O dobrých mužích pod horou Poctivec.

V jednom podhorském královském městečku žila byla slíčná dívka jménem Maruška, široko daleko známá nejen svou krásou, ale i čestností. Nebylo proto divu, že když se rozhodovala, čím se bude živit, zvolila si nejstarší řemeslo na světě. A v takovém řemesle, jak je už od pradávna známo, nepoctivost místo nemá.

Ve snaze vydělat nějaký ten drobný penízek, který by stačil alespoň na vilu, auto, chatu a nějakou tu zlatou investiční cihličku, se Maruška velice činila. Postupně si plnila své materiální sny a jako bonus navíc, se kterým ani moc nepočítala, se při jedné z běžných zdravotních prohlídek v nemocnici dozvěděla, že bude mít děťátko. Hned se to rozneslo a všichni ji to štěstí přáli, jen Maruška chodila zakaboněná a tvářila se jako nakopnutá brambora.

"To jsou ty nálady v požehnaném stavu, v duchu je jistě velice šťastná," vyprávěli si lidi mezi sebou.

A další dny a týdny jim daly zapravdu. Maruška se začala opět usmívat. Zvláště poté, co ji spolupracovnice v řemesle řekly, že nejen podvozek automobilu potřebuje servisní údržbu a občas ulevit od každodenní zátěže. A navíc se Maruška dozvěděla, že podojit lze nejen domácí zvířata, ale i královské instituce, zvláště v jejim stavu.

A tak se časem narodil do vcelku šťastné neúplné rodiny zdravý chlapeček, který dostal jméno Jan. Jan, Jeník, lidově Honza. Tohle jméno mu Maruška dala nikoliv proto, že by tušila, že z něho vyroste známý Hloupý Honza, ale proto, že chtěla dokázat, že i z Honzy může vyrůst chytrý a pro království užitečný člověk. Tomuto cíli chtěla též všmožně pomoci a zajistit malému Honzíkovi dobrou výchovu a vzdělání. Proto ho již po narození předala do Královského kojeneckého ústavu. Po jeho úspěšném absolvování Honzík postoupil do Královského dětského domova a tak dále až po Královskou univerzitu se zaměřením na nicnedělání. Celá léta Maruška bedlivě sledovala Honzovo studijní počínání a pravidelně ho kontrolovala - jednou za rok. Tím mezi matkou a synem udržovala pevné rodinné pouto a Honza své mamince láskyplně říkal "paní Maruško".

Krátce po Honzově promoci však Maruška musela odletět za prací do Ameriky a Honza se jako správný mladý muž musel začít starat sám o sebe. Neprodleně se proto oženil s mladou, hezkou a bohatou Danuškou, která se bláznivě zamilovala do Honzových sladkých řečí i do všeho ostatního, čím Honza disponoval. Brzy se jim narodil Tomášek, a tak vlastně i Honzovou zásluhou plynuly do rodinného rozpočtu další penízky, díky finančním příspěvkům z Královské sociální pokladny. Inu, Honza nebyl hloupý. Uměl si poradit i bez Marušky, která zůstala trvale v Americe.

Jedinou Honzovou zálibou, mimo Danušku a Tomáška, byly hazardní hry. Karty, automaty, ruleta - to vše Honza bravůrně zvládal. Dokonce tak bravůrně, že se ani moc nezadlužoval. A věřil, že přijde den, kdy se na něj usměje hráčské štěstí a celá rodina bude mít na dovolenou na Seychelských ostrovech.

Ubíhaly měsíce a roky, až nadešel 21. prosinec, léta Páně 2015. Spousta sněhu tehdy v těch dnech napadla - ale to už by bylo o úplně jiné pohádce. Tak ten večer, 21. prosince, Honza opět zkoušel hráčské štěstí nedaleko svého rodného městečka. Přesněji v kasinu na hoře Poctivec. A tentokrát mu to u rulety šlo jako nikdy předtím. Vyhrané žetony před ním přibývaly, zatímco se technický personál kasina horečně snažil, aby "cinknutá" ruleta, která byla dočasně "necinknutá", byla zase co nejdříve "cinknutá". Ale v okamžiku, kdy se jim to podařilo, Honza, protože opravdu nebyl hloupý, s hraním přestal. Přeměnil žetony v peníze a s obnosem, který mu stačil na splacení dluhů, na vysněnou dovolenou na Seychelách a ještě mu zbylo i na nějakou investici do Harvardských fondů, se vydal domů. Uvažoval, že by si vzal taxi, ale pak si řekl, že mu procházka udělá dobře a ještě ušetří.

Začal tedy opatrně scházet z kopce dolů. Bylo totiž dost hladko. Jenže, jak známo, na kopcích se mnohem rychleji mění počasí než v nížinách. A právě ve chvíli, kdy ztratil z dohledu poslední světýlka kasina a ještě se neobjevilo osvětlené městečko v údolí, zastihla Honzu prudká sněhová bouře. Drobný sníh, hnaný silným větrem, bodal do očí jako jehličky a úplně Honzu oslepil. Nebylo proto divu, že sešel ze silnice a najednou šlápl do prázdna a už se kutálel z kopce neznámo kam. Měl štěstí, že si nic nezlomil, ale když jeho krkolomná pouť skončila, vůbec netušil, kde se nachází. Sněhová bouře ustala tak náhle, jak přišla. Honza se rychle oklepal od sněhu a zkontroloval, jestli něco neztratil. Oddechl si, protože vše bylo v pořádku. Pak začal přemýšlet, kudy se vydat k domovu. Zpátky do kopce se mu nechtělo, a tak zvolil pozvolna se svažující cestu necestu mezi příkrými srázy, která byla navíc docela hustě osázená vzrostlými smrky. Cesta to nebyla snadná, protože sněhu bylo skoro po pás a každý krok byl namáhavý. Však také Honza tu cestu průběžně komentoval, ale ta slova se do pohádek jaksi nehodí. Honza šel a šel, až se mu najednou zazdálo, že daleko před ním se mihlo nějaké světlo. Výhled mu však zakrývaly stromy, takže ještě chvíli trvalo, než poznal, že měl pravdu. Záhy uviděl, že oním světlem je hořící oheň, kolem něhož seděli nějací lidé. Když přišel ještě blíž, napočítal jich dvanáct. Byli to sami muži. Seděli v kruhu a zamyšleně hleděli do plápolajícího ohně.

Honzu napadlo to, co by asi napadlo každého: "Dvanáct chlapů kolem ohně, široko daleko nikdo další, to musí být Dvanáct měsíčků! Tak ona to není jenom pohádka, ona je to pravda!" A hned si pomyslel, že když bude jednat moudře, tak by vedle dovolené na Seychelách mohla být i vila tamtéž. Za těchto úvah vešel do kruhu osvětleného ohněm.

"Ááá, Honza!" zahlaholil jeden z mužů. "Kde máš Marušku?"

"Dobrý večer," pozdravil Honza způsobně, i když jej to přivítání docela překvapilo. "Vy znáte moji pa.., maminku?" Odpovědí mu bylo pošťuchování a veselý smích všech mužů.

"No, kdysi se tu chvíli zastavila," odvětil další z nich. "Zdržela se tu dvanáct no.., ehm, okolo desetí dní." Ostatních jedenáct mužů horlivě přitakávalo, že tak nějak to tehdy bylo.

To ale Honzu až tolik nezajímalo, protože on potřeboval mít jasno v jiné věci: "A vy jste tady všichni dohromady to slavní Měsíčci? Všech dvanáct vás tady je?"

Opět nastalo horlivé přikyvování a jeden z Měsíčků přisunul k Honzovi špalek a vyzval jej, aby se posadil.

Protože však Měsíčkové nebyli jenom slavní, ale i zvědaví, tak se další z nich Honzy přímo zeptal: "Honzo, a copak jsi nám vlastně přinesl?"

Honza vycítil, že teď nastává rozhodující chvíle: "No jo, Vánoce jsou za dveřmi," chápavě se pousmál. "Je čas drobných dárků. Něco málo provás mám." A jako slušně vychovaný Honza ještě dodal: "A samozřejmě za to nic nechci."

Poté začal vytahovat dárky. Prvnímu Měsíčkovi dal výhru z kasina v eurech, druhému v korunách a další dostali zlatý řetízek, zlatý prsten, mobilní telefon, slevovou kartu do Penny Marketu, hodinky značky Patek-Phillipe, brýle na čtení, pepřový sprej, Brufeny - prášky od bolesti, plucku slivovice a balíček primerosek.

Všichni Měsíčci měli z těch dárků obrovskou radost. Honza se taky usmíval, ale protože byl v tu chvíli chudý jako kostelní myš, s vnitřním napětím čekal, jestli zvolil dobrý postup. Záhy se ukázalo, že ano.

"Honzíku, udělal jsi nám všem obrovskou radost," prohlásil Měsíček, který vypadal ze všech nejstarší. "To my tě musíme taky obdarovat, aby se ti lépe žilo. Vždyť víme, že to nemáš lehké." Honzovi poskočilo srdce radostí.

Měsíčci se postavili do řady a každý za zády skrýval dárek pro Honzu. První mu předal malý zavázaný balíček se slovy: "Já jsem Měsíc zdravých zubů. Kdyby ti, Honzo, dosloužily tvé vlastní zuby, tady máš zubní protézu. Je málo používaná. Jen ber a neděkuj!"

"Ééééééh," odvětil Honza a zatočila se mu hlava. "Vvvy nnejste llleden a-až ppprosinec?"

"Kdepak, to jsou naši bratranci," řekl ten první Měsíček. "Ti sedí u ohně o tři údolí dál. I můj bratranec Říjen tam je." Honzovi spadla čelist tak nízko, že by ke svým zubům mohl možná přidat i tu protézu, ale to už k němu přistoupil druhý Měsíček.

"Já jsem Měsíc pojištění a tady mám pro tebe výhodnou pojistku na jachtu. Vím, že jachtu zatím nemáš, ale člověk nikdy neví. Mne si někdy lidi pletou s bratrancem Únorem."

Pod Honzou se podlamovala kolena. Ještě, že ta pojistná smlouva byla tak lehká. Jinak by se asi svalil na zem.

Ale to už před ním stál další Měsíček: "Já jsem Měsíc biopotravin. Mým bratrancem je Září. Tady máš pět kilogramů sušeného slepičího trusu. Je od slepiček, co sami chováme. Zasaď, přihnoj a budeš mít bohatou úrodu."

"No a já jsem Měsíc bezpečnosti," pravil další. "Mým příbuzným je Duben, jak jistě tušíš. Tady máš ode mne reflexní pásky, abys v pořádku dorazil domů."

Měsíčci, kteří už Honzu obdarovali, přinesli malý stůl, aby na něj dojatý Honza mohl skládat dary. Opravdu se mu totiž objevily slzy v očích.

"Mé jméno je Měsíc vousů," řekl vážně další Měsíček. "Jsem spřízněn s Listopadem. Vousy nemáš, ale kdyby ti, milý Honzo, vypadaly z nějakého důvodu vlasy, třeba i dnes, tak tady máš ode mne vousy dlouhé až do pasu. Z těch by sis mohl nechat udělat i paruku."

Předání darů probíhalo opravdu rychle. "A já mám pro tebe, Honzo, malou myšku. Ale ne obyčejnou. Já jsem totiž Měsíc internetu a tuhle myšku jsem měl původně nachystanou pro mého bratrance Ledna. Teď ale s její pomocí můžeš cestovat po internetu ty. Lednu seženu jinou."

"Tak už nezacláněj, Internete," dral se před Honzu další Měsíček. "Honzo, tys nás dříve neznal, ale přesto ses k nám zachoval laskavě. To já poznám, jsem totiž Měsíc milenců. S Květnem jsem v přízni. Přijmi, prosím, ode mne tyto těhotenské testy. Až zatoužíš po dalším děťátku, tvoje Danuška hned bude vědět, jak se věci mají."

Honza by si už nejraději sedl. Toho štěstí bylo na něj přece jen příliš. Ale slušnost mu velela absolvovat celý obdarovávací maratón ve stoje.

"Měsíc myslivosti, bratranec Červen," stručně se představil další Měsíček a podal Honzovi nádherné srnčí parohy. "Budou ti slušet, tady, vlastně, budou slušet tvému obydlí, chtěl jsem říct."

"Já jsem Měsíc klidu, Honzo," řekl Měsíček, který vypadal nejstarší ze všech. "Mého bratrance Prosince mají lidi moc rádi. Tady v tom balíčku máš klapky na uši. Myslím, že se ti budou hodit hned, jak přijdeš domů."

Řada Měsíčků se už velmi zkrátila. Zbývali již jen dva a Honza tomu byl rád. Ani ve snu ho totiž nenapadlo, kolik a hlavně jak hodnotné dárky dostane. Už za ně jednotlivě ani neděkoval. Nedostávalo se mu slov, ale to Měsíčci docela chápali.

"Ode mne, Honzo, můžeš dostat jen trochu mystiky," řekl předposlední Měsíček. "Já jsem Měsíc duchů, bratranec Července. Tady máš tři pytlíky s hrachem, fazoelmi a čočkou. Po jejich požití vyvoláš duchy jedna dvě."

"Sláva, poslední," blesklo Honzovi hlavou, když k němu přistoupil dvanáctý Měsíček.

"Jak se říká, to nejlepší nakonec," prohlásil vážně a Honzovi svitla naděje. Že by nakonec přece jen příjemné překvapení? Tak tak, opravdu to překvapení bylo. "Já jsem Měsíc knihy, však víš - bratranec Března. Každá kniha je přítelem člověka. A já mám pro tebe těch přátel třicet pět. Jsou to všechny svazky Leninových spisů. Při jejich čtení strávíš několik krásných měsíců. A k tomu ti ještě přidáme dárek od nás všech. Pevný jutový pytel s nápisem LUNAPARK, aby se ti tam všechny ty naše dárky vešly."

Nu a tohle už Honzu opravdu porazilo. Když se kácel k zemi, uslyšel ještě, jak jeden z Měsíčků říká: "Asi radostí omdlel. Vždyť on nám dal mnohonásobně méně, než sám dostal."

Protože bylo tak moc sněhu, netrvalo Honzovo kříšení dlouho. Zatím, co ho dva Měsíčci chladným sněhem přivedli k vědomí, ostatní mu uložili dárky do pytle a pečlivě převázali, aby náhodou něco neztratil. V tom, co Honza rozdal a dostal, byl opravdu dost velký rozdíl. Minimálně dvaceti kilogramů.

"Tak, milý Honzo, je čas se rozloučit," vzal si opět slovo Měsíc klidu, co vypadal nejstarší. "Děkujeme ti za tvé dárky. Buď s pánembohem. A pamatuj: S našimi dárky se ve světě neztratíš. Ničeho se nezbavuj neuváženě!"

"Tak vám tedy pěkně děkuju, Měsíčci," zasípal Honza a ztěžka se vydal do údolí.

"Hezké Vánoce, Honzo!" volali za ním Měsíčci. "A pozdravuj Marušku!"

"Vy mě taky..." zamumlal si Honza pro sebe a pod tíhou dárků se mu začínalo rosit čelo.

Jen co se mu ztratil z očí oheň, kolem kterého Měsíčci seděli, podruhé Honzu překvapila silná sněhová bouře. Jestliže při té první se šlo Honzovi ztěžka, tak nyní to již bylo naprosté utrpení. Sněhu bylo víc než do pasu a cíl cesty se zdál být v nedohlednu. A dary od Měsíčků tak tížily. Když mu tedy pytel, který měl přehozený přes rameno, vyklouzl z rukou a zabořil se do sněhu, neměl již Honza sil, aby jej zvedl. Dokonce s jakýmsi ulehčením pokračoval ve strastiplné cestě domů. Sněhová bouře ustala opět stejně náhle, jako začala. Kde však pytel s dary od Měsíčků zůstal, to se již poznat nedalo. Když se Honza trochu rozkoukal, zjistil, že stoji kousek od silnice, která z hory Poctivec vede do městečka. Pln zážitků z posledních hodin se po ni vydal domů.

Když tam nad ránem doputoval, čekal ho od Danušky pořádný világoš. Musel se následující dni moc snažit, aby si ji alespoň trochu udobřil. Naštěstí si nemusel udobřovat malého Tomáška. Tomu byla Honzova obchodní strategie naprosto ukradená.

Až den před Štědrým dnem si Honza pro sebe urval trochu volného času. Uchopil do ruky mistní Královské noviny a zaujala ho hned titulní strana, kde pod názvem "Pytel spadlý z Měsíce?" stálo:
Včera, cestou na horu Poctivec, upoutal mistní Královskou policejní hlídku tmavý předmět, vyčnívající ze sněhu nedaleko silnice. Majíce podezření, že by se mohlo jednat o věc související s trestnou činností, rozhodli se policisté záhadný nález blíže prozkoumat. Když se k němu hlubokým sněhem probrodili, zjistili, že se jedná o velký jutový pytel s názvem LUNAPARK. Byl dosti těžký a pečlivě převázaný. Jeho obsah policejní hlídku ohromil. Ukrýval značný finanční obnos v papírových bankovkách, velké množství drahých kamenů a mincí ve zlatě i stříbře. Celková cena dosud nebyla vyčíslena, ale dá se předpokládat, že bude obrovská. Celý nález je o to záhadnější, že nalezené předměty nepocházejí z žádné nahlášené trestné činnosti. Mluvčí Královské vlády se již vyjádřil, že nalezený poklad bude nejspíše použit na nějaké dobročinné účely. Například na dotunelování všech v království roztunelovaných tunelů.

Honza odložil noviny a těžce si povzdychl. Vzpomněl si na Měsíčkova slova: "Ničeho se nezbavuj neuváženě!"

A pak udělal to jediné, co v tu chvíli považoval za správné. Šel do sklepa hledat vhodný provaz. Hledal dlouho, ale našel a pak se vydal na cestu...

...do místní tělocvičny, aby opravil sítě v házenkářských brankách. Honza byl totiž předsedou místního házenkářského oddílu a ta oprava už byla opravdu nutná. Při ní si Honza s úžasem uvědomil, že práce může být někdy i zajimavá a rozhodl se, že zkusí i v budoucnu nějak pracovat. Ale dosti již o práci, neboť to už by z této pohádky byla úplná pohádka.

Tuto pohádku je třeba odzvonit. Po staru se říkalo: Zazvonil zvonec a pohádky je K O N E C.




Za pár desítek hodin se v nejednom obydlí rozezní jiné zvonky. Jemnější, krásnější - štědrovečerní. A já si při jejich zvuku přeju co nejvíce radostí rozzářených dětských oček, dospěláci nechť tyto svátky prožijí v příjemném poklidu a všem lidem dobré vůle přeju, pokud možno, pohodový příští rok.