Jest stará pravda, že činy prospěšné sobě - příjemně se činí v pracovní době.

Na pravidelnou pondělní ranní poradu se jako vždy všichni scházeli s mírně nakyslými obličeji. Náměstci, dílovedoucí, vedoucí nevýrobních provozů, ředitele nevyjímaje, těžko by alespoň jeden z nich veřejně prohlásil, že nezná lepší misto pro život než pondělní ráno v práci. Čekala je běžná rutina, která směřovala k hlavnímu cíli - zajistit dostatek práce a tím pádem výdělek pro zaměstnance. Oč příjemnější byl sotva skončený víkend!

Jen zřídka ředitel Vendelín Vítámvás do jednání zařadil záležitosti, které bylo možno označit jako nečekané zpestření. K překvapení přítomných se tak stalo zrovna tento den. První členové vedení už vstávali ze svých židlí, když je ředitel zadržel se slovy: "Ještě chvilku! Ještě jedna taková věc."

Jeho podřízení tedy dosedli zpět na svá pozadí a čekali, co může "ještě jedna taková věc" znamenat.

"Včera jsem byl s rodinou na výletě," začal ředitel. "A cestou jsme se potřebovali někde občerstvit. Hlavně moje malé děcka. Tak jsme zašli do jedné, zvenčí na první pohled docela útulné restaurace. Ta restaurace působila útulně i zevnitř, tak jsme si sedli ke stolu. Byl tam klid, protože hostů bylo minimum a obsluha byla hned u nás. Ti ostatní zmínění hosté seděli všichni u jednoho stolu v rohu a působili dojmem štamgastů. Čtyři muži a jedna žena. Bylo poznat, že mají něco upito, ale přehnaně hluční nebyli."

Ředitel se na chvilku odmlčel, ale v místnosti zůstalo ticho, jako by svým dětem vyprávěl napínavou pohádku na dobrou noc. Trochu si urovnal myšlenky a pokračoval: "Na těch pěti se mně ale pořád něco nezdálo. Mimo letmých pohledů jsem se na ně zaměřil o něco víc a..., dámo a pánové, nestačil jsem se divit! To, co se mně nezdálo, bylo způsobeno tím, jakým způsobem se chovala ta žena. Jako jediná se občas se svou židlí přesunovala a občas dokonce zmizela pod stolem - aby svým kolegům udělala dobře! Rukou a snad i..., jak se to odborně..., jo, už vím, snad i orálně. Ono to trochu působilo jako ve filmech za komunistů. Moc vidět nebylo, ale zároveň nebylo pochyb o tom, co se děje. Zajímavé však bylo, že se u toho stolu všichni tvářili, jako by se bavili třeba io počasí. A obsluha restaurace, mimochodem taky žena, dělala, že ten stůl s pěti dospělými hosty neexistuje."

Ředitel se znovu odmlčel a u posluchačů se ozvaly první náznaky smíchu. Ale zatím takové nesmělé, protože zatím nikdo netušil, kam tím vším vrchní šéf míří.

"Měl jsem v úmyslu rodinu zabavit, rychle dopít a stejně tak rychle odejít," pokračoval ředitel. "Když se mě ale dcera zeptala, co to tam ta paní pořád dělá, tak se tím směrem zaměřila i moje manželka. A nevěřícně konstatovala, že jsem celou rodinu zavedl do bordelu. Nato se můj syn na celou hospodu zeptal, co je to ten bordel, takže jsem svoji rodinu ihned poslal ven, zaplatil u výčepu a urychleně z té zdánlivě útulné restaurace vypadl."

Teď už se smáli všichni. Napětí povolilo. Jasně, ředitel je chtěl jenom pobavit. Po jeho dalších slovech však přišel mírný šok.

"Kolegyně a kolegové, doma jsem o celé události znovu přemýšlel. Nejvíce mě zarazil fakt, že obsluha dopustila, aby se toto dělo za plného provozu, tedy v pracovní době. To si udělala skvělou reklamu, že jo? A tak mě napadlo, jak jsme na tom vlastně my? Co všechno se asi děje v naší firmě? Něco se mi totiž doneslo a já bych nerad, aby se říkalo, že kdo nechce moc dělat a zároveň se chce pořádně odvázat, ať jde dělat k nám. Před pár měsíci jsme si udělali průzkum na alkohol, tak teď se zaměříme na šous...., ehm, na dodržování korektních vztahů na pracovišti. Uvědomte o tom své podřízené. To je z mé strany všechno. Děkuji za pozornost, náměstci zde ještě zůstanou."

Širší vedení firmy se rozešlo a smíchu poněkud ubylo. Leckdo měl o čem přemýšlet. V konferenční místnosti zůstal jen ředitel Vítámvás a jeho čtyři náměstci.

"Pane řediteli, když dovolíte, já bych se těch korektních vztahů na pracovišti ujal," ochotně se nabídl personální náměstek Vincenc Práskal, který se již "proslavil" svým urputným šetřením ohledně požívání alkoholických nápojů na pracovišti. To jen potvrdilo, že přezdívka "Práskač" mu náleží po právu. Během krátké doby tehdy stačil naštvat pozoruhodný počet lidí a korunu všemu nasadil, když poté o pár týdnů později, odhalil ve firmě "Exotic bar". On to ani tak nebyl bar, jako spíše nevelká suterenní místnost na pyroprovozu, kde se do konzumního líhu, samozřejmě původně určenému pro výrobní účely, přimíchávaly různé ovocné tresti. Vznikl tak produkt ne sice luxusní, ale na druhou stranu život neohrožující. Vše se dělo pod patronátem šéfa pyroprovozu a konzumentem byla prověřená, nedělnická klientela, mezi níž patřili i všichni náměstci kromě Vincence Práskala. Ředitel o "Exotic baru" nevěděl a když se vše díky "Práskačovi" provalilo, byl dost překvapený, ne-li přímo nasraný. No, nikdo neví všechno. Ale náměstci to zaškrcení lihového kohoutku nehodlali "Práskačovi" jen tak zapomenout.

"Já bych byl taky ochoten se na tu věc zaměřit," přidal se obchodní náměstek Rudolf Brlka a vysloužil si tak nepřátelský pohled svého personálního kolegy.

"Dovoluji si upozornit, že už mám jisté zkušenosti, jak podobné šetření vést," nedal se Vincenc Práskal.

"Tak jo, ať je po vašem, pane kolego," naoko souhlasil Rudolf Brlka. "Ale jedná se o docela delikátní záležitost a bylo by vhodné, aby o tomto úkolu byla zpravena i vaše paní manželka, aby nedošlo k nějakému manželskému nedorozumění. Proto bych si jménem firmy alespoň vzal na starost vysvětlit ji vaše zapálení pro věc."

"Práskač" po těchto slovech ztuhnul. Jeho manželka byla bigotní katolička a navíc měla sílu jako zápasník. Na svou hlavu by tak mohl přivolat i něco víc, než jen pár nelichotivých slov. Vincenc Práskal pochopil, že prohrál. Pod záminkou zjištění korektních vztahů na pracovišti se tentokrát v soukromí zaměstnanců hrabat nebude. Pohled, který si nyní Rudolf Brlka vysloužil, už nebyl jen nepřátelský.

"No, když o tom tak přemýšlím, možná bude vhodné, aby se toho ujal někdo jiný," řekl personální náměstek se zjevným zklamáním v hlase.

Ředitel zatím mlčel a zvažoval situaci. Sám neměl moc chuti pověřit personálního náměstka tímto úkolem, protože měl v živé paměti, že po jeho dřívějším "vyšetřování" pomalu hrozil kolaps firmy. Lidé byli na "Práskala" pořádně vzteklí. Na druhou stranu, ředitel Práskala svým způsobem potřeboval, a tak dospěl k šalamounskému rozhodnutí.

"Dobře, agendu korektních vztahů na pracovišti svěřím Rudolfu Brlkovi," řekl tónem, který nepřipouštěl další diskuzi. "Nakonec, je svobodný, soudržnost jeho rodiny tedy nebude v ohrožení. Kolega Práskal se však zaměří na jinou věc. Od vedoucích provozů slyším řeči o potřebě stále většího počtu nejrůznějšího materiálu, přístrojů, pomůcek a podobně. Až mám někdy pocit, že tu ledacos mizí jako v Bermudském trojúhelníku. Bylo by dobré zjistit, jestli jde v našem případě o nějaký paranormální jev nebo o jev veskrze přízemní. Vy si s tím, pane Práskale, jistě nějak poradíte."

Ředitel totiž doufal, že v této oblasti jeho personální náměstek nezpůsobí takové pozdvižení, jako onehdy v alkoholovém šetření. Odpovědí na ředitelovo pověření bylo Práskalovo nesrozumitelné zamumlání, které však srozumitelně dávalo najevo hlubokou nespokojenost. Přesto byl však Vincenc Práskal rozhodnut i tento úkol splnit co nejdůsledněji.

"Pane řediteli, vy si myslíte, že se v naší firmě to..., krade?" nesměle navázal na nové téma výrobní náměstek Petr Hloupý a zdálo se, že svoji otázku myslí vážně.

Ředitel si v duchu posteskl: "Ježíši, čím jsem se to obklopil!" Nahlas však řekl: "Nemyslím si zatím nic. Vím jen, že věci záhadně mizí. A vy si myslíte co?" Výrobní náměstek raději už žádný názor nevyslovil.

"Takže dnes končíme," uzavřel ředitel debatu. "Přibližně za měsíc se dozvíme, co jste zjistili. Ale..., tentokrát jde o choulostivější záležitost. Postupujte s maximální diskrétností a citlivostí. A zjištěné skutečnosti si nechejte až na naší poradu."

A tak se stalo. Měsíc ubíhal jako voda a mezitím se diskrétně a citlivě zjišťovalo, nic se neprozrazovalo. Však jsme tím známí, že se u nás nic nevykecá. Pravda, pokud se nic neví.

Konečně nastal den předložení výsledků. Po běžné agendě si ředitel promnul ruce a připomenul: "Kolegové, doufám, že jste si připravili, o co jsem vás před touto poradou požádal. Začneme těmi korektními vztahy. Pane Brlko, jak dopadlo vaše šetření?"

Rudolf Brlka uchopil do ruky jediný list papíru, který měl k dispozici. Od začátku byl totiž rozhodnut, že tuhle věc bude tak trochu sabotovat, protože šmírovat soukromí lidí se mu ze zásady příčilo. A v tomhle se angažoval vyloženě jenom kvůli náměstkovi Práskalovi.

"Pane řediteli, já myslím, že co se týká nějakého sexuálního harašení v naší firmě, můžeme být vcelku v klidu. Za poslední dobu se podle všeho udál pouze jeden trochu zvláštní případ, ale ten s danou problematikou vlastně neměl co dělat. Před pár dny náš zaměstnanec, Tomáš Chytrý, pobíhal nahý po dílně s obráběcími stroji. Je obecně známo, že tento muž je poněkud mdlejšího rozumu. Jak jsem uvedl, před pár dny si v okolí dílny nasbíral šneky, a tyto si vařil k obědu. Pochoutka vypadala tak lákavě, že se z ní několik jeho spolupracovnic pozvracelo, když pozorovaly, jak panu Chytrému chutná. No a tak jako určitou pomstu za ten nevšední kulinářský zážitek mu sebraly oblečení, když se na konci směny sprchoval. To je asi tak všechno, co jsem zjistil." Všichni se pochechtávali, vyjma Vincence Práskala.

"To se taky musí chtít něco vyšetřit," pohrdavě poznamenal, významně ťukajíc na dva objemné fascikly.

"Vy jste přišel na něco významného, pane kolego?" zeptal se ředitelm a vyčítavě pohlédl na obchodního náměstka.

"Já? Ne. Vždyť jsem dostal za úkol něco jiného," odvětil "Práskač", který se však ve skutečnosti už nemohl dočkat, aby mohl dokázat, že na podobné věci tu je hlavní odborník on. "Přesto jsem tak letmo zachytil informaci, že asi před čtrnácti dny vnikl na pozemek firmy jistý Dezidér Toráč a přímo v kanceláři dal po hubě jednomu zaměstnanci za to, že mu zahýbá s manželkou. Jistou Arankou, která tady uklízí."

"Jak vniknul? Kruci, k čemu máme ty vrátné?" rozhořčil se ředitel. "Jak to, že jakýsi Dezidér mlátí moje lidi? A kdo to vůbec byl?"

"Alfréd Kunz, náš bezpečnostní technik," chrlil "Práskač" přesné údaje.

"Kunz? Tak tomu to přeju!" zaradoval se ředitel. "On to totiž zkoušel i na mo.., ale to je jedno. Tohle nechme být. On by ten Dezidér byl možná dobrý strážný. Zkuste ho, pane kolego, přemluvit k práci pro naší firmu. Máte ještě něco?"

"Ále, jenom dvě ženské," mávl rukou "Práskač", který byl poněkud zaskočen předchozím vývojem v případu údajné nevěry. "Popraly se kvůli nějakému údržbářovi. Moc vážné to však asi nebylo. Z těch vyškubaných vlasů by se prý paruka neudělala."

"Fajn. Vlasy dorostou. Dá se asi opravdu konstatovat, že v tomhle na tom nejsme až tak zle. Ale teď to mizení čehokoliv, pane kolego. Co za tím je?"

V nastálém tichu "Práskač" rozvázal fascikly. "Bohužel, pane řediteli, důsledným zjišťováním faktů jsem dospěl k závěru, že se nám nevyhýbají krádeže. A to krádeže většího i menšího rozsahu i ty, kdy přímá škoda nejde směrem k naší firmě. Bez vzájemného respektu k sobě se totiž chovají i zaměstnanci. Tím bych asi začal." Personální náměstek se důležitě prohraboval v papírech.

"V nedávné době došlo v provozu, kde se kompletuje mazací technika, ke krádežím dámských vložek. Osobně jsem se zapojil do hledání viníka, ale vzhledem k časové prodlevě byly již všechny stopy znehodnoceny. Tamtéž docházelo ke krádežím čajových sáčků. Viník byl odhalen. Pachatelkou byla Žofie Prouzová, zaměstnankyně téhož provozu a dle všech indícií je to kleptomanka, která by měla být..."

"Pane Práskale, měli bychom se přece jen zaměřit na něco důležitějšího," přerušil ředitel, za pochechtávání ostatních, "Práskačovo" hlášení. "Přejděme rovnou k věcem, které přímo poškozují naší firmu."

"Tohle všechno svým způsobem firmu poškozuje," namítl Vincenc Práskal, kterému se nelíbilo, že takhle "spadla pod stůl" většina případů, kterými se chtěl pochválit. Ale razantněji protestovat se neodvážil.

"Něco se děje v závodní kuchyni. Jsou stížnosti na malé porce a zároveň někteří zaměstnanci kuchyně chodí ze směny, hlavně odpolední, se dvěmi taškami v rukách."

"A to se na vrátnici do těch tašek nikdo nedívá?" pragmaticky se zeptal technický náměstek Quido Šroubek, který se jinak do podobných debat zapojoval jen zřídka.

"Dívá, jenže zdůvodnění je stále stejné. Mají to prý povolené, neboť v těch taškách je už jenom odpad pro hospodářské zvířectvo," objasnil "Práskač" vzniklý problém.

"No, ono je někdy dost těžké poznat, co je komu určené ke spotřebě," připustil ředitel.

"A navíc ti lidi nejsou hloupí. Ty tašky vždycky nosí ti, co opravdu doma něco chovají," doplnil "Práskač".

"Pane Brlko, máte moje svolení u vedoucího stravování udělat pořádný průvan v prémiích," rozhodl ředitel. "Snížením prémií se třeba sníží i objem dotyčných tašek. Co dál?"

"Na pyroprovozu ve velkém dochází ke zcizování civilní pyrotechniky. Je tam velký pohyb brigádníků, kteří tam jsou umísťováni z ostatních provozů, které zrovna nemají dostatek práce. Sám jsem viděl, jak jeden brigádník odchází ze směny na své kmenové pracoviště a ze všech kapes montérek mu čouhaly nějaké raketky. Když jsem se ho zeptal, kam to všechno nese, odvětil, že už si dělá zásobu na Silvestra a že to tady stejně kradou všichni. Jak se to všechno může dostat přes vrátnici, to nechápu. Ale znovu připomínám, že by bylo vhodné pořídit hlídacího psa. Určitě by měl větší respekt než naši vrátní."

"To je ale drzost - prohlásit, že tady všichni kradou," rozzlobil se ředitel. "Vrátné si podám ještě dnes. A toho psa někde sežeňte. Ještě něco?"

"Na údržbě se asi včera v podvečer ztratil nový svářecí agregát," oznámil "Práskač" téměř vítězoslavně. "Tohle se asi vyšetří až do konce. Je to čerstvé, nějaké stopy snad zůstaly. Náhodou jsem se to dozvěděl mezi prvními a řekl jsem vedoucímu údržby, ať zavolá kriminálku. Pokud vím, už jsou na cestě."

"To je vůl!" ozval se nečekaně technický náměstek Quido Šroubek.

"Co si to dovolujete, pane kolego? Tohle si vyprošuji!" zaprotestoval "Práskač".

Technický náměstek si ho však nevšímal a pokračoval: "Ten agregát jsem si včera zapůjčil já. Můj asistent to měl se šéfem údržby dojednat. Myslel jsem, že je všechno v pořádku, ale ten můj pitomec na to určitě zapomněl. Ovšem, pokud jde o vedoucího údržby, pane kolego, myslím že by se měl řídit mými příkazy, nikoliv těmi vašimi."

"Tak z tohohle asi velká kauza nebude, pane Práskale," pousmál se ředitel trochu škodolibě. "Ale jinak jste se snažil. Ostatně jako vždy." Personální náměstek, který nevěděl, jak jsou vlastně ředitelova slova myšlena, pro jistotu malinko zrudnul.

"Dobře, vážení kolegové. Osm měsíců po Sametové revoluci jsme zase o něco moudřejší v tom, jak naše firma zápolí s některými negativními společenskými jevy," pomalu ředitel uzavíral debatu. "Zdaleka to ještě není dokonalé, ale věřím, že se s těmi problémy vyrovnáme se ctí." Po jeho slovech se ozvalo zaklepání na dveře a do konferenční místnosti vstoupil vedoucí pyroprovozu.

"Pánové, nechci vás rušit, ale na letošního Silvestra mám pro vás připravené ty dárkové balíčky s civilní pyrotechnikou. Chtěl jsem vám jen říct, že vám je vydám tuto sobotu dopoledne. Nemusí to každý vidět, že jo?"

Dveře se zavřely a přítomní na sebe pohlédli s jistým porozuměním. Jisté věci opravdu nemusí vidět každý!