Stalo se, co už. /VI./

...
» autor: bameka
Ve středu ráno jsem se vydal na poslední injekce k našemu panu doktorovi. Však už bylo načasu, aby to povolilo.

"Vaše maminka je stále ještě na chirurgii?" zeptal se mě a já přitakal s tím, že mamku pravděpodobně brzy převezou na LDN.

"Tak jak dneska je?" byla moje první, už poněkud stereotypní otázka, když jsem dorazil na pokoj.

"Asi půjdu zítra na "eldéenku", ráno mně to řekl doktor při vizitě."

"No, jednou to přijít muselo," pomyslel jsem si se smíšenými pocity.

Přesun na jiné oddělení naznačoval, že se léčba někam posunula. Nakonec, v chodítku už mamka pomalu dokázala dojít na chodbu a zpět. Na druhou stranu tu pořád kolovala ta špatná pověst LDN z dřívějška.

"Inu, záhy se ukáže, jestli měl náš pan doktor s hodnocením současného stavu LDN pravdu," dumal jsem potichu.

Ani mamka nebyla z toho přesunu nadšená. Už si zvykla na sousedku na vedlejší posteli a teď ji zase čekal převoz do jiného prostředí.

"Babi, za pár dní se tam sejdeme," chlacholila ji ta paní. "A třeba dokonce na jednom pokoji."

Paní u dveří, kterou přivezli zpět taky po operaci krčku, na tom nebyla nijak skvěle. Naplňovalo se mé tušení, že si neudrží svůj optimismus z doby před operací.

Stále větší horko, které nezchladila žádná přeháňka, bylo nepříjemné pro pacienty, natož pro mě. Bylo mně docela divné, že přes všechny kletby, které jsem vysílal ke slunci, to se ani jednou nezačervenalo. Asi je pořádně splachovací. Utěšoval jsem se tím, že od dalšího dne začnu to vedro opět chladit pivkem.

I v jednotlivých nemocničních budovách bylo už dopoledne otevřené všechno, co mohlo pomoci k vytvoření průvanu a tím alespoň k částečnému ochlazení pacientů. Hlavně pro ležící to bylo hodně složité, protože ti před horkem nemohli nikam utéct.

Po domluvě s rehabilitačními sestřičkami jsme vyzkoušeli, jak to mamce bude chodit s pomocí francouzských holí. Ukázalo se, že na tuto zdravotnickou pomůcku je ještě velmi brzo. Mamka ušla tolik, co na poprvé v chodítku. Bolest a únava ji víc nedovolily. Musela se ještě pořádně rozcvičit v předloketním chodítku, které svojí konstrukcí mnohem více ulevovalo operované noze. Ty francouzské hole ale nebyly žádným fiaskem a proto jsme mamku společně pochválili i za těch několik krůčků.

Další průběh dne se podobal těm předchozím. Odpoledne měla mamka návštěvu kamarádky a mé švagrové, což pro ni bylo příjemné rozptýlení. Po jejich odchodu jsme společně procvičili operovanou nohu a já jsem se s mamkou domluvil, že další den dopoledne za ní nepřijedu, neboť kvůli jejímu plánovanému přesunu na LDN bychom spolu asi skoro vůbec nebyli.

Čtvrteční vynechaná dopolední cesta do nemocnice mně od hektického tempa probíhajících dní moc nepomohla. Od pěti hodin jsem se zase pustil do kopání brambor. U toho jsem vydržel dvě hodiny. Pak na mě začalo svítit slunce a já jsem upaloval do domu. Následoval krátký odpočinek a pár úkonů, které jsem za několik posledních dní odsunul do pozadí. Mytí nádobí se to však netýkalo, protože nemám rád, když se mi v kuchyni hromadí použité "střepy". Takže nádobí zásadně myju každý den.

No a dopoledne bylo fuč. Odpoledne jsem zamířil přímo na LDN. První můj dojem byl příznivý. Všude čisto a žádná divočina. Na sesterně jsem se zeptal, jestli u někoho můžu získat informace o mamčině nadcházejícím pobytu a léčbě na tomto oddělení. Byl jsem odkázaný na zítřejší odpolední hodinu. Dále jsem zjistil, kdy zítřejší dopoledne mohu zastihnout rehabilitační sestřičky a pak jsem už zamířil na pokoj.

I tady se mamka ocitla na pokoji pro tři pacientky s rozdílem, že tentokrát ležela u dveří. Z hlediska průvanu opět nic moc, ale pro cvičení chůze v chodítku to bylo podstatně lepší umístění, než na předchozím pokoji u okna. Postele byly samozřejmě polohovací, ale tentokrát s možností elektrického ovládání výšky postele i nastavení polohy pod hlavou a v nohách. I zde bylo všude čisto a bylo poznat, že povlečení je podle potřeby ihned měněno. Můj celkový první dojem z tohoto odělení byl tedy velmi dobrý. Pro mamku však byla škoda, že ostatní dvě, rovněž ležící, pacientky nejevily zájem o nějaký rozhovor. Nebylo to ani tak jejich zdravotním stavem, byly prostě nemluvné.

Ale co bylo ještě mnohem horší, to byl hluk. Když mamka ležela ještě na "chiře", mne samotného žádný rachot neupoutal. Zdroj hluku byl relativně daleko. Jenže na tomto novém pokoji jsem z okna spatřil, že hned vedle budovy LDN roste nová velká budova. V hrubé stavbě se pracovalo na přízemí a připravovala se výstavba prvního patra. Jednalo se o novou budovu interny a těch pater mělo být ještě několik. A jelikož udeřily ty tropy, muselo se větrat a z otevřených oken pronikala do pokojů celá škála nejrůznějších zvuků z tohoto staveniště. A to vždy, jak jsem se dozvěděl, od rána do nějakých pěti hodin odpoledne.

No, z hlediska nějakého klidového režimu pro pacienty v této budově to byla docela hrůza. Jenže tohle nebyl důvod ke stížnosti, tohle byla jenom smůla pro ty, kdo zde byli hospitalizování zrovna v této době. Stavba byla dlouho dopředu plánovaná, v zimě se ledacos dělat nedá, prostě pech pro stávající pacienty.

Mamce jsem sdělil všechny novinky, kterých zas až tolik nebylo. Z jednoho dne na druhý se toho leckdy moc nestává. Poptal jsem se na nemocniční jídlo, to je vedle počasí taky docela vděčné téma a hlavně jsem nezapomínal každou chvíli mamce podat pohárek s pitím. Samozřejmě jsem ji denně, kromě erárního čaje, zásoboval i nějakou minerálkou nebo džusem.

"A nejezdi za mnou dvakrát denně, je to pro tebe moc velká honička," prohlásila mamka zrazu. To byla sice pravda, ale byla to vlastně i moje práce, i když v jakémsi krizovém režimu. Bral jsem to tak, že mamčinou hospitalizací nepřestávám fungovat jako poskytovatel péče.

"To nech na mně, mami," odmítl jsem její návrh. "Zatím to zvládám a takhle to bude pokračovat. Hlavně ty musíš cvičit tu nohu. Vidíš, cvičení, málem bych na to zapomněl.Tak jdem na to." Opravdu jsem s ní málem zapomněl cvičit. Bezodkladně jsem to napravil tím jsem taky ukončil návštěvu.

Další den, pátek, začal stejně jako den předchozí. Dolováním brambor z čím dál více tvrdé země. Poté opět krátký odpočinek a cesta do nemocnice. Tam jsem měl v plánu jednu důležitou věc. Jak jsem už dříve napsal, o víkendu rehabilitační sestřičky nepracují. Chtěl jsem se s nimi proto domluvit, jestli bych vedle cvičení na posteli nemohl mamce asistovat také v chodítku. Mohl. Po krátkém rychlokurzu, kdy jsem už vlastně stejně všechno odkoukal z dřívějška, jsem byl připraven i na tuto činnost. Jedna z rahabilitačních sestřiček slíbila, že to vyřídí i s paní doktorkou, abych neměl potíže. Vedle dopoledního chození jsme se tedy s mamkou mohli pustit i do odpolední "turistiky".

Odpoledne jsem se vydal do nemocnice o něco dříve, abych zastihnul paní doktorku kvůli informacím o mamčině zdravotním stavu. Když jsem se na tento zeptal, dostal jsem odpověď ve formě pozoruhodné otázky: "Netrpí vaše maminka depresemi? Nebyla na ně léčená?"

"Nikdy žádnou psychickou nemocí netrpěla ani na nic podobného léčená nebyla," zněla moje udivená odpověď.

"Ona s námi málo komunikuje," pokračovala ošetřující paní (ale vzhledem k očividnému mládí možná stále ještě slečna) doktorka, zatímco se u nás zastavila i paní primářka oddělení.

"No, možná by to mohlo být tím, že je mamka na pokoji, kde ostatní pacientky také nejsou moc upovídané. Třeba se jen přizpůsobila. Na jiném pokoji, kde jsou pacientky upovídanější, by to snad bylo jinak."

Nyní se do hovoru vložila paní primářka: "Rozdělování pacientů na pokoje je v naši výhradní kompetenci. Vaše maminka může být ráda, že neleží na vícemístném pokoji."

Páni, jako bych jim přikazoval, kde má mamka ležet! Že neleží na vícemístném pokoji, to jsem byl samozřejmě rád já i ona, takže k rozdělování pacientů na pokoje jsem se nechtěl dále vyjadřovat. Pacient, ale ani návštěvník nejsou v nemocnici těmi, kdo tahá za delší konec provazu.

"Vaše maminka opravdu vypadá, že je v depresi," pokračovala paní primářka. Už jsme ji nasadili nějaké léky na povzbuzení."

"No to jsem opravdu velmi rád, že bude mamka zbytečně užívat nějaká psychofarmaka," pomyslel jsem si v duchu. A pocítil jsem potřebu teď už něco říct: "Ani na vteřinu nerozporuju vaši pravomoc při rozdělování pacientů na pokoje. Ale co se týče té deprese, tak si troufám tvrdit, že za více než padesát let bych ji byl schopen poznat spolehlivěji, než kdokoliv jiný za den a půl."

Určitě to nebyly slova, které obě lékařky chtěly slyšet. Cítil jsem, že hned při první rozmluvě vznikl mezi námi určitý příkop. Ne takový, abychom spolu nedokázali normálně mluvit, ale v budoucnu už to nebude úplně ono.

Mamce jsem se o tomto rozhovoru nezmínil a spoléhal na to, že fakt, že jsem nenašel úplnou shodu s lékaři, nebude žádným způsobem přenášen na ni. V tom jsem se nemýlil a tím pádem i pro mne byla tahle věc uzavřena. Další dny jsem neměl důvod s něčím nesouhlasit.

V sobotu ráno jsem opět vyrazil kopat brambory. Pak cesta do nemocnice a dopolední cvičení na posteli i v chodítku. Odpoledne v nemocnici to samé. Do odpoledního cestování jsem už druhý víkend zahrnul též vlak, protože spoje v tyto dny jsou přece jen o něčem jiném než v pracovní dny.

Neděli jsem si vyhradil pouze na dvě návštěvy v nemocnici. Pro mamku se však den klidu nekonal, protože cvičení a chůzi jsem ji neprominul. Větší klid byl pouze na té stavbě. Skvělé bylo, že proti cvičení ani chůzi neprotestovala, i když musela snést jistou bolest. Ale krok za krokem se prodlužovala vzdálenost, kterou byla schopna ujít a já jsem vydatně povzbuzoval a chválil.

Protože ohledně rehabilitace jsem byl nekompromisní k mamce, musel jsem být stejně přísný i na sebe. Z toho důvodu jsem si v sobotu i v neděli neprominul konzumaci několika málo točených piv. A taky jsem si na víkend něco málo uvařil. Vepřo, knedlo, zelo byla dobrá volba.
Tipů: 3
» 15.12.18
» komentářů: 2
» čteno: 536(8)
» posláno: 0


» 18.12.2018 - 09:32
Pokud tech nekoolik málo tocených piv nedosáhlo dvojciferného císla, tak jsem s tebou celkove spokojený. ;-)
» 20.12.2018 - 15:12
Ringo: Můžu tě ujistit, že se mnou můžeš být spokojený i nadále. Deset točených na jedno posezení, to bejvávalo. Teď už mně v dosažení této mety, kdysi téměř prestižní, brání čas i chuť. Tyhle sportovní výkony už holt musím nechat mladším.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Stalo se, co už. /V./ | Následující: Stalo se, co už. /VII./

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.