A tenhle krásnej funus...

"Petřééé, Petřééé!" zaslechl jsem svoje jméno, právě když jsem poklidně kráčel do kulturního centra. I na venkově totiž žijí lidé bažící po vzdělání. A kde jinde se vědomosti vstřebávají lépe, než v hospodě, která v tomto případě nesla dovětek "U Skrblíka".

Zůstal jsem stát a za pár okamžiků ke mně dochvátal Mirek Uličník. "Už to víš? Tonda Jakš je po smrti!"

"Nééé, fakt?" vyrazil jsem ze sebe téměř radostně. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že Mirek a Tonda byli bratranci.
"Co se mu stalo?" nasadil jsem přiměřeně vážný obličej.
"Nevím, sám jsem se to dozvěděl teprve před chvílí."
"Tonda byl skvělý chlap," snažil jsem se napravit drobné mimické faux paux. Ostatně to byla pravda. "Zaslouží si parádní funus. Kdy to bude?"
"V pátek, ve tři, v kostele," odvětil Mirek a zkoumavě na mě pohlédl. No jo, ta moje nešťastná první reakce. "Tak zatím ahoj," uzavřel hovor, aniž bych dostal příležitost mu něco vysvětlit.

Do jisté doby jsem totiž na smuteční obřady v kostele nebo ve smuteční obřadní síni chodil z důvodů obvyklých. Tedy vzdát poslední poctu rodinnému příslušníkovi nebo někomu, koho jsem si vážil. Ale pak se v pěveckém farním sboru objevilo mužské pěvecké eso. Ten chlapík do puntíku naplňoval starou pravdu, že někteří jedinci nejraději dělají to, co vůbec neumí. Při zpěvu je to však dost nepřehlédnutelná vlastnost. Navíc ten "pěvec", jménem Ota Juchelka, dostal post sólisty, což byla tak trochu tuplovaná chyba, jak přiznávali i ti nejzapálenější křesťané. Při každé písni se tak chrámem Páně rozléhaly zvuky silně připomínající kozí mečení. Vážně jsem si začal klást otázku, zdali náš pan farář netrpí nějakou vážnější poruchou sluchu. A dalším důsledkem zpěvu tohoto "slavíka" pak bylo v mém případě to, že jsem se spíše těšil na ten zpěv a namísto smuteční nálady jsem bojoval s tím, aby na mně nebyl poznat smích. Dlužno dodat, že když jsem se nenápadně rozhlížel kolem sebe, bylo jasné, že s podobnými emocemi zápolí vícero lidí.

Čas, zbývající do Tondova pohřbu, rychle uběhl a byl tu pátek. Patřičně oděn jsem se blížil ke kostelu, odkud se nesly neveselé tóny místní hasičské kapely. Z množství pomalu se trousících lidí bylo patrné, že účast bude opravdu vysoká. A skutečně. Všechna místa k sezení již byla obsazena, takže my, notoričtí opozdilci jsme byli potrestáni nutností absolvovat celý obřad ve stoje. Letmým pohledem kolem sebe jsem zjistil, že asi tři metry ode mne postávají dva velmi známí místní opilci. Jeník Pivoda a jeho družka Ivetka Fialová. Oba oblečeni přiměřeně okolnostem, avšak na první pohled bylo zřejmé, že si už od rána dodávali kuráž nějakým lihovým mokem. Jeník se kymácel těsně za poslední lavicí a Ivetka neponechávala nic náhodě a raději se zrovna opřela zády o zeď. Alkoholový odér se kolem nich šířil na vzdálenost několika metrů, což hlavně nesla nelibě nějaká starší paní, která seděla v lavici těsně před Jeníkem. Celkovou situaci těsně před smutečním obřadem jsem vyhodnotil jako velmi nevyzpytatelnou a ukázalo se, že jsem se nemýlil. Abych zachoval jistou dokumentární hodnotu věci příštích, přejdu v tuto chvíli k poměrně strohému výkladu. S dodatkem, že uvedené časové údaje jsou přibližné.

15.00 - Pan farář vstupuje do chrámu Páně a míří k oltáři.
"Pane farář, Tonda byl můj súsed," vysílá za ním vzkaz Jeník Pivoda a povážlivě se zapotácí.
"Drž hubu!" napomíná ho Ivetka tónem, v němž bylo možno poznat drobné pokárání i určitou dávku dobromyslnosti.

15.05 - Zaznívá první smuteční melodie. Ota Juchelka drží svůj vysoký pěvecký standart a vyvolává u mnohých zúčastněných, včetně mne, úsměv na tváři, což však většina maskuje pohledem na špičky svých bot. Ke zpěvu se přidává i ona starší paní, sedící před Jeníkem. Když se rozhlíží kolem sebe, oči ji tak nějak zvláštně září. Jedno z možných vysvětlení spočívá v Jeníkově alkoholovém dechu.

15.10 - Pan farář se při svých slovech několikrát odvolává na bibli a možná tím probouzí z určité letargie Jeníka, který najednou vcelku nesmyslně nahlas zvolá: "Tonda ňa šecko naučil!"
"Drž hubu!" opět ho kárá Ivetka, přičemž pro zachování stability nadále vdečně využívá pomoc zdi. Pan farář poprvé zvědavě pohlédne do zadních řad, protože takové doplňující informace mu asi v těchto situacích lidé neposkytují příliš často.

15.15 - Další smuteční píseň. V kostele panuje velmi důstojná atmosféra, protože "slavík" nemá žádné sólo. Jeník se od sedících dokonce dožaduje kancionálu, zřejmě aby svým zpěvem zvýraznil úctu, kterou choval k zesnulému. Zpěvník získává, ale zpěv se nekoná, protože přecenil své schopnosti zároveň zpívat dle zpěvníku a držet rovnováhu. Docela rozumně záhy upřednostňuje udržení rovnováhy. Již zmíněné starší paní začíná občas klesat brada na prsa. Teď už je prakticky jisté, že změny v její aktivitě způsobují alkoholové výpary, které kolem sebe šíří Jeník.

15.20 - Pan farář seznamuje přítomné s životem zesnulého. Mimo jiné připomíná vcelku známou skutečnost, že Tonda Jakš byl velice hodný člověk.
"Byl!" rezolutně zaburácí Jeníkův souhlas.
"Drž hubu!" následuje téměř stejně hlasitá Ivetčina odezva. Ke dvojici přistupuje jeden z místních občanů s tichým upozorněním, že narušují důstojnost pohřebního obřadu. Oba slibují, že se už budou chovat řádně. Jeník se pak nakloní k nám již známé starší paní a do ucha ji říká, aby nespala. Dociluje však naprostého opaku. Napadá mne vědecká otázka, jak vysokého promile alkoholu v krvi lze docílit pouhým vdechováním alkoholových výparů.

15.30 - Další píseň, která dává vyniknout "umění" Oty Juchelky. Zhruba v její polovině dochází u vchodu do kostela k jakémusi chaosu.
"Stůj potvoro!" zaznívá výkřik, jehož autorem však není ani Jeník ani Ivetka. Vzápětí uličkou mezi lavicemi bleskurychle probíhá koza. U pohřebních nosítek ji ujíždějí nohy a málem shazuje rakev. Pak zamíří ke kazatelně a s obdivuhodnou obratností dosahuje jejího vrcholu.
Koza Líza byla majetkem místního drobného zemědělce Alfonse Voháňky. Dodatečná rekonstrukce událostí odhalila, že byla přivábena zpěvem Oty Juchelky, jehož podle sluchových vjemu považovala za svého možného budoucího partnera.
Pan farář byl v první chvíli nenadálou situací očividně zaskočen. Po krátké konzultaci s Alfonsem Voháňkou však byl odhodlán smuteční obřad dokončit i s Lízou na kazatelně, protože ta se zatím začala chovat docela tiše.

15.40 - Vše se obrací k horšímu při Otčenáši. Po slovech "Otče náš, jenž jsi na nebesích" se z kazatelny ozvalo pronikavé zamečení.
"Apage Satanas!" vykřikla místní svíčková bába Rozálie Křížková, což u několika jedinců vyvolalo smích.
Pan farář se zarazil, ale přesto se pokusil pokračovat. Líza však pokračovala rovněž, takže po jejím zamečení po slovech "buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi" to pan farář vzdává.
"Prosím vás, odveďte si odsud to zvíře," obrací se na Alfonse Voháňku. Ten se dává energicky do splnění úkolu, ale na kazatelně je přivítán přesným kopem do brady a se sakrováním se dává na ústup. Na druhý pokus se přidávají ještě dva dobrovolníci. Společně dobývají vrchol kazatelny a přemáhají odpor kozy Lízy. Ta je za jejich hlasitých protestů stažena dolů a potupně vyvedena z kostela.

15.50 - Zbytek pohřebního obřadu se již odehrává v poklidu, pomineme-li chování Jeníka, který svoji snahou o vyjádření úpřimné soustrasti vdovu spíše vyděsil. A poté ještě něco nezřetelně mumlal panu faráři do poslední motlitby, když se i se zesnulým pozvolna vzdalovalo vozidlo pohřební služby. Při posledních slovech se již panu faráři zřetelně chvěl hlas. Nedá se vyloučit, že to nebylo jenom dojetím.

16.15 - Pan farář, působící velmi vyčerpaným dojmem, odchází na faru. Po chvíli za ním spěchá kostelník, který v ruce drží nějaký větší proutěný předmě baňatého tvaru.

17.00 - Z otevřených oken fary je údajně slyšet zpěv rozverných písní, jako například "Uvázali kozu utrtrtr utrtrtr.." Tuto informaci však později nikdo nechtěl potvrdit. Skutečností je, že k podobnému zpěvu na faře nikdy předtím ani nikdy poté nedošlo.

Události, které se onoho dne odehrály v našem kostele, měly ještě několik dozvuků. Ota Juchelka jako zpěvák skončil a pro mě se pohřby opět staly ryze truchlivou záležitostí. Koza Líza jen taktak vyvázla holým životem. Veřejné mínění, v jehož čele stála Rozálie Křížková, požadovalo pro Lízu trest smrti. Proti tomu však energicky protestoval Alfons Voháňka se slovy: Jestli smrt pro Lízu, tak pro Juchelku taky!" Nakonec bylo nešťastné zvíře pouze vyhoštěno z obce. Naposledy prý byla Líza spatřena v blízkosti ostravského Přednádraží.

Co napsat závěrem? Tonda Jakš byl opravdu fajn chlap. Zkosila ho zdánlivá banalita - obyčejná chřipka. Vůle pozůstalých vypravit mu nezapomenutelné poslední rozloučení byla opravdu velká. A podařilo se ji naplnit beze zbytku.