli komančové, jako by ti lidi chodili do práce s mnohem větším elánem," zcela nečekaně odbočil ředitel od pracovních tématů. "Všichni se k sobě chováme tak nějak bezprostředněji. Musím se při chvíli zaměřit i na to, aby tenhle trend vydržel trvale."

"Jo, to by bylo fajn," odvětil náměstek Nešetřil neutrálně, protože měl o pracovním nadšení lidí dost závažné pochybnosti a o oblíbenosti vedení podniku si nedělal iluze. Jeho osobní a hlavní motivací bylo, aby si za každou cenu udržel nové lukrativní postavení. "Každé opatření, které pomůže co nejdéle zajistit dobrý chod firmy, má pro nás všechny velkou cenu," dodal ještě diplomaticky."

Ředitelova pozornost se však již zaměřila na pomalu se blížící mužskou postavu. Důvod byl prostý. Všichni zaměstnanci, které dosud sledoval, mířili do práce přímým krokem. Tento však měl nápadně odlišnou techniku chůze a obvykle se o takto kráčející osobě říká, že šněruje cestu". Příčiny mohly být různé, nicméně pravděpodobná byla pouze jedna. Ku cti ředitele budiž řečeno, že ani on nebyl tak hloupý, aby si nedomyslel právě tu správnou možnost.

"Kam máte namířeno v tomhle stavu?" zavolal na vrávorajícího muže, který byl znám pod přezdívkou "Béla" pro jeho fandění bratislavskému fotbalovému Slovanu.

"Na odpolední, ty pičo," zněla rázná odpověď. "Béla" však nejspíše ani nevěděl, kdo se ho ptá, protože skelný pohled neustále upíral přímo před sebe.

Ředitel Vítámvás se zamračil. Rázem upustil od představy, aby se jeho zaměstnanci k sobě chovali příliš bezprostředně. Jeho autorita dostala těžkou ránu a ještě k tomu před svědky. Náměstek Nešetřil se také zamračil, ale pouze z povinnosti. V duchu se smál na celé kolo a uznával, že na tom netradičním oslovení ředitele může být i něco pravdy.

"Jak je možné, že toho chlapa pustili přes vrátnici?" zavrčel ředitel nespokojeně. "Tak se mi zdá, že se v mém podniku děje cosi nesprávně. Na tenhle negativní jev se bude muset podívat pan Práskal." A po těchto slovech rázně vykročil k vrátnici.

"Bélův" pobyt na odpolední směně měl tentokrát jepičí život, protože do půl hodiny byl na cestě opačným směrem a vrávoravě kráčel do nejbližší hospody spláchnout lidskou nespravedlnost. Vždyť pracovat chtěl, vrátní mu to hodlali umožnit a místo toho jim všem teď ředitel slíbil pořádný flastr.

Další den, na základě příkazu ředitele, začal negativní společenský jev, zvaný nadměrné požívání alkoholu, zkoumat personální náměstek Vincenc Práskal. Drtivá většina zaměstnanců ho přezdívala "Práskač", neboť to byl ředitelův muž na "špinavou práci". Svůj úkol přijal se směsicí zodpovědnosti a nadšení, což měl ulehčeno díky řediteli, který mu dal v této věci v podstatě volnou ruku. Do konce měsíce pak vypracoval zprávu, kterou přednesl na pravidelné pondělní poradě u ředitele, za účasti všech náměstků a vedoucích provozů.

Po nastínění nejdůležitějších úkolů na nadcházející týden ředitel vážným hlasem řekl: "Dámo a pánové, věnujte teď ještě pozornost panu Práskalovi, který vás seznámí s problémem, který zbytečně připravuje náš podnik o lepší ekonomické výsledky. A co bychom si nalhávali, nám všem v této místnosti ubírá na zaslouženém finančním ohodnocení. Prosím, pane Práskale."

"Práskačova" činnost z poslední doby samozřejmě nezústala nikomu v podniku utajena, takže všichni věděli, že bude řeč o požívání alkoholu v pracovní době. A zdaleka ne všichni byli na toto téma zvědaví. Teď už však šlo pouze o to, co všechno se personálnímu náměstkovi podařilo v posledních týdnech vyslídit a s čím vyrukuje veřejně.

Vincenc práskal si důležitě odkašlal. "Dámy a pánové," začal obvyklou formulkou, přestože dáma byla přítomna pouze jedna, a to vedoucí podnikového stravování, Rozálie Nechutná. Své šetření jsem zahájil na základě události ze dne 12.1.1990, kdy zjevně opilý zaměstnanec tohoto podniku otituloval našeho pana ředitele, že je pi..."

"Dost, dost, tohle přeskočte, běžte přímo k podstatě problému," spěšně ho přerušil ředitel, který stále tajně doufal, že o té nešťastné větě skoro nikdo neví. Inu, věděl - skoro každý.

"Následně mě pan ředitel pověřil, ať se pokusím zjistit, zda je v našem podniku požívání alkoholu běžný jev nebo se jednalo o vyjímku," plynule navázal Vincenc Práskal. "Své šetření jsem provedl ve dnech 15.1.1990 - 31.1.1990 s těmito výsledky:

Dne 15.1. se dělník Jan Střízlivý potácel na ranní směně po největším mechanickém provozu a k udržení rovnováhy si pomáhal široce rozpaženýma rukama. Na můj dotaz, jaké pracovní úkoly v této poloze plní, ztěží artikulujíc odvětil, že momentálně žádné, ale že se hodně potí v podpaží a tímto způsobem se osušuje. Jan Střízlivý byl vyveden z podniku.

Téhož dne jsem se ještě vrátil na noční směnu a v objektu nástrojárny jsem nalezl spícího dělníka Norberta Čilého, jehož hlasité chrápání se ze šatny neslo chodbou do vzdálenosti asi dvaceti metrů. Po probuzení byl Norbert Čilý dezorientovaný a žádal mě, abych mu někde sehnal další pivo. Vzhledem k tomu, že na šatně nikoho neohrožoval, nechal jsem ho tam vystřízlivět až do rána.

Dne 18.1., na odpolední směně, jsem zcela náhodou zjistil, že je v celém provozu narušen tok materiálu. Na malotraktoře s vlečkou se do sousední vsi vydala skupinka dělníků z automatárny. Jmenný seznam je k dispozici. Ke svému záměru, jimž bylo občerstvení v restauraci, použili polní cestu přes kopec. Nepodařilo se zjistit, kolik toho vypili, ale zhruba po dvou hodinách na zpáteční cestě havarovali. Naštěstí nikdoi neutrpěl žádné zranění, ale nepojízdný traktor musel být dopraven zpět za pomoci páru koní. Zatímco kolabovala přeprava materiálu mezi jednotlivými provozy, zmínění dělníci měli hlavně starost o to, aby nenastydli koně. Byl jsem vyzván, abych jim zajistil čaj s rumem. Všichni provinilci byli vyvedeni z podniku.

Zkraje noční směny, dne 19.1., se zdánlivě střízlivý dělník omílárny Dušan Šťastný ocitl v zakázaném prostoru mezi stroji. kde při jejich chodu neměl co pohledávat. Ozubené kolo jednoho z nich ho zachytilo za šnůru od montérkových kalhot, začalo ho přitahovat k sobě a jen díky tomu, že si toho na poslední chvíli všimli spolupracovníci pana Šťastného a stroj vypnuli, nepříšel o ču..." V tu chvíli se Vincenc Práskal zarazil, neboť si uvědomil, že je přítomna jedna žena. "...nestal se doslova valachem," duchapřítomně zaimprovizoval. Přítomnost alkoholu byla zjištěna při následném ošetření v nemocnici."

V průběhu ranní směny, dne 23.1., bylo vyřešeno tajemství záhadně se ztrácejicího líhu, který byl určen na čistění drobných součástek v mechanickém provozu. Líh byl v malých dávkách, ale pravidelně, přemisťován z kanystrů do žaludku dělnice Ludmily Nesmělé, kterou jsem osobně přistihl při jeho konzumaci. Dotyčná si vypěstovala nejen závislost, ale i dobrou odolnost na líh, takže známky opilosti byly u ni patrné jen zřídka. Neprodleně ji byla vyřízena protialkoholní léčba.

Téhož dne se na odpolední směnu dostavili dva zaměstnanci lakovny, jména jsou k dispozici, o nichž byla vrátnice již předem informovaná, že tito před započetím pracovní doby ve větší míře konzumovali alkohol v místní restauraci U Draka. K zabránění jejich vstupu do podniku byl určen vrátný Leoš Kulka. Zásah provedl beze zbraně vzhledem k tomu, že při nedávné manipulaci se služební pistolí na vrátnici málem zastřelil svého kolegu. Leoš Kulka se vydání zbraně dožadoval, prý s ohledem na svou bezpečnost, nebylo mu však vyhověno. Ostatně, oba zaměstnanci reagovali vcelku klidně a navzájem se podpírajíc opustili podnik. Hlášení strážných je k dispozici.

Další incident se odehrál dne 25.1. V průběhu kontroly na noční směně na galvanovně jsem při práci nenalezl nikoho. Čilý ruch zato panoval na šatně, kde probíhala oslava padesátin jednoho ze zaměstnanců dílny. Hrály se tam nějaké rozpustilé hry, jejichž pravidla jsem za tu krátkou dobu nestačil pochopit. Vizuální obraz byl však takový, že až na dva zaměstnance byli všichni připoutáni k židlím, a to za všeobecného halasného smíchu. Zábavu jsem neprodleně ukončil, část zaměstnanců byla vyvedena z podniku a pouze těm, kteří nejevili značné známky opilosti, jsem povolil dokončit nejdůležitější zakázky. Jmenný seznam provinilců je v příloze tohoto hlášení.

Na stejnou dílnu jsem se zaměřil o den později, abych zjistil, zda předchozí kontrola měla dílem výchovný a dílem odstrašující účinek. Zaměstnanci dorazili na první pohled střízliví a též dechová zkouška byla negativní. Absence jednoho dělníka, vzhledem k nepříznivému počasí, nezavdávala důvod k nějakému podezření. Spokojen s výsledkem kontroly jsem vyšel před budovu dílny a zamířil k parkovišti. V tu chvíli jsem z dálky zaslechl nějaké zvuky, které postupně zesilovaly. Posléze jsem byl schopen rozeznat hlasitý zpěv písně "Přes spáleniště, přes krvavé řeky" i to, že se jedná o zpěv opilecký. Na galvanovnu dorazil onen chybějící dělník Jan Slavík, notně uválený od sněhu i bláta a s krvavými šrámy na obličeji i na rukou. Měl v úmyslu nenápadně proklouznout na noční směnu, k čemuž využil díru v oplocení v nedalekém lese. Špatnou koordinací pohybu při prolézání plotem si způsobil drobná zranění. Z radosti nad tím, že se nakonec dostal do areálu podniku, začal hlasitě vyzpěvovat a tím se prozradil. Po dechové zkoušce, přes hlasité protesty nad tím, že mu není umožněno pracovat, byl ostrahou vyveden. Pro úplnost dodávám, že se jedná o téhož pracovníka, který v minulém roce v létě přijel na motocyklu na noční směnu v silně podnapilém stavu. Na vrátnici musel kvůli stažené závoře zastavit, kvůli čemuž se i s motocyklem svalil na zem a nebyl schopen se sám postavit. Ale to jsem uvedl jen tak na okraj.

V duchu jsem očekával, že v posledním lednovém týdnu dojde ke zlepšení situace v požívání alkoholu v našem podniku. Byly uděleny finanční postihy s výstrahou ještě vyšších pokut v případě pokračování tohoto negativního společenského jevu. Situaci se však zlepšit nepodařilo.

Dne 29.1. odpoledne jsem byl zde přítomnou vedoucí stravování vyzván, abych se dostavil do závodní kuchyně, kde pro odpolední směnu vaří opilý kuchař a nechce opustit své pracoviště. Po přichodu do kuchyně jsem zjistil, že kuchař Michal Pivoda je opravdu těžce opilý. V průběhu sepisování hlášení o této jeho opilosti mě požádal, aby se mohl na chvíli vzdálit. Nedovolil jsem mu to v domnění, že si chce někde v ústraní opět přihnout. Nato se pan Pivoda otočil a než mu v tom někdo mohl zabránit, vykonal do hrnce s rajskou omáčkou malou potřebu. Kuchař byl ihned vyveden nejen z kuchyně, ale i z podniku a po delší konzultaci se zbývajícím osazenstvem kuchyně bylo rozhodnuto, že tahle omáčka by už zaměstnancům k večeři podána být neměla, přestože tito jsou zvyklí v závodní jídelně pozřít leccos. Omáčka byla vylita do kanálu a o hrnec projevila zájem pomocná kuchařka, která nám řekla, že jejím prasatům doma ten hrnec ještě dobře poslouží. Pro jistotu nás však musela ještě výslovně ujistit, že má na mysli opravdu čtyřnohé čuníky. Kuchaře Pivodu bychom však měli v zájmu zdraví všech zaměstnanců podniku neprodleně propustit.

Poslední událost se stala na ranní směně, dne 31.1. Když jsem ve zdejší kantýně stál ve frontě na svačinu, přede mnou stojící zaměstnanec kupoval dva rohlíky a k tomu chtěl litr krabicového vína. Prodavačka, pohlédnouc na mne odvětila, že víno nemá. Na můj dotaz, jak je možné, že je zde v prodeji alkohol, odvětil zaměstnanec, který mne očividně neznal, že si tu kupoval i kořalku. A směrem k prodavačce se podivoval, jak je možné, že tu zrazu nemá krabicové víno. Fakt je, že prodavačka mě znala.

Po těchto zkušenostech jsem se rozhodl, že v prostorách podnikového stravování a k tomu přináležejících skladů udělám za přítomnosti zde sedící paní vedoucí důkladnější kontrolu. Prošli jsme málo frekventované prostory a nestačili se divit. Ze spatřených zásob jsem získal dojem, že výroba alkoholu je dalším výrobním programem našeho strojírenského podniku. Tak tolik moje zjištění ohledně alkoholu a alkoholismu v této firmě."

Po "Práskačových" slovech se rozhostilo ticho. To ostatně provázelo celé jeho vystoupení, protože problém se v podstatě týkal podniku jako celku. U žádného uvedeného případu se nikdo ani nezasmál, protože nikdo neznal dne ani hodiny, kdy bude sám mít máslo na hlavě. Jen na "Práskačovi" bylo vidět, že si užívá své chvíle slávy, protože v tomto šetření mu malou důslednost opravdu nešlo vyčíst.

"Tak paní kolegyně a páni kolegové, co s tím?" ozval se nakonec ředitel. "V našem podniku se snad ani nepije, že jo? Tady se přímo chlastá! Tohle musí skončit! Pokuty nezabírají, co tedy dál? Má někdo nějaký nápad?"

"Já bych pár lidí vyhodil, pro výstrahu," navrhnul "Práskač", kterému pocit vlastní moci dělal očividně moc dobře.

"Ne, to zatím ne," zavrtěl hlavou ředitel. "Doba je příliš nejistá. Je pár týdnů po sametové revoluci. Za vyhazovy by nás odbory mohly nařknout z toho, že se chováme hůř než komunisti, a to by nás mohlo stát kor..., hm, místa, na kterých všichni chceme být prospěšní naší vlasti. To bychom asi nechtěli, že ne? Kdepak, na pilu musíme zatím tlačit moc jemně." Za tak rozumnou řeč museli přítomní dát řediteli zapravdu.

"A co třeba vydat oběžník?" nesměle navrhla vedoucí stravování, která ještě před chvílí, při zmínce o rajské omáčce, měla ve tváři stejnou barvu jako ona pochutina.

"Co máte na mysli, paní kolegyně?" povzbudil ji s úsměvem ředitel.

"No, jako, že o tomto negativním společenském jevu víme, že s ním jsme odhodláni bojovat a že JEDNOU chceme docílit toho, aby se tady alkohol nepil."

"To je skvělý nápad!" zajásal ředitel. "Vyzařuje z něj všechno - odhodlání s tím nešvarem zatočit i konkrétní termín, KDY tohoto cíle chceme dosáhnout. Hned zítra zadám své sekretářce, aby vypracovala kvalitní text."

Se znovunabytým sebevědomím vstal ředitel Vítámvás od stolu, zamířil ke skříni v rohu své kanceláře a cestou pravil: "Jsem opravdu potěšený, že si jako nový tým dovedeme poradit i se zapeklitými záležitostmi." Otevřel dvířka skříně a otočen zády ke zbývajícímu vedení podniku pokračoval: "Proto myslím, že si všichni zde zasloužíme malé ocenění naší pracovní snahy." S úsměvem zamířil zpět ke stolu a na tácku, který oběma rukama držel před sebou, se vedle skleniček nádherně vyjímala plná litrovka Becherovky.