Stalo se, co už. /V./

Příští den ráno pro mě mé tělo mělo dvě zprávy. Jak už to tak bývá, jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá byla, že se kopání brambor nebude konat. Ta špatná, že tomu tak bylo pro má bolavá záda. Už jsem si skoro nebyl schopen utřít pozadí po velké potřebě. Nezbývalo než pochůzky toho dne zahájit u našeho praktického lékaře. Dostal jsem injekce, ale nedělal jsem si velké naděje, že by hned ty první zabraly. Navíc byl pátek, takže další várka mě čekala až v pondělí. Alespoň jsem mohl podat hlášení o mamčině postupující léčbě a rehabilitaci.

Poté jsem upaloval do dalšího zdravotnického zařízení, kterým je všemi milovaný zubař, v naší obci zubařka. U ní jsem dostal na výběr mezi zubním implantátem a rekonstrukcí zubu. Protože jsem asi držgrešle, zvítězila rekonstrukce. Termín na provedení jsem dostal na pozdější dobu a do té doby byl můj zoubek provizorně opravený s tím, ať ho moc nezatěžuju, aby se neodlomil i zbytek. Za několik týdnů se ukázalo, že večeře s cizrnou, v hodnotě nějakých třiceti korun českých, mě ve výsledku stála přes patnáct stovek. Nicméně, na cizrnu jsem nezanevřel, ona za to chudinka až tak moc nemohla.

Od zubařky rovnou na autobus. Venkovní teplota utěšeně stoupala (tak by se asi vyjádřili milovníci tepla nebo slušňáci, pro mne, jako příznivce chladu, však stoupala ku...... rychle a vysoko), ale to opravdu nebylo nic vítaného pro moji maličkost.

V nemocnici to již probíhalo takřka rutinně. Čekání, než skončí vizity a činnosti související s hygienou, pak chvilka hovoru s mamkou a už dorazily rehabilitační sestřičky. Chůze v předloketním chodítku ukázala malé zlepšení. Věděl jsem, že to mamku bolí, ale s asistencí pomalu došla do půlky pokoje a zpět k posteli. Unavilo ji to, ale pochvala od nás všech byla namístě. Znovu jsme ji však připomínali, že ta noha se může rozchodit jen za cenu určité míry bolesti. Navíc další chození mělo následovat až po víkendu, takže času na odpočinek bylo dostatek.

Kvůli těm vysokým teplotám mně připadl další úkol, a to hlídat mamčin pitný režim. Je všeobecně známá věc, že hlavně starší lidé na průběžný příjem tekutin dost kašlou a mohou si tím přivodit velké problémy. Víra, že je v silách zdravotnického personálu dohlédnout na každého jednoho pacienta, aby dost pil, je poněkud naivní. To je prostě nemožné uhlídat. V takové situaci je proto dost důležitá spolupráce rodiny i výpomoc přátel, kteří pacienta navštíví.

Po dopoledním návratu domů jsem se vyvalil na gauč a teprve teď jsem mohl nechat v klidu působit ranní injekce. Lepe mně nebylo, ale aspoň se to nehoršilo. Trochu jsem si i zdřímnul a pak se mi vůbec nechtělo vstávat a opět se chystat do nemocnice. Ale dal jsem jakýsi slib a pro jeho splnění jsem musel i já pohnout kostrou. Odpoledne jsem u mamky zastihl rodinnou návštěvu. Jak jsem předpokládal, byla mamka ráda. Pomalu ale jistě se ji sem tam začínal vracet úsměv do tváře. Stále jsem se ale v duchu obával, aby se zase něco nepotento.

Jakmile návštěva odešla, provedl jsem s mamkou nařízené cvičení a když jsme si pak chtěli ještě trochu popovídat, objevil se na pokoji doktor. Promluvil na tu paní u dveří, jež byla stále tak apatická. Řekl, že ji provedou určitý jednodušší zákrok. Z toho, co přesně řekl, jsem ale pochopil, že ta paní je na tom zdravotně hůř než jsem si myslel. Po dobu provádění onoho zákroku jsem samozřejmě musel vyčkat na chodbě, kde jsem přemýšlel, že pozemská pouť oné paní se asi pomalu chýlí ke konci. Tipoval jsem, že v sobotu ráno už ji na tomto pokoji nezastihnu.

Neměl jsem pravdu tak zcela. Paní na pokoji ještě byla, ale již zcela zakrytá a od ostatních dvou pacientek oddělená plentou. Život bohužel nepřináší jen světlé okamžiky...

Nyní však asi nastala ta správná chvíle, abych trošku urychlil své vyprávění. První víkend po mamčině úrazu a hospitalizaci v nemocnici proběhl za tropických veder a opět s mou dopolední i odpolední návštěvou. Vzhledem k tomu, že o víkendu rehabilitační sestřičky nepracují, musel jsem je částečně zastoupit já. V rámci rehabilitace je totiž velmi žádoucí cvičit průběžně, tedy i v sobotu a neděli.

Kdyby mamka oba dny jen proležela, byla by v pondělí opět zhruba v bodě nula. Noha by za ty dva dny zase ztuhla. Díky průběžnému cvičení tak v pondělí dopoledne už přešla v chodítku přes celý pokoj.

V pondělí dopoledne rovněž přibyla na pokoj nová pacientka. Jednalo se o paní ještě starší než mamka a rovněž se zlomeninou krčku. Ještě ten den ji čekala operace a mně se zdálo, že svůj stav snáší lépe, než když se to stalo mamce. Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že vůbec nedomýšlí, co ji čeká po operaci. Odpoledne již skutečně na pokoji nebyla.

V úterý dopoledne jsme s rahabilitační sestřičkou doprovodili mamku až na chodbu. Lepšilo se to, pomalu, ale lepšilo.

Já jsem byl v pondělí i v úterý ráno na injekce a v úterý odpoledne jsem pak cítil, že by ty moje záda mohly konečně dostávat rozum a přestat mě trápit.