Doktor Paták.

Do onoho úterního dne jsem se probudil pln smíšených pocitů. Po operaci kýly probíhal poslední týden mé pracovní neschopnosti. To bylo špatně. Nikdy jsem nezáviděl lidem, kteří do práce chodí s potěšením. Nezávidět druhým je moc pěkná vlastnost a já se ji vždycky držel. Tedy, hlavně v souvislosti s tou chutí do práce.

Za okny začínal slunečný letní den. To bylo dobře, i když o schopnostech slunce koluje mezi lidmi hodně pitomostí. Třeba - kam chodí slunce, tam nechodí doktor. Jo, nechodí, protože většinou za ním chodíme my. Stejně jako toho zmíněného rána. Hned po probuzení jsem se necítil ve své kůži. Slunce neslunce.

Nic mě nebolelo, ale třásla se mnou zimnice. To bylo špatně, protože jsem nechtěl před našim doktorem vypadat, že se vyhýbám nástupu do práce kvůli nějaké prkotině. Ale stav mé tělesné schránky mě přece jen donutil za doktorem Patákem vyrazit.

Dobře to nebylo, ale úplně špatně taky ne. Za doktorem Patákem jsem chodil rád už od dětství. Líbilo se mi, jak mě při poslechu plic i dětského srdíčka na prsou i na zádech škrábala jeho neholená tvář. Někdy používal i fonendoskop, ale svému uchu věřil na sto procent.

S postupem let jsem poznával, jak interesantní je to osoba. Že by chtěl být praktickým lékařem od útlého dětství, to určitě ne. Že by posléze v žádném případě nechtěl lidem působit bolest, to taky ne, protože vystudoval na zubaře. Po nějaké době se začal věnovat i praktické medicíně. Chvíli vykonával obě odbornosti, ale profese "obvoďáka" zvítězila. A dobře udělal, protože jeho mladistvý syn, nyní již dlouhá léta chemický inženýr, doma rád chemicky experimentoval. No a jednou se mu to nějak vymklo z ruky. Sobě způsobil zranění, rodičům nervový šok a sousedé zvažovali, jestli je do budoucna bezpečné bydlet vedle takového "vědce". Ale okamžitá pomoc otce coby doktora byla tehdy velmi platná a vše se nakonec v klidu vyřešilo, zvláště když sám doktor prohlásil, že jeho syn je pěkný blb.

Jednání doktora Patáka s lidmi bylo vůbec nenapodobitelné. Když jsem poprvé shlédl film "Vesničko má, středisková", tak jsem si říkal, jestli filmovou postavu doktora Skružného nevytvořili podle našeho doktora Patáka. Taktéž postarší postava v klobouku, pod kterým ubývaly vlasy, trochu vystouplé břicho, stejná škodovka v oranžové barvě a hlavně originální slovní projev. Návštěva jeho ordinace skýtala velkou šanci zažít něco neobvyklého.

Také v ten den jsem přemýšlel, co mně asi návštěva doktora Patáka přinese. Už zdálky jsem podle auta viděl, že mu ordinační dobu nenarušil žádný mimořádný výjezd. Došel jsem k budově. V patře, kde společně se zdravotní sestrou ordinoval, byla otevřená okna.

"Haló, tady Paták! Sestro, máte tam vašeho pana doktora?" neslo se z ordinace. Že odešel za pacientem? Aha. Tak mu, prosím vás, vyřiďte, že není doktor, ale vůl! Co? Jak to? Protože začínající zápal plic vašemu pacientovi léčil živočišným uhlím! Ten člověk měl štěstí, že narazil na mne. Hned jsem ho poslal do nemocnice a tam si ho rovnou nechali. Tak to panu doktorovi všechno pěkně vyřiďte a hlavně nezapomeňte na toho vola! Sbohem!"

"Náš doktor je dnes v nejlepší formě, na rozdíl ode mne," pomyslel jsem si s úsměvem a vstoupil do budovy. V čekárně byli tři mí spoluobčané. Nikdo z nich tu nebyl jako nový pacient, takže v tomto směru nebyla žádná zábava na obzoru.

Doktor Paták si totiž docela vychutnával pacienty, kteří k němu přišli poprvé.
"Co máte?" byla jeho obvyklá uvítací věta. Osoby neznalé poměrů tím byly uvrženy do rozpaků, jestli se po nich chce vyložení svého zdravotního stavu nebo předložení nějaké formy úplatku. Doktor Paták se na následnou reakci očividně těšil a ten, co vsadíl na úplatek, tak vsadil na špatného koně, což mu následně bylo dost jasně vysvětleno. Tím nechci říct, že byl náš doktor absolutně neúplatný. V hospodě, kde jednou týdně chodíval na oblíbenou partičku taroků, byl ochoten přijmout tekutý úplatek v podobě nějaké té štamprlky. Vždy však s mírou.

Na řadu jsem přišel rychle. Doktor nepatřil k lidem, kteří by rádi vedli dlouhé řeči.
"Dobrý den!" pozdravil jsem jako každý slušný pacient.
"Co máte?" zazněla obvyklá formule. Zdravotní sestra můj pozdrav opětovala.
Vysvětlil jsem svůj stav a dodal, že rozhodně nestojím o prodloužení neschopenky.

Doktor Paták se mi podíval do krku. Tentokrát fonendoskopem poslechnul z obou stran mé plíce a dal mně teploměr. Po chvíli měření rtuť vystoupala kousek nad sedmatřicet.

"Hm, na nic jsem nepřišel," zabručel. "Ale napíšu vám nějaké vitamíny. Celaskon a Thiamin. Zde je však nemám. Musíte si pro ně dojet na Vsetín. Acylpyrin vám dám tady."

Ani mně to moc nevadilo. Recept od doktora Patáka pro změnu sliboval zábavu v lékárně, protože jeho rukopis byl takový mix od písma starých Sumerů až po latinku. Stručně řečeno, kromě autora samotného to prakticky nikdo nebyl schopen přečíst.

"Děkuju, pane doktore, ale..." trochu jsem se zdráhal přednést mu svůj další problém.
"No, co máte?"
"Po té operaci kýly..., pořád to pobolívá. A jak víte, jsem cestař. Nenapsal byste pro mého vedoucího ve Vsetíně, ať mě první dny nenechává dělat třeba s krompáčem?"
"Jestli není pitomý, tak by ho to mělo samotného napadnout."
"No jo, ale..."
"Sestro, dejte mně kousek papíru," nečekal na moji odpověď a napsal na stroji krátkou zprávu: "Vzhledem k pooperačnímu stavu Vašeho zaměstnance, soudruha Kalabuse, doporučuji ho v prvních dnech po jeho opětovném nástupu do zaměstnání nezatěžovat fyzicky těžkými činnostmi, například výkopovými pracemi." Razitko, podpis. Vrcholně spokojený jsem vyrazil na Vsetín.

Jakmile jsem vstoupil do lékárny, zavládlo mezi personálem mírné zděšení. Snaha všech, aby mne nemuseli obsloužit, se nedala přehlédnout. Už totiž z dřívějška věděli, že jim zase nesu neprolomitelnou šifru. A o telefonické ověření si, co je na receptu napsané, nikdo nestál. Bylo to totiž obvykle spojeno s nelichotivými poznámkami našeho doktora ohledně inteligence tazatele. Jak už to tak bývá, nakonec to spadlo na nejmladší lékarnici.

Když ode mne přebírala recept, vypadala o deset let starší než před chvílí. O dalších deset let zestárla při jeho čtení.
"Okamžik, prosím," po chvíli ze sebe stěží vypravila a odešla do skladu, nepochybně pokusit se za pomoci spolupracovníků rozluštit text na receptu.

Dlouhé desítky vteřin se nic nedělo. Pak se lékarnice vrátila, ale nevypadala o nic méně sklesle než předtím.
"A vy opravdu nevíte, co vám pan doktor předepsal. On vám to neřekl?"
"Ale jo. Řekl, že mně píše něco na povzbuzení. Víte, jak to myslím," odvětil jsem a významně na ni mrknul. Někteří klienti v lékárně se s chutí zasmáli.

Lékarnice zčervenala a zoufale rozhodila rukama. "Tak já už nevím. Asi budu muset vašemu panu doktorovi zavolat. To zas bude!"

V duchu jsem ocenil, že přijala porážku. "Slečno či paní, nikam nevolejte. Na tom receptu je napsané jedno balení Celaskonu a jedno Thiaminu."
"Jééé, vy jste zlatý!" rozzářila se. "Moc děkuju." Spokojení jsme nakonec byli oba dva.

Méně spokojený jsem byl ale já o několik dní později, když mně můj šéf první den po mé nemocenské zadával práci. Místo kopání mně chtěl nechat jezdit se stavebním kolečkem. Těžko jsem mu vysvětloval, že to je prašť jako uhoď. Že by byl fakt pitomý? Nakonec mě nechal natírat vrata od skladu materiálu s tím, abych si pořídil konkrétnější potvrzení, co můžu dělat.

Tak jsem se zase ocitnul u našeho doktora. Tentokrát bylo v čekárně více lidí a dokonce jeden novic. Franta Surovec, mimo jiné pomocník VB. Velice "oblíbený" spoluobčan. Asi u vědomí významné veřejné funkce měl v čekárně hlavní slovo. V podstatě ale pořád dokola opakoval, že je u našeho doktora poprvé, neboť ho skolila bolest zad. Jinak prý je zdravý jako řípa. Ve stručnosti šlo jeho projev shrnout, že "měl řečí, jak opica chcánek".

Z ordinace vyšel postarší pán, kterého jsem neznal podle jména.
"Doktora zase chytly záda, ordinuje vleže," oznámil nám a Franta Surovec se po nás významně podíval, čímž nám asi dával najevo, že má opravdu vážný zdravotní problém, když na to trpí i náš doktor. O doktoru Patákovi jsme to ostatně věděli, že ho občas chytnou bolesti zad a pak že vyšetřuje ve vodorovné poloze na pohovce. Pro Frantu Surovce to ale byla novinka, a tak jsme mu ani nesdělili ještě jednu zajimavost a celkem nedočkavě čekali, co bude, až na něho přijde řada.

Otevřely se dveře do ordinace a sestra zavolala: "Další!"
Franta se vztyčil s hbitostí, kdy i nebožtík by byl rychlejší a odbelhal dovnitř. Vyšetření ani moc dlouho netrvalo. Chvíli bylo ticho, pak se ozval řev a krátce nato se Franta vybelhal z ordinace. V ještě dodělanějším stavu než tam vešel. Asi to ani nehrál a ani do řeči už mu tolik nebylo.

"Co s tím doktorem je?" s bolestí procedil mezi zuby. "Řekl jsem mu, že mě bolí záda a jestli by mně nedal injekci. A dodal jsem, že by mu taky asi udělala dobře. Nato se ztěžka zvedl z pohovky a sestře řekl, že mně tu injekci píchne sám. Panebože, on to snad nikdy nedělal. Správně se trefil až na popáté. Myslel jsem, že to bude můj konec. Nevím, jestli to nemám někde hlásit. Tak čest práci." A odkulhal ven.

S chutí jsme se zasmáli. Doktor Paták samozřejmě injekci poprvé nedával. Jenže jsme Frantovi neřekli, že sám se ji bojí jako čert kříže. Doporučit našemu doktorovi, aby si nechal píchnout injekci, to bylo skoro jako podepsat si ortel smrti.

Pak už se nedělo nic mimořádného. Konečně přišla řada i na mne a já vstoupil do ordinace.
"Co máte?" ozvalo se bezprostředně po mém pozdravu. Doktor Paták už zase pohodlně ležel a zdálo se, že má docela dobrou náladu. Musel jsem v duchu připustit, že na tom měl jistou zásluhu Franta. Odnesl to za všechny. Ale pomocník VB musí přece něco vydržet, že jo?

Vysvětlil jsem doktorovi, že mám trochu problém se svým nadřízeným a ten to k mému údivu ani nijak nekomentoval.
"Sestro, vezměte kousek papíru a napíšete něco na stroji," přikázal jenom. Když bylo vše připravené, nadiktoval: "Vzhledem k pooperačnímu stavu Vašeho zaměstnance, soudruha Kalabuse, doporučuji ho v prvních dnech po jeho opětovném nástupu do zaměstnání nezatěžovat fyzicky těžkými činnostmi, například výkopovými pracemi nebo převážením těžkých břemen ve stavebním kolečku." Razítko, podpis.

Tentokrát už jsem tak spokojený nebyl. Problém nebyl ani tak v obsahu textu, ale v tom, kdo jej bude číst. Moje důvěra ve správný úsudek nadřízeného byla od minula silně otřesena a obával jsem se, že mé potíže neskončily.

Ukázalo se, že jsem měl pravdu. Šéf si pozorně přečetl doporučení mého doktora a pak mě poslal nakládat na multikáru betonové obrubníky. Začal jsem se s ním hádat, ale k ničemu to nebylo. Definitivně jsem dospěl k závěru, že je to přece jenom pitomec. Prý mám donést něco, co bude naprosto srozumitelné. Nakonec jsem to vzdal a šel nakládat. Naštěstí mně pomohli spolupracovníci, když viděli, jak se při tom zvedání obrubníků všelijak kroutím.

Další ráno tedy opět u doktora Patáka. Čekárna sice byla poloprázdná, ale mezi čekajícími jedna pozoruhodná osoba byla. Místní opilec, Hubert Mrlina. Jinak to též byl notorický pracovní absentér. Tentokrát ale vypadal dost zdrchaně. Že by opravdu zdravotní problémy? Ono to bylo přece jenom trochu divné, když z veselé fialové barvy v obličeji nastala změna směrem k lehounce zelené.

Hubert nahlas upěl, že asi nastaly jeho poslední hodiny života a že toho chtěl ještě tolik dokázat. Nakonec vyjádřil naději, že několikadenní neschopenka by ho snad ještě naposled mohla postavit na nohy. Ostatní v čekárně asi měli trochu jiný názor na to, co by opilce Huberta mohlo postavit na nohy, ale konečný verdikt byl v rukou doktora Patáka.

Konečně přišla na Huberta řada a ten po vstupu do ordinace zapomněl za sebou zavřít dveře. Naslouchat cizímu hovoru se sice nemá, ale touha po rozšíření si odborných obzorů nám zabránila uzavřít komunikační kanál mezi ordinací a čekárnou.

Tak jsme po úvodních formalitách mohli slyšet, jak Hubert popsal svůj aktuální zdravotní stav i doktorovy doplňující otázky:
"Měl jste průjem?"
"Ano, pane doktore."
"Zvracel jste?"
"To taky, ano."
"Tak vám mohu jen poblahopřát k celkové očistě organismu."
"J-já nerozumím."
"Ale já rozumím. Včera jsem vás viděl v hospodě. Byl jste pěkně zlitý. Dnes máte jenom kocovinu. Pokud z vás horem dolem vyšly nějaké přebytečné látky, pak je to jenom dobře. Dvakrát do roka by to měl absolvovat každý. Chodíte na směny?"
"To ano, ale zrovna teď se nějak..."
"A jakou máte dnes?"
"Odpolední, ale nějak se na ni..."
"To je výborné! Po obědě se už budete cítit lépe. Do práce klidně můžete jít. Jsem rád, že vám můžu sdělit takovou příznivou zprávu. Tak nashledanou a ať jde další."

Jestli měl Hubert z té příznivé zprávy radost, tak to uměl velice dobře zamaskovat. Asi, abychom mu nezáviděli. S brbláním, mezi kterým bylo jen stěží poznat slovo "nashledanou", opustil čekárnu. A za pár minut jsem se na řadu dostal já.

"Kruci, co zas máte?" zazněl trochu obměněný uvítací pozdrav. Ani jsem se tomu moc nedivil.

"To ten můj šéf, pane doktore," řekl jsem skoro stydlivě a vysvětlil mu vzniklou situaci. Doktor Paták jen kroutil hlavou a tentokrát se už docela dobře bavila i zdravotní sestra.

"Poslední pokus," zahlásil po chvíli, sedl si k psacímu stroji a napsal text tohoto znění: "Vzhledem k pooperačnímu stavu Vašeho zaměstnance, soudruha Kalabuse, nedoporučuji, aby mu byla Vašim podnikem zadávána práce ve Vsetíně!" Razítko, podpis.

Nu, tentokrát jsem poděkoval velmi srdečně, protože tohle byl text, který sliboval, že se z něj můj šéf docela zapotí. Doktor Paták to určitě tušil také. A opravdu, konečně to došlo i mému přihlouplému nadřízenému. Byl jsem na týden přidělen jako pomocník k provedení inventury podnikových zásob materiálu, což spočívalo v přepočítávání ochranných pomůcek, nástrojů, prostě všeho možného. Ten týden mně hodně pomohl, takže po jeho uplynutí jsem se už mohl vrátit k té klasické cestařské práci.

Jó, za doktora Patáka, to se děly věci!