Stalo se, co už. /II./

Dveře do ložnice jsem opatrně pootevřel v řádu jednotek vteřin. Zprudka to jaksi nebylo vhodné, protože jsem nevěděl, co za nimi uvidím. Ale tušení jsem měl. Za ta léta, co jsem s mamkou doma, to nebyl zdaleka její první pád. Teď si možná čtenář pomyslí, že tu něco nehraje. Chválím se, jak se dobře starám a mamka mně padá. Nu, cosi jsem naznačil na konci prvního dílu, ale hlavně ten, kdo podobnou péči poskytuje, ví, o čem je řeč. Ale buďte si jisti, že občas padají i lidé hospitalizovaní v nemocnicích a dokonce i z postelí. Znám takové případy. Asi lze říct, že obecně platí, že starší člověk nechce být na obtíž a má snahu se pohybovat bez dozoru, i když dozor je k dispozici. Ale tato snaha o soběstačnost se může mnohdy velmi nevyplatit.

Mamka ležela na zemi a sténala. Jak jsem už poznamenal, podobný obrázek jsem nespatřil poprvé. Jen místa byla jiná.

"Kde ses nejvíce udeřila? Co tě bolí?" zazněly mé, v podstatě standartní otázky.

"Moc jsem se bouchla do hlavy," zazněla odpověď.

To mohlo být. Ta rána do dveří byla fakt silná. Na druhou stranu, rovná plocha dveří by neměla způsobit nějaký zásadní problém.

"Tak jo, zkusíme vstát," pokračoval jsem v postupu, který se mi osvědčil už dříve. Rozkročil jsem se nad mamkou, co nejvíc se sklonil a vyzval ji, aby spojila ruce za mým krkem.

Už dávno jsem zjistil, že zvedání člověka stoupnutím si za jeho záda a uchopením v podpaží je pro dotyčného dost bolestivé. Pokud to fyzická kondice a tělesné proporce obou dovolí, je fakt lepší nechat se obejmout kolem krku, sám obejmout dotyčného kolem zad a pomalým couváním ho zvedat na nohy. I tentokrát se to celkem bez problémů podařilo.

V tu chvíli však skončila má naděje na pád bez vážnějších následků. Když jsem mamku vyzval, aby opatrně některou nohou vykročila, nešlo to. Proti dřívějším pádům to byl zásadní rozdíl.

Opatrně jsem ji usadil na pohovku, kterou v ložnici taky máme a řekl, že to za chvilku zkusíme ještě jednou. Pořád existovala určitá naděje, že po odeznění prvního úleku a určitého uklidnění se přece jen nějaký krůček podaří.

Ani ne za pět minut jsme to tedy zkusili znovu. Mezitím jsem se dozvěděl, že ještě víc než hlava bolí mamku levý bok. Výsledek druhého pokusu byl stejný. Postavit na nohy ano, vykročit levou nebo pravou nohou ne. A bolest k tomu.

?Nedá se nic dělat, volám "stopětapadesátku" rozhodl jsem.

"Nenene, nikam nevolej, to bude dobré, to rozchodím!"

Klasika. Pro mamku není snad nic horšího na světě než neplánovaný odjezd do nemocnice. Už vícekrát jsem byl postavený před rozhodování, jestli volat "rychlou" nebo ještě nějakou dobu počkat, zda se mamčin zdravotní problém nezačne zlepšovat. Zatím jsem v drtivé většině případů rozhodl vyčkat - a vždy správně. Tentokrát jsem si však byl jistý, že čekat není na co. Takže jsem záchranku zavolal a mamka už ani moc neprotestovala. I když za ta léta vím, že bolest snese velkou, tentokrát to určitě bolelo fest.

Záchranka dorazila v předepsaném dojezdovém čase. V tomto případu z mého pohledu první důležité plus pro české zdravotnictví, i když co se týká vzdálenosti našeho bydliště od nemocnice, pro nějaký zátěžový test nejsme zrovna vhodní. Bydlíme prostě moc blízko. Ale včasný příjezd zdravotnické pomoci potěší vždy.

Že je mamčín aktuální zdravotní stav takový, že je nutný převoz do nemocnice, o tom nebylo třeba diskutovat. Že přesun do sanitky nepůjde jinak než vleže, to se taky záhy ukázalo. No, v nafukovacím vaku jsme to ve trojku zvládli, ale na schodech jsem pocítil, že jsem si něco udělal se zády. Však už jsem zmínil, že nejsem nejmladší a léta přecházené neduhy si začínají vybírat svoji daň. V této souvislosti jsem se od záchranářů dozvěděl, že na jejich dispečinku se zpravidla ptají, zda jim bude moci někdo helfnout s případným přenášením pacienta. A "největší radost" mají, když po telefonu jsou ujištěni, že ano a na místě pak zjistí, že ani náhodou.

Ale jak jsem uvedl, my jsme to ve třech zvládli a po vyřízení nezbytných formalit a informaci, abych si zhruba za dvě hodiny zavolal, jak to vypadá po prvních vyšetřeních, sanitka odjela. Já jsem byl rozhodnutý nevolat, ale dojet do nemocnice osobně, protože takto se v těchto případech nejrychleji a v dostatečném rozsahu získavají potřebné informace.

Takže za ony zhruba dvě hodiny jsem byl v nemocnici osobně a přes vrátnici nasměrován na chirurgické oddělení. Že to bude právě tam, s tím jsem vcelku počítal. Kam jinam taky, když je třeba zjistit, jak po pádu drží tělesná schránka pohromadě. Vstoupil jsem do největší nemocniční budovy, kde je těch oddělení vicero. Ovanul mě známý odér. který mně připomněl, že se v tomto prostředí pohybuju nerad. Leč, někdy není zbytí...

Na "chiře", která zabírá tři patra, se mi naskytl vcelku běžný obrázek. Hojnost pacientů, z nichž někteří po ambulantním ošetření mohou jít domů a někteří skončí hospitalizováni. Důvod bývá na celém světě stejný. Dílem vlastní nešikovnost či hloupost, dílem nešikovnost či hloupost někoho druhého, no a dílem proto, že se člověk může ocitnout ve špatný čas na špatném místě, přičemž viníkem může být cokoliv živého či neživého.

Mamku jsem našel na posteli na kolečkách, která slouží k přepravě po areálu nemocnice. Bolesti už měla o dost menší, ale to jen díky medikamentům.

Když mě uviděla, neusmála se. Protože už ji nějaký pátek znám, věděl jsem, že to není moc dobré znamení. Aspoň jsem ji chytil za ruku, aby věděla, že ať se bude dít cokoliv, nebude v tom sama.

"Už něco víš, co se tí stalo?"

"Byla jsem na rentgenu, ale nevím zatím nic," zněla odpověď.

"Tak budeme muset ještě chvíli počkat."

Čas jsme vyplnili úvahami, jak vlastně došlo k jejímu pádu, ale dopadlo to jako často v podobných případech. Nevyjasnilo se nic. Konečně padlo mé jméno, protože jsem hned po příchodu musel vysvětlit svoji přítomnost v příjmových prostorách oddělení.

V ordinaci, no spíš v místnosti pro příjem pacientů k hospitalizaci, seděla postarší paní doktorka. Ťukala něco do počítače a usmívala se. Tvářila se zkrátka dost spokojeně.

"Dobrý den, vaše maminka má zlomeninu levého krčku stehenní kosti," sdělila mně s úsměvem jako by mně gratulovala k výhře ve Sportce.

"Kůůůrva, krček! V necelých šestaosmdesáti..., no to je pěkně v řiti!" pomyslel jsem si v duchu. Měl jsem takový pocit, že kdybych tohle řekl nahlas, že by se ta paní doktorka zatvářila ještě spokojeněji.

"Vzhledem k věku vaši maminky je otázka, jestli se po operaci ještě naučí sama chodit, byť třeba s pomoci francouzských holí," servírovala mně s úsměvem další "jobovku".

"Takže operace, paní doktorko?" konečně jsem ze sebe něco vypravil. "Ale mamka je docela bojovník. Už to v minulosti několikrát předvedla." Nějak jsem odmítal se před tou doktorkou tvářit sklíčeně.

Po tváři paní doktorky krátce přeběhl malý mráček. "Mhmm," zareagovala na má slova, což by se dalo přeložit i takto: "Ha, povídali, že mu hráli. Takových řečí už jsem za svoji praxi vyslechla spoustu. A nakonec ti bojovníci skončili na patologii."

Pak se ji ale opět vrátil úsměv do tváře a sdělila mně, že mamka bude operovaná další den a ať se po umístění na pokoj domluvím se sestřičkami, jaké osobní věci ji mám přivést. Rozloučil jsem se a vrátil k mamce.

Jak ležela na tom pojizdném lůžku, vypadala strašně bezbranně. Dívala se na mě, v očích něco jako strach a současně prosbu o pomoc, kterou jsem ji v tu chvíli nebyl schopný poskytnout.

Přemýšlel jsem, jestli já jsem tím pravým, kdo by ji měl sdělit pravdu, jak to s ní je. Nakonec jsem ji to řekl.

"Brečela bych," řekla smutně a do jejího pohledu jako by se ještě přidala otázka, co jako s touhle situací provedu.

"Ach, mamko, ty bys brečela a já bych přímo řval, ze solidarity," pomyslel jsem si, ale zároveň se snažil nasadit aspoň trochu optimistický výraz. "Stalo se. Zabojovali jsme spolu už několikrát, tak tohle zvládnem taky. Nejpozději do svých narozenin budeš zase doma, to v každém případě." A v duchu jsem zaupěl: "Panebože, co to kecáš? Slibuješ něco, co nemůžeš zaručit, že splníš!"

Další mé úvahy přerušil odvoz mamky na pokoj. Na oddělení mně sestřičky řekly, co mám mamce dovézt a také to, co se pravděpodobně bude v nejbližších dnech dít. Po operaci měla být mamka několik dnů sledována na chirurgickém oddělení a pak převezena na oddělení následné péče, jinak též LDN (léčebnu dlouhodobě nemocných). Po těchto informacích jsme si s mamkou dali pusu, kromě slov jsem ji žádným jiným způsobem povzbudit neuměl a s plnou hlavou chmurných myšlenek jsem se vydal domů, abych se za pár hodin do nemocnice zase vrátil.

Nachystat pro pacienta (mamku) věci do nemocnice nebyla pro mne nikterak složitá záležitost. V minulosti už jsem to párkrát dělal. Pak jsem trochu pojedl, ale chuť k jídlu jsem absolutně neměl. Dopoledne se přehouplo do odpoledne a já se podruhé vydal do nemocnice.

Osoby, které rády zažívaji mírné šoky, určitě s povděkem kvitují situaci, kdy přijedou do nemocnice za blízkým rodinným příslušníkem a na pokoji, kde by měl být, ho nenaleznou. Právě proto, že se jedná o nemocnici, člověka hned napadnou spíše ty horší možnosti. U vědomí, co se dnes mamce stalo, mě napadly ty nejhorší. Naštěstí jsem byl záhy sestřičkami poněkud uklidněn, protože mamka nebyla na svém pokoji proto, neboť ji právě operovali. Nějak to páni doktoři urychlili.

Takže jsem byl poslán na JIPku a tam mně bylo sděleno, že dnes už s mamkou rozhodně mluvit nemůžu, ale mamčiny věci osobní potřeby mám nechat u nich a že ji budou ode mne pozdravovat. Nezbývalo mně tedy nic jiného, než se vydat domů. Kolem a kolem jsem byl vlastně rád, že se mamčin úraz operativně řešil v den, kdy k němu došlo.

V rodné vísce jsem cítil, že mě to vlastně domů ani moc netáhne a protože patřím mezi zapřisáhlé kamarády piva, tak jsem zapadl do hospody, abych si trochu srovnal myšlenky. Co se stalo, co s tím a co bude. Přisedl jsem ke známým, do hovoru se zapojoval málo a myšlenky jsem srovnával a srovnával, dá se říct docela vydatně, až jsem se trochu ožral, no.