Stalo se, co už. /VII./

Pondělkem ráno jsem dokončil kutání brambor. Kutání nebylo až tak nesmyslné pojmenování. Díky horku, suchu a větru se hlína měnila ve hmotu, na kterou už byl pomalu krátký i špičatý rýč, natož motyka. A stejně jsem zahrádku nemohl pustit ze zřetele. Přede mnou byl nový úkol - zpracovat cukety. Takže kromě rozdání části úrody a přímé konzumace, mě čekalo i zavařování řezů. Minimálně tři várky v sedmičkových sklenicích.

Dopoledne v nemocnici jsem se domluvil s rehabilitačními sestřičkami, že další den zkusíme znovu francouzské hole. když jsem pak na pokoji s mamkou rozmlouval, uslyšel jsem slova, kterých jsem se trochu obával, ale věděl jsem, že dříve nebo později přijdou.

"Vem mě už domů," a byla zrazu strašně vážná. Těžko se na něco podobného reaguje. Nesprávně zformulovaná věta může v pacientovi vyvolat dojem, že už není doma vítaný. Mamka samozřejmě doma vítaná byla, ale zrovna v tuto chvíli to ještě nebylo vhodné. Muselo se ještě zapracovat na její kondici. A co kdyby ta ještě nedostatečně zhojená noha znovu křupla? Pak by se mamka třeba už vůbec nemusela postavit.

"Mami, vydrž to ještě nějakou dobu. Potřebuješ ještě cvičit pod odborným dohledem. Neboj, že se nedostaneš domů. Slíbíl jsem ti, že do tvých narozenin doma budeš a znáš mě. Kdybych to nedodržel, těžko bych sám na sebe hleděl do zrcadla." No, prozatím moje slova zaučinkovala.

Odpoledne jsem s mamkou zase cvičil a chodil a náhodou jsem zjistil, že už je na oddělení i ta paní, se kterou si mamka rozuměla už na chirurgii. Navštívil jsem ji na pokoji a shledal, že všechny tři pacientky si docela "sedly" a hodně spolu rozmlouvaly. Zeptal jsem se, jestli by jim nevadilo, když k nim další den na chvíli přivedu mamku. Shodně prohlásily jen ať ji přivedu.

Od příštího dne jsem byl ušetřený ranního vstávání. Přesto jsem dlouho spát nevydržel. Přece jen už byl srpen, sice pekelně horký, ale za měsíc a něco se pomalu přiblíží podzim. Dumal jsem, co důležitého bych měl zařídit, aby se mi nezkrátily žíly. Dospěl jsem k závěru, že je načase objednat si železnou rezervu hnědého uhlí. To jest do deseti metráků.

Já po značnou část topné sezony topím plynem, ale když teploty na nějakou dobu spadnou k mínus pěti a hlouběji, přejdu na topení uhlím. Ať si říká kdo chce co chce, teplo z uhlí je jiné teplo než z plynu. A kdybych měl v plynovém kotli topit na takovou teplotu jako v kotli na uhlí, tak by mně ten plynový kotel mohl taky "ufujazdiť preč" (to jsem si vzpomněl na jednu hlášku, při parodování V. Mečiara, myslím, že to tehdy byl nějaký pořad Zdeňka Izera).

Před cestou do nemocnice jsem tedy zašel do Uhelných skladů. Uhlí bylo, Tak jsem zrovna objednal dovoz na příští den v čase, kdy budu doma. A pak rovnou na autobusovou zastávku.

Zkouška s francouzskými holemi dopadla o poznání lépe než ta první, ještě na chirurgii. Vzdálenost, kterou mamka ušla, nebyla velká, ale s těmi holemi vydržela pomaličku jít o pár metrů navíc. Počítal se každý metr, ať už s francouzskými holemi nebo v chodítku a pochvala všech přítomných směrem k mamce byla namístě.

V případě těch holí musela mamka navíc překonávat ještě jeden problém. V šedesátých letech minulého století utrpěla těžký pracovní úraz na levé ruce, kdy ji stroj téměř amputoval zápěstí. Na operačním sále prý tehdy strávila dvanáct hodin a při tehdejších možnostech medicíny byl malý zázrak, že se tu ruku podařilo sešít k sobě a zachovat její funkčnost, byť s výrazným omezením. To omezení se však v průběhu desítek let logicky zvětšuje. Ale jak už jsem napsal dříve, mamka je typ bojovníka s nepřízní osudu.

Každopádně výsledkem pokusu s francouzskými holemi byla domluva s rehabilitačními sestřičkami, že další dny bude cvičení probíhat tak, že dopoledne přijdou na řadu francouzské hole a odpoledne chodítko. V obou případech s mou asistencí, ale při chůzi o holích to budu z jedné strany jistit já a z druhé rehabilitační sestřička.

Ten samý den odpoledne jsem mamku v chodítku vzal na "návštěvu". Z pokoje jsme zamířili obvyklým směrem, ale místo chození jsem řekl: "Mám pro tebe malé překvapení." A vedl jsem ji ke dveřím jednoho z pokojů, který byl na tomto patře situovaný na opačné straně chodby, než pokoje s výhledem na stavbu nové interny. V průběhu stavby to proto byl o hodně tišší pokoj.

"Dobrý den, babi, pojďte na návštěvu," ozvalo se hned po otevření dveří a mém pozdravu. "No vy jste šikovná, že už tak parádně chodíte. Skoro jako zamlada."

Všechny tři zde ležící pacientky (z nich však dvě samostatně chodící) byly o dost mladší než mamka. Ale mamce to téměř rodinné oslovení nevadilo. Naopak, očividně byla ráda za tu pochvalu od dalších lidí i za to, že si bude moci trochu více popovídat.

A tak jsem mamku opatrně usadil na židli a poté jsme dobrých dvacet minut kecali o všem možném. Byly to první minuty od počátku mamčiny hospitalizace, kdy se několikrát bezprostředně rozesmála a snad i na chvilku zapomněla, že boj o její uzdravení není ještě zdaleka u konce.

"A zítra přijďte zas, babi!" volaly všechny tři pacientky, když jsme se zvedli k odchodu, protože mamku začala pobolívat operovaná noha.

"Jestli můžeme, určitě přijdeme," odpověděl jsem za nás oba a rozloučili jsme se. Člověk by řekl, že se jednalo o naprostou banalitu, ale někdy i nejobyčejnější věci dovedou pacienta neskutečně povzbudit.

Došli jsme na pokoj, ještě chvilku poklábosili a musel jsem se vydat domů. Předtím jsem mamce ještě připomenul, aby nezapomínala pít (kromě erárního čaje jsem ji každý den přikoupil nějakou minerálku nebo džus). Když jsem vyšel z budovy, jako bych se dostal do nějaké pece. Tolik horkých dní bez dešťové kapky, to byl pro mě fakt děs. Večer jsem ani nezapínal televizi. Čekal mě další "lítací" den a chtěl jsem se pořádně vyspat.

Tohle mé předsevzetí se vydařilo. Po několika dnech jsem se ráno cítil trochu víc odpočatý. I mé smysly byly vnímavější. Když jsem se totiž blížil k "eldéence", koutkem oka jsem postřehl, že jsem právě překročil jakousi krátkou tmavou tkaničku. Udělal jsem ještě dva kroky a zastavil se, protože můj mozek vydal příkaz STOP.

"Který trouba by zrovna tady pohodil tkaničku?" pomyslel jsem si, vrátil se a předklonil, abych se na okamžik přeměnil v detektiva a vyřešil záhadu. A ejhle! Tkanička se najednou pohnula! Vyklubala se z ní malá zmijka, asi tak patnáct centimetrů dlouhá.

"Nazdar, maličká," oslovil jsem ji tlumeným hlasem. "Odkudpak jsi utekla? Z porodního? Nemám tě tam donést zpátky?" Naštěstí poblíž nikdo nebyl. Určitě by si pomyslel, že mně totálně hráblo. Jako téměř každé zvířecí mládě bylo i toto docela roztomilé. A zdravotní sestřičky mají určitě pro mladá zvířátka slabost. Ale kdybych tu malou zmijku dopravil na porodní oddělení, taky by se třeba mohlo stát, že by všechny nastávající maminky, bezpochyby z radostného vytržení nad tím malým tvorečkem, začaly spontánně rodit. Kolaps celého porodního oddělení jsem si však na triko vzít nechtěl. Při těchto mých, zcela jistě pragmatických, myšlenkách zamířila zmijka do trávy a zmizela. Moje dilema vyřešila po svém. A já jsem o zmijce přede všemi pomlčel, protože strach má velké oči a já nechtěl, aby se říkalo, že tahle nemocnice je zmijím doupětem.

Na mamčině pokoji bylo toho dopoledne zajimavé to, že hluk z protější stavby byl tak výživný, že i když jsem seděl na židli vedle mamčiny postele, místy jsem nerozuměl, co mi říká. Nakonec jsem na chvíli zavřel okno, ale kvůli horku jsem ho brzy zase otevřel.

"Já bych chtěla domů," po dvou dnech znovu uvedla místo, kde se cítí nejlépe. Na to, kolik dní už v nemocnici byla, nezaznělo toto přání přespříliš často. Ale já ji chápal. I když do těch mnou zmiňovaných jejich narozenin ještě nějaký ten týden zbýval, usoudil jsem, že nastal čas na další krátkou konzultaci s její ošetřující lékařkou. Tu jsem však mohl uskutečnit až další den odpoledne a mamce jsem to také tak sdělil. Přijala to bez problémů.

Po dopoledním návratu domů jsem vyčkával na dovoz již zmíněného uhlí. Multikára přijela krátce před polednem, udělala deseti metrákovou hromádku, já zaplatil a pustil se do přemístění uhlí do kotelny. Při teplotě skoro padesáti stupňů na slunci mně to uhlí bylo hned o moc sympatičtější.

Práce, úklid a očista trvaly skoro tři hodiny, takže jsem měl čas tak akorát zhltnout kousek chleba se salámem a už jsem byl zase na cestě do nemocnice. Na pokoji chvíli řeč o tom, co je nového, pak cvičení na posteli a chůze v chodítku. A před návratem na pokoj ještě "návštěva".

"Nazdar, babi! Dneska se už pohybujete jak rychlík," byla uvítací slova. Přestože to nebyla pravda, mamka se zasmála. Takové neškodné hecování se ji líbilo. "Jo rychlík..., leda tak s pokaženým motorem," odvětila s úsměvem a já ji zatím nachystal sezení. V příjemné atmosféře jsme zase pobyli zhruba dvacet minut.

Při návratu domů jsem už sotva tahal nohy. Když jsem šel od autobusu, najednou se mi zdálo, že slyším tichý a vábivý hlas: "Lubošu, Lubošu, tady jsem, jen se na mě koukni, jaká jsem hezká." Otočil jsem se za tím hlasem a ona tam fakt byla - hospůdka. A dost lidí uvnitř i venku pod přístřeškem. Usoudil jsem, že za dnešek si chmelový mok zasloužím, takže půl druhé hodinky jsem věnoval venkovskému kulturnímu vyžití. Při návratu do domu jsem se kulturně obohacen rozhodně cítil. Poněkud nekulturně jsem se však, kromě skromného oběda, obohatil i bídnou večeří. Na vyvařování jsem už neměl náladu.