A ten den tak pěkně začal...

"Podívej, další."
Ludvík Šimerka pohlédl směrem, kam ukazovala ruka jeho kamaráda Honzy Trčálka a pár metrů od nich, mezi vzrostlými stromy, spatřil tři srnky. Ani se kráčející dvojice moc nebály. Místo divokého úprku pouze ladně popoběhly hlouběji do lesa.

"Letos je jich všude kolem plno," dodal Honza. "Tento týden jsem jich už zahlédl alespoň dvacet.

Oba muži, kterým ještě nebylo ani třicet let, šli na ranní směnu do místního národního podniku. Vyzpěvovali jim k tomu rozmanití opeřenci, kteří se těšili z počínajícího jara. Bývalá soukromá továrna pražského podnikatele byla umístěna trochu stranou od okolních valašských vesnic, v zalesněných kopcích, dobře chráněna před zvídavýma očima těch, kteří zde nepracovali.

Celou druhou světovou válku továrna sloužila Němcům. Sice převážně z donucení, ale stejně jako se v ní vyskytli zaměstnanci, kteří se proti fašistické okupaci postavili aktivně, pracovali v ní i lidé vůči okupantům loajální.

Na všechny tyhle věci Ludvík Šimerka myslel, když poslouchal svého kamaráda. Honza, na rozdíl od něj, pracoval v továrně i během války. Dovedl o té době moc zajímavě vyprávět. V těchto týdnech však Ludvíkovi dělala starost jiná věc.

"Poslouchals včera večer rádio?" zcela změnil téma hovoru.
"Jo," zněla kratičká Honzova odpověď, protože v tu chvíli nemohl přijít na to, jak souvisejí srnky s rádiem.
"Zas mluvili o tom procesu. Slánský, Clementis a další. Nelíbí se mi to. Něco na tom smrdí. A všude je ve vzduchu cítit strach. I v té naší fabrice to už není..."

Ludvík se odmlčel. Zaslechl, že za nimi kdosi šlape do pedálů. Ohlédl se a spatřil namáhavě funícího Otu Bartoně. Ani jemu ještě nebylo třicet. Přezdívali mu "Řízek". Za války byl pár let v koncentráku v Dachau a užil si tam hodně hladu. Mnohokrát vzpomínal, jak se vězni mezi sebou bavili o jídle a hlad byl při tom ještě větší. Pro mnohé se stal šťavnatý vepřový řízek symbolem neskutečného a nedosažitelného luxusu. A teď, kdykoliv byl v závodní jídelně řízek na oběd, byl to pro Otu slavnostní pracovní den a od rána vždy celý zářil. I nyní, přes námahu ze šlapání do kopce, se usmíval od ucha k uchu. Ludvík si uvědomil, že právě dnes má být na oběd Otův božský pokrm.

"Ahoj Otíku," s úsměvem zavolal na svého spoluzaměstnance. "Ty se sice směješ, ale to ještě nevíš, že na dnešek změnili jídelníček. Místo tvé pochoutky má prý být špenát." Honza horlivě přikyvoval, protože byl pro každou legraci.
"No, kluci, zkusili jste to, ale já vám na to neskočím," zazněla Otova zadýchaná odpověď a už se pomalu vzdaloval.

"Lidi nevědí, co si o tom mají myslet a navzájem si nevěří už ani ti, co se léta znají," navázal Ludvík na předchozí téma.
"Slánský, Clementis a spol už to mají spočítané, to mi věř," řekl Honza zadumaně. "Vzpomeň si na Horákovou. Kdepak, tihle už jsou taky jenom žijící mrtvoly."

"Ale co se to vlastně děje?" položil Ludvík spíše řečnickou otázku. "Pár let po válce, z nejhoršího jsme se vyhrabali a místo toho, abychom se pomalu vyrovnali se ztrátou zabitých v boji a umučených v německých koncentrácích, tak si takhle šíleně kupíme další mrtvé. Kam to vlastně směřujeme?"
"Kam směřujeme? S tou fanatickou rudou bandou v čele, řízenou z Kremlu, směřujeme rázným krokem do prdele," trochu nechtěně si zabásnil Honza a oba se zasmáli tomu, že se to trochu rýmovalo. Vzápětí ale museli uhnout na samý kraj silnice, protože kolem projely dva autobusy, které z okolních vesnic svážely zaměstnance. A pak už toho spolu moc nenamluvili, protože se blížili k vrátnici.

Podnik, ve kterém pracovali, byl středně velký, v této části Valašska byl však brán spíše jako větší. Přesto se tu většina lidí navzájem znala, takže po projití vrátnice nastala fáze nekonečného vzájemného zdravení. Byl to obvyklý ranní rituál, který však byl v poslední době poznamenaný tím, co se dělo v Praze a o čem mluvili Ludvík s Honzou.

Když se převlékli do pracovního, nastal další ranní rituál. Odešli k dílenskému mistrovi, aby jim rozdělil práci pro dnešní den.
"Ludvo, Honzo, dnes půjdete na výpomoc na "ergéčka", protože v úterý má být přejímka a my máme pořádný skluz. A "Řízek" půjde taky, protože s sebou musíme opravdu hodit. Na místě už vám práci zorganizuje směnový mistr. Tak ať se daří." Dílenský mistr byl jedním z těch, kterým pozdrav "čest práci" nepřirostl moc k srdci. Některým kovaným soudruhům se to moc nelíbilo, ale jeho výrobní zkušenosti byly takové, že mu tato drobná revolta procházela bez následků.

Takřka stejně velkou autoritu měl i směnový mistr Mirek Pokorný, protože se vyznal v oboru a navíc zde byl od prvního dne provozu tehdy ještě soukromé továrny.
"Tak, chlapi, budete dělat transport mezi jednotlivými pracovišti," řekl jim. "Však už jste tady párkrát dělali, tak víte co a jak. Ludva za mnou bude chodit fasovat potřebný materiál pro "ergéčka" a vozit vše potřebné lisařům. Honza to od lisařů převeze na další pracoviště a "Řízek" po poslední výrobní operaci dopraví hotové "ergéčka" do naši expedice. Když budou chlapi nebo ženské něco potřebovat, tak se jim snažte vyhovět. Už jsem jim ale řekl, ať po vás nechtějí kdejakou blbost. Nejste tu od toho, aby vám někdo sral na hlavu. To si pohlídám." To byl typický Mirek. Ke všem se snažil přistupovat spravedlivě a leckdy s jadrným slovním doprovodem.

Trojice mužů se vypravila na svá místa. Cestou se ještě pozdravili s několika známými spolupracovníky a spolupracovnicemi, se kterými mívali v tomto provozu častěji co do činění nebo je prostě znali z běžného života mimo podnik.

"Nazdar Maruško," zavolal "Řízek" na hezkou dívku v montérkách. "Tak jak se těšíš na zítřejší tancovačku? Uvidíš, já tě provedu, že budeš sotva popadat dech!"
"Jó, sliby chyby," zasmála se Maruška Fojtová. "Všeci sa enom chlubíte a skutek utek. Šak ani nevím, jestli pújdu." Ale všichni i ona věděli, že na tancovačku půjde.

"Dlouho se ale nerozmýšlej, Maruško, nebo tě nahradí tady paní Anička," přidal se k drobnému škádlení Ludvík. Jeho slova se týkala Aničky Baletkové, která šla na pracoviště spolu s Maruškou. Anička však byla o pětadvacet let starší než Maruška a dobu vesnických tancovaček už měla dávno za sebou. Ale legraci rozuměla a Ludvíkova slova se ji nijak nedotkla.

"Ale dajte ně už pokoj s takým candrbálem," vesele se připojila do hovoru. "Já budu moseť neco nachystať na svátky. Já budu měť tancovačku kolem plotny. To už je zábava pro takú starú babku, jak su já." A se smíchem se všichni rozešli na svá pracoviště.

Legrace skončila. Rozběhla se výroba. Práce na "ergéčkách" si vyžadovala maximální soustředění a dobrou koordinaci pohybů. Hodiny rychle ubíhaly a všechno šlo celkem hladce. Na tuto práci byli vždy vybíráni dělníci, na něž se bylo možno plně spolehnout. Vše nasvědčovalo tomu, že úterní přejímka dopadne dobře.

Nadešel čas polední přestávky, čas oběda. Většina strojů ztichla. Ludvík zavolal na své kamarády, ať s ním jdou na ten vepřový řízek s bramborovým salátem.
"Ludvo, běž dneska beze mne," odpověděl Honza. "Mirek chce, aby alespoň jeden lis běžel i přes polední přestávku. Pár nás tady zůstane a postupně se vystřídáme. My půjdeme jíst později."

"Já bych měl taky zůstat," navrhnul Ota Bartoň, ale bylo vidět, že už se své pochoutky nemůže dočkat.
"Jen "Řízku" běž," zavrtěl hlavou Honza. "Já to chvilku vezmu i za tebe. Ale moc dlouho se s tím jídlem neloudej." Na dílně tak zůstalo deset lidí.

Oběd byl opravdu skvělý. Už čočková polévka s uzeninou byla výborná. A ten řízek velký, šťavnatý a maso nádherně měkkoučké a voňavé. Ludvík s "Řízkem" pomalu dojídali a "Řízek" se lítostivě díval na porce, které byly připravené pro další zaměstnance. Bůhví, kolik by jich byl schopný sníst úplně sám?

Pohodu v jídelně zrazu přerušila obrovská exploze odněkud zvenčí. Jídelna se otřásla a následná tlaková vlna rozbila většinu oken. Ze stropu někomu spadly do talířků drobné kousky omítky. Všichni v jídelně jako by zkameněli.

"Proboha, co se stalo?!" těžce ze sebe vypravili jedni.
"Takhle mohla bouchnout jedině patnáctka, nic jiného!" vykřikli druzí a po těch slovech strnulost většiny polevila a lidé se vyhrnuli z jídelny ven.

Bohužel se opravdu ukázalo, že výbuch nastal na patnáctce. Naštěstí díky přísným normám byla postavená tak, aby hlavní síla případné exploze šla ve směrech, ve kterých nemohla vážně ohrozit jiné objekty ani zaměstnance v nich pracující. Ale pro patnáctku samotnou byly následky výbuchu ničivé. Už zdálky bylo vidět, že místo exploze je zahalené šedobílým prachem, z nehož začínal vystupovat tmavý kouř z několika ohnisek požárů. Když lidé z jídelny i ostatních dílen přiběhli blíže, spatřili, jak jeden z nosných, dlouhých a těžkých dřevěných trámů dílny je téměř kolmo zaražený v ruinách. Do vzduchu ho musela vymrštit obrovská síla.

A zrazu se z šedé clony vynořili dva dělníci. Špinaví, zakrvácení a s děsem v očích.
"Roztrhalo je to!" křičel jeden z nich. "Mirka to roztrhalo! Aničku to roztrhalo! Nechoďte tam, je to hrůza!"
Druhý však volal: "Pomozte jim, jsou tam zasypaní! Udusí se!"

Ludvík s "Řízkem" a několik dalších mužů se rozběhlo k místu neštěstí, aby se pokusili o záchranu zraněných. Zastavil je však hlas směnového mistra.
"Stůjte, neblbněte chlapi! Nemůžete tam bezhlavě vtrhnout. Nevíte, co ještě může bouchnout a zatím nebouchlo. Už jsem volal zdravotníky a hasiče, jsou na cestě! Musíme promyslet, jak dál. Ale budeme rozhodovat rychle a pro naše uvnitř uděláme, co se dá. Slibuju!"

Byla to rozumná řeč. Muži zůstali na místě a z povzdálí pozorovali zkázu dílny. Byly slyšet první sirény. Najednou přišel větší poryv větru, který trochu více poodhalil samotné místo tragédie a blízké okolí. Jeden z mužů se na něco upřeně zahleděl, jako by si nebyl jistý, co vlastně vidí. A pak ukázal rukou a vyděšeně zakoktal: "Ta...tam, na t...tom stromě."

Ostatní pohlédli tím směrem. Ano, nemohlo být pochyb. Ve větvích, několik metrů nad zemí, za změť krvavé tkáně visela lidská ruka. Podle cárů barevného oblečení, které zůstalo na znetvořené ruce, kdysi ta ruka patřila Marušce Fojtové.

A v tom se stalo to, čemu by dříve nikdo neuvěřil. Při pohledu na tu ruku "Řízek" nahlas vzlyknul a skoro vzápětí se mu z té hrůzy zvednul žaludek. A jeho nejoblíbenější jídlo, za které by skoro život položil, bezmocně vyzvracel ke svým nohám.











Dne 11.4.1952, na Velký pátek, explodoval v jedné valašské zbrojovce objekt č. 15. Lisovaly a kompletovaly se zde útočné ruční granáty. Neštěstí si vyžádalo čtyři mrtvé a několik zraněných, z nichž tři byli zachráněni v sesutých troskách budovy.

Nikdy se nepodařilo jednoznačně prokázat, co se tam tehdy stalo. Nejspíše však došlo k neopatrné manipulaci s ještě nezajištěným granátem, jehož výbuch odstartoval explozi další munice přesně nezjištěného množství. Tato tragédie se mohla stát dobrou záminkou pro další řádění tehdejší Státní bezpečnosti. Doba byla složitá, probíhaly politické procesy, hledali se tzv. nepřátelé lidově demokratického zřízení. Naštěstí se při následném přísném vyšetřování s možností sabotáže nepočítalo jako s pravděpodobnou variantou a ani dosud žijící pamětníci nepřipouštějí jinou možnost, než že došlo k velkému neštěstí při výrobě.

Ostatně, objekt č. 15 jako by smůlu přitahoval. Už v roce 1938, pár dní před podpisem Mnichovské dohody, kdy se ještě naplno zbrojilo, došlo zde k mohutné explozi. Výsledkem byli tři mrtví a další zranění. Na samém konci války tento důležitý objekt řízeným výbuchem zcela zničili Němci.

A pak přišel duben 1952. Popisovaná událost, v porovnání s jinými neštěstími, není šokující enormním počtem obětí. Je však pravdou, že kdyby se stala za plného provozu a ne v polední přestávce, asi by byly následky nesrovnatelně horší.

Blížily se Velikonoce. Mělo se vyhrávat a být veselo. Ale dopadlo to tak, že se přece jen hrálo, jenže na čtyřech pohřbech. Kromě válečných let to byly ty nejsmutnější Velikonoce v celé historii této zbrojovky. Život je někdy opravdu velmi krutý.

Dnes už tato tragédie leží pod silným nánosem zapomnění. Děj i postavy příběhu jsem si vymyslel. Formou volně zpracované povídky jsem tuto událost připomněl i jako jistý projev mé úcty k dřívějším zaměstnancům továrny, ke které mám též osobní vztah, neboť jsem v ní zhruba dvacet let pracoval.