CO.

"Do prdele, je nás málo!" prohlásil jsem tónem, v němž se mísila bezradnost se znechucením. S velitelem naši podnikové zdravotnické družiny jsme přitom sledovali, jak se jednotlivé členky chystají na nadcházející soutěž. Silou vůle a neustálým přepočitáváním jsem se snažil doplnit chybějící počet. Leč, nedařilo se.

"Tak co uděláme?" zeptal se zástupce velitele Ferda. "Za chvíli tu bude autobus."
"Aspoň si ty ženské mohou vybrat věci, které jsou ještě jakž takž funkční," pochvaloval si Jiří, který měl na starost materiální vybavení.
"To jako, kdybychom byli kompletní, tak někteří by museli být nazí?" opáčil jsem ironicky, ale můj pokus o vtip byl přijat jen vlažně.
"Jestli nepojedem, tak to bude parádní ostuda," upozornil velitel zdravotnické družiny Emil Pončík. "Možná nás soudruh ředitel nechá z politických důvodů vykastrovat!"

Velitelovi se to mluvilo. Měl těsně před důchodem a všechny základní životní úkoly splněny. Ale co my mladší, předčasně vykastrovaní?
"Ještě pro jistotu zkusím zjistit, jestli má cenu, abychom v takovém počtu jeli," rozhodl jsem a odešel k telefonu. Zatracená práce! Ještě včera to vypadalo na plný počet dvacetičtyř mužů a žen a dnes sedm členek chybělo. Podle zdůvodnění jejich šéfů musely bezpodmínečně plnit neodkladné úkoly ve výrobě.

"Haló, u telefonu Prcín," představil jsem se, když se na opačném konci drátu ozval podplukovník Horský, hlavní organizátor Soutěže zdravotnických družin CO okresu. "Já jsem..."
"Já vím dobře, kdo jste, soudruhu! Vaše jméno se docela dobře pamatuje," přerušil mě podplukovník. "Co máte na srdci?"
Netuším, proč má ten zelený mozek poznámky k mému jménu, pomyslel jsem si. Vždyť je takové úderné, nebojím se říct - přímo šlechtické. Ale nahlas jsem řekl: "Nesešla se nám celá zdravotnická družina, i když velitelé se dostavili. Tak nevíme, jestli máme na dnešní soutěž vyjet."
"Clověče, jeden dva lidi přece nejsou žádný problém! Kvůli takové hlouposti jste mi nemusel volat. Ať už jste na cestě!"
"Nóóó, hm, nám jich ale chybí sedm, soudruhu podplukovníku."
"Cože?"
"Ano, sedm," zopakoval jsem neutěšený početní stav. "To víte, výrobní úkoly..."
"Na ty já se.., se dívám jako na vaši neschopnost. Pokud vás nebude alespoň osmnáct, tak nebudete moci plnit úkoly soutěže."
"Hm, to já chápu, soudruhu podplukovníku. A kdybych se té soutěže zúčastnil jako člen zdravotnické družiny? Ten osmnáctý? Bylo by to přípustné?"
"Počkejte," chvíli bylo slyšet, že se s někým radí. "Ano, to by šlo. V systému CO jste a jste zaměstnanec stejného podniku, jako ostatní členové. Tak přijeďte." No sláva! První překážka zdolána, byť s obtížemi.

"Takže jedem!" oznámil jsem členům zdravotnické družiny a nebylo vidět, že by to někomu vadilo. "Jenom ještě musíme vybrat výstroj pro mě."
"Tak si snad můžem cvaknout na zdar akce," navrhnul Ferda a bůhví odkud vylovil půllitrovku s čirým a bezbarvým obsahem. Vzápětí se ukázalo, že to zdaleka nebyl jediný vnitřní dezinfekční prostředek. No jo, alkohol - metla lidstva. A pití v pracovní době je zhouba. Jenže, když on se ten socialismus, při požívání alkoholických nápojů v pracovní době, budoval jaksi radostněji. Co bych zapíral, cvaknul jsem si taky.
"Dámy a pánové, dorazil autobus," oznámil přesně v sedm hodin Jiří a vlastně tím zakončil přípravnou fázi na soutěž.

Řidič autobusu byl mladý, zřejmě sotva po vojně a na uniformovanou, převážně ženskou skupinu pohlížel dost nedůvěřivě.
"Bude válka?" otázal se a vypadalo to, že zvědavost pouze nepředstírá.
"Bude, ale naše zbraně si stojí dobře," snažil jsem se ho uklidnit a zdálo se, že to trošku zabralo.
"Jo, tekuté určitě," souhlasil totiž, když shlédl náš "arzenál" při nakládání materiálu a usazování v autobuse.

Cesta do místa soutěže byla krátka, jen deset kilometrů, takže v cíli cesty jsme vystoupili opravdu jen mírně veselí a hlavně boje, tedy soutěže, schopni. Autobus odjel s tím, že návrat byl objednaný na druhou hodinu odpolední. Do této hodiny by musela každá podobná soutěž proběhnout třeba i dvakrát.

Přesunuli jsme se do již postavených vojenských stanů. Bylo jich celkem devět, ale z toho jen sedm pro soutěžící zdravotnické družiny. Ty vlastně v rámci okresu zastupovaly podniky, které se těšily o poznání větší důležitosti jak z hlediska počtu zaměstnanců, tak i z hlediska jejich produkce.

Já jsem u organizátorů soutěže předal seznam našich zdravotníků s tím, že budu též soutěžit, jak bylo telefonicky domluveno.
"Zatím se můžete vrátit do vašeho stanu," vybídl mě podplukovník Horský. "Další program bude ještě aktuálně upřesněn, protože čekáme na příjezd krajského tajemníka strany." Dále už mně nevěnoval pozornost, o to větší však přítomným lékařům a hlavně lékařkám, jejichž přítomnost byla pro soutěž nezbytná. Jednalo se totiž o členy Oddílů lékařské pomoci okresu, jejichž součástí byly právě zdravotnické družiny. Takže za určitých okolností takoví naši nadřízení.

Vrátil jsem se tedy do stanu, kde nebylo moc možností, jak si krátit čas do příjezdu krajského soudruha tajemníka. Ta možnost byla vlastně jediná a využili jsme ji opravdu poctivě. Seděli jsme na dlouhých dřevěných lavicích a za pomoci energetických nápojů jsme si dodávali kuráž k nadcházející soutěži. Shrnul bych to asi tak, že se udržovala dobrá nálada, ba co víc, ona ještě gradovala.

Mezitím jsem se převlékl do zdravotnického stejnokroje. Padl mně jako ulitý až na jednu maličkost. Jelikož se nepočítalo s dalším mužským členem, měly kalhoty rozparek na boku. Nebyl to neřešitelný problém, jen při vykonání potřeby jsem si musel hlídat, abych ji nečinil tak říkajíc nadoraz, protože léty nacvičené pohyby by při této oděvní anomálii nevedly k požadovanému výsledku. Jinak jsme měli k dispozici přenosné WC, které jsme hojně využívali nejen my, ale i členové ostatních zdravotnických družin.

Čekání na významného soudruha pokračovalo. Asi po hodině bylo zpestřeno ukázkou činnosti požární a protichemické jednotky, po níž jsme zase všichni zalezli do stanů, občerstvovali se - a čekali. Uběhla další hodina. V jednu chvíli členka naši zdravotnické družiny, Maruška Veselá, spatřila okolo jdoucího lékaře.
"Jééé, cérky, to je hezký chlap! Já ho pozvu na štamprlku." A než se kdokoliv z nás vzpamatoval, vyběhla ze stanu.
"Pane doktore, pane doktore, počkejte!" volala, čímž dotyčného přiměla ustat v chůzi. Což o to, chlap vypadal opravdu dobře, ale jinak Maruška vyhodnotila situaci dost špatně. Jednak nevzala v úvahu, že od rána dodržovala pitný režim až moc důsledně a jednak si nevšimla, že lékař zastavil u jediné louže, která tam široko daleko byla. A když dobíhala k medikovi, který tam v bílé košili a kalhotách vypadal jako bílý anděl, tak se ji nějak zapletly nohy a ona se rozplácla jak široká tak dlouhá právě v té jediné louži.

O Marušce bylo celkem známo, že všechno dělá velice důkladně. Bohužel, platilo to také o jejim pádu. Voda kolem cákla, jako kdyby skočila do bazénu a z pana doktora rázem bílý anděl nebyl. Jeho obličeji se sice, na rozdíl od Marušky, bláto vyhlo, leč jinak se dalo mluvit o velké oděvní katastrofě.

Vyhrnuli jsme se ze stanu, abychom Marušku bránili před fyzickým atakem, který nevyhnutelně musel přijít. K našemu úžasu však lékař pouze prohlásil: "To nic, soudružko. Škyt. To se stává. Škyt. Pokračujte v plnění úkolů. Čest práci. Škyt." A nejistým krokem odcházel do lékařského stanu. Až teď nám došlo, že i on zřejmě důsledně dodržoval pitný režim. A ukazovalo se též, že čekání na krajského tajemníka strany je mimořádně vyčerpávající záležitost.

Marušku jsme rychle zatáhli do našeho stanu a v rámci možností jsme ji podrobili očistě. Za daných okolností pouze mechanické a přestože to od nás asi nebylo hezké, tak zároveň za hlasitého smíchu. V zájmu udržení disciplíny se však něco stát muselo.

"Dámy a pánové, podruhé už by nám něco takového nemuselo projít," chopil se slova velitel zdravotnické družiny Emil Pončík. Bylo to tak správně, protože moje rozhodovací pravomoc skončila převléknutím z civilu do zdravotnického stejnokroje. "Od této chvíle až do návratu do našeho podniku přikazuju všem naprostou abstinenci." Stanem to nesouhlasně zahučelo.
"Souhlasím s velitelem, ovšem pod jednou podmínkou," podpořil velitele Ferda. "Dáme si teď ještě jednu - poslední!" Stanem to souhlasně zahučelo. Proti tomuto rozumnému kompromisu se nikdo neozval. Navíc se blížil čas oběda, takže byl předpoklad, že velitelovo rozhodnutí na nás nedopadne s tak zdrcující silou.

To se potvrdilo. V jedenáct nám ve várnicích dovezli oběd, který jsme snědli ve stísněných podmínkách vojenského stanu. Byl knedlík a guláš. Někteří už o jídlo neprojevili zájem a nabídli své porce ostatním. Došlo tak k neobvyklé situaci, kdy těm, co odmítli oběd, bylo trošku nevolno už předtím a těm ostatním pak z přejezení. A v tu chvíli vstoupil do stanu podplukovník Horský.

"Tak krajský soudruh tajemník konečně dorazil. Za deset minut se ke mně dostaví všichni velitelé zdravotnických družin. Přeji vám hodně zdaru v soutěži."
Zdvořile jsme poděkovali a když se podplukovník Horský trochu vzdálil, tak jsme se shodli, že nám toho tajemníka byl čert dlužný. Ale protože nám v krvi stále ještě obíhaly jisté zdraví prospěšné látky, tak jsme nic nebrali až tak tragicky.

Velitel Emil odešel na rozumy, ze kterých se vrátil asi po půl hodině. Čas pozoruhodně ubíhal. Bylo krátce po poledni a my jsme se teprve dozvěděli, jak proběhne soutěž. Naštěstí jsme byli vylosováni jako třetí v pořadí. Náplň činnosti měla být v podstatě stejná, jako při předchozích soutěžích. To znamená, že na určité trase zdravotnická družina provede ošetření raněných figurantů a jejich odsun na shromaždiště raněných. Jak jsem se dozvěděl, jistá změna oproti dřívějšku spočívala v tom, že celá akce se měla provést v plynových maskách.

"A do řiti§" vypadlo ze mne.
"Co se děje?" chtěl vědět velitel.
"Děje se to, že v plynové masce budu slepý jako patrona. Vždyť víte, kolik mám dioptrií. A když se mi ještě navíc orosí zornice..."
"Hm, no jo," uvažoval Emil. "Ale my nepotřebujem, abys viděl na kilometry daleko."
"Aha, tak to jo," zaradoval jsem se.
"A na jakou vzdálenost bez brýlí vlastně vidíš?" chtěl ještě vědět Emil.
"Dobře tak na metr, možná o něco míň," odvětil jsem upokojen tím, že nemusím vidět na kilometry.
"Panebože," hlesl velitel a bylo vidět, že přemýšlí, co se mnou. Po chvíli dospěl k řešení. "Květuško, ty patříš mezi nejlepší z nás. Ty umíš odvést práci za dva. Vezmeš si tady náčelníka do svého družstva a hlavně dej pozor, ať se vám bez těch brýlí někam nezaběhne. S pomoci boží to nějak dopadne a třeba vám i nějak pomůže.

Tak se i stalo. Detaily soutěžního zásahu naši zdravotnické družiny není třeba vypisovat. Zvládli jsme to, i když v těch plynových maskách to bylo, mírně řečeno o hubu. Dokonce jsem byl i něco platný, hlavně při přenášení figurantů na zdravotnických nosítkách. Jedinou chybičku jsem udělal v okamžiku, kdy jsem měl zraněnému nasadit plynovou masku a nějak mně to nešlo.
"Náčelníku, ta dívka má ale hlavu na opačné straně těla," upozornila mne Květuška a kromě mé maličkosti se všichni málem váleli smíchy. Co naplat, ty moje oči byly přece jen trošku slabší.

Než naše soutěžní akce skončila, bylo po půl druhé a celá soutěž nebyla ještě ani v polovině. Proto když ve dvě přijel autobus, přesně podle objednávky, stáli jsme před rozhodnutím, co dělat. Byl to jiný řidič a čekat mohl jen pár minut, protože ho ještě čekala jízda na linkovém spoji. Vzhledem k tomu, že se u některých našich členů začaly projevovat známky střízlivosti, dal jsem, už opět v civilu, souhlas k našemu odjezdu. Soutěž jsme tedy nenápadně opustili, aniž bychom znali konečné výsledky.

Po návratu do podniku následovalo vyložení zdravotnického materiálu a převlečení všech do civilu. Pak jsme celou soutěž důkladně vyhodnotili v místní restauraci. Ke společnému komuniké jsme dospěli někdy v deset večer, ale druhý den si nikdo nepamatoval, jak vlastně znělo. Co si však pamatoval každý bylo to, že se nám do práce vstávalo velmi těžko.

"Tak jak bylo?" byla první slova mého šéfa, když jsem dorazil do kanceláře. Bohužel, právě on patřil mezi ty kovanější soudruhy.
"Ehm, počasí dobré, jídlo chutnalo všem..." oddaloval jsem okamžik pravdy.
"Jo jo, ale kolikátí jste byli. Doufám, že jste neudělali ostudu!"
"Ne, to určitě ne. Aspoň nikdo tam nic takového neříkal."
"Tak to je fajn. Soudruh ředitel bude rád," oddechl si šéf a v dobrém rozmaru zvedl zvonící telefon.

A poslouchal. Poslouchal dlouho a úsměv se brzy změnil ve zlověstné mračení. Do toho sem tam hlesl něco jako "nevěděl jsem, to mě mrzí, zjistím a vyvodím důsledky". Kdyby mohly jeho oči metat srpy a kladiva, tak bylo v tu chvíli po mně. Nakonec položil sluchátko a zařval: "Jak to, že jste odtamtud zdrhli?"
"Nezdrhli, jeli jsme tak, jak byl objednaný autobus," odporoval jsem velice mírně, abych nakonec neměl svého šéfa na svědomí.
"Mluví o vás celý okres. Taková ostuda! A to se mám za hodinu dozvědět ještě další podrobnosti! Jak teď tady všichni vypadáme?"

Měl jsem na jazyku odpověď, že vím, jak teď vypadá minimálně on, ale raději jsem se vymluvil, že jdu douklízet zdravotnický materiál a vypadl jsem pryč. Úklidem jsem se raději bavil o něco déle a když jsem se za dvě hodiny vrátil do kanceláře, nestačil jsem se divit. Šéf vypadal docela spokojeně a už se zase usmíval.

"Už jsem se dozvěděl ty podrobnosti. Těch zdravotnických družin odtamtud předčasně odjelo víc. A některé ani nesoutěžily. Pro letošek byla celá soutěž anulovaná. Že jste byli ožralí, to je mně celkem jasné. Štěstí je, že tam nakonec byli ožralí úplně všichni, včetně doktorů. A krajský soudruh tajemník dostal vynadané až odkudsi z Prahy, že v jeho postavení musí jezdit na podobné akce včas, aby neohrožoval připravenost záchranných složek. Provinilců je tolik, že se z toho raději nebudou vyvozovat žádné důsledky. Tentokrát jste měli víc štěstí jak rozumu.."

Pak se šéf chvíli odmlčel, opět zachmuřil a dodal: "Jestli takhle budeme ve stranické práci pokračovat, tak to za pár let budeme muset zabalit."

Ani nevím, jestli svá slova myslel zcela vážně, ale ta předpověď mu vyšla naprosto přesně.