Stalo se, co už. /VIII./

Ve čtvrtek dopoledne jsem samozřejmě zase byl v nemocnici, ale podstatnější věci se děly až při mé odpolední návštěvě. Od ošetřující lékařky jsem se dozvěděl, že zlomenina se zatím hojí dobře a pokud dobře dopadne rentgen posledního dne v měsíci, propustí mamku další den domů. Znamenalo to tedy, pokud nedojde k něčemu nepředpokládanému, že mně zbývaly zhruba tři týdny na to, abych mamku co nejvíce rozchodil a zároveň se připravil doma na její návrat. Na něco je to docela dlouhá doba, ale v tomto případě jsem věděl, že čas letí strašně rychle a jak bylo všude horko, docela mě zamrazilo. Zvládnu vše podle svých představ? Nechtěl jsem o tom hloubat hned, ale předsevzal jsem si, že do pondělka si musím přesně stanovit, co potřebuju zařídit a udělat doma. A samozřejmě to vše při pokračujících cestách do nemocnice.

Na pokoji jsem zastihl zajimavou návštěvu. Za mamkou zašel můj kámoš, který ji dobře znal a toho času byl sám pacientem na chirurgii. To jsem do této chvíle nevěděl. Jiří, tak se můj kamarád jmenoval, byl vždycky sveráz. V nemocnici, protože měl dlouhou chvíli, zašel na vrátnici a vrátného poprosil, jestli by mu nenašel všechny pacienty z jeho a mé obce. Naše obce totiž v podstatě dělí jen řeka Bečva. Troufám si tvrdit, že onen vrátný takovou prosbu dosud moc často neřešil. Ale Jiřího plán přinesl výsledek. Po mém příchodu na pokoj se on zvedl k odchodu, ale já jsem mu řekl, že se další den za ním zastavím.

Mamce jsem pak řekl o mém rozhovoru s ošetřující lékařkou a měl jsem pocit, že skutečnost, že má před sebou pevný termín návratu domů, ji docela uklidnila. Pocvičili jsme, pochodili, ještě jsem skočil do bistra pro nějaké pití a vyrazil domů. Návštěva na sousedním pokoji se tentokrát nekonala, protože čas ubíhal rychleji než bylo člověku milé.

Páteční dopoledne proběhlo rutinně. Odpoledne jsem musel do nemocnice vyrazit o hodinu dříve než obvykle. Tentokrát kvůli Jiřímu. Slíbil jsem mu tu návštěvu. Jakmile jsem dorazil na jeho pokoj, nazul si boty a vyrazili jsme ven na nějakou vhodnou lavičku.

Vhodná lavička měla být co nejlépe skrytá lavička. Jiří byl kuřák a v nemocnici platil zákaz kouření. Stal jsem se tak spoluviníkem při porušení interních předpisů. Zase jeden názorný příklad toho, jak je nemožné se celý život striktně řídit zákony a předpisy.

S Jiřím jsem si mohl v klidu pokecat po dlouhé době. Osud mu v krátkém čase přichystal dvě nepříjemné události, ze kterých se snad už ani nechtěl vyhrabat. Začal vše řešit alkoholem, a to se s ním pak rozumně mluvit nedalo. Pokoušela se mu pomoci rodina, kamarádi, včetně mé maličkosti, ale nezabralo nic. I jeho stávající pobyt v nemocnici šel na vrub lahvinky, ale zde byl aspoň střízlivý. Bylo však zřejmé, že mu nějaký ten alkohol chybí.

"Už několikrát jsem žádal sestřičky, aby mně v rámci léčby přidávaly do kapačky trochu rumu. Prý by to neschválil doktor. Jak to můžou tak jistě vědět? To v našem zdravotnictví musí opravdu každou prkotinu schvalovat nějaký doktor?"

Zasmál jsem se. Jako vtip byl rum v kapačce dobrý. Jenže samotný Jiří to v žertu myslel jen tak napůl.

"Nějaký životabudič by mně docela bodnul," zahlásil a zkoumavě na mě pohlédl. Přímo si neřekl a já bych mu stejně nevyhověl. Cigarety, ty jo, ty bych mu byl ochotný donést, ale alkohol ne. U vědomí, jak na tom je, bych tuhle pomyslnou čáru nikdy nepřekročil.

"Časem zase všechno bude," odtušil jsem neurčitě a víc jsme se k tomuto tématu nevrátili. Jiří měl stejně v pondělí jít domů a zřejmě k tomu trochu přispěly i jeho kuriozní "požadavky" ohledně léčby. Nakonec jsem mu popřál, ať se brchá a vyrazil jsem na "eldéenku".

S mamkou jsme opět pocvičili a během chození jsme si poprvé na chvíli sedli do jídelny. Nikdo jiný tam nebyl, a tak jsme si mohli povykládat úplně v klidu. Sice o ničem důležitém, ale důležitý byl ten pocit soukromí. A pak jsme ještě chvíli byli na "návštěvě".

"Babi, kde jste včera byla, myslely jsme, že se vám něco stalo," ozvalo se z pokoje, sotva jsem otevřel dveře. Jen za pár dní se tam člověk začal vracet s pocitem, že je mezi dobrými známými. V této fázi mamčina pobytu v nemocnici pro ni znamenala velmi mnoho možnost nenuceně si pokecat o všem možném.

Nadešla třetí sobota mamčina pobytu v nemocnici. Ani se to nezdálo, protože mně ty dny ubíhaly neskutečně rychle. O víkendu jedou nemocnice v klidnějším režimu, proto bylo i dopoledne více času na cvičení. Během odpolední chůze pak mamku přepadlo nutkání na velkou stranu. Protože jsme právě byli blízko klasického WC pro pacienty, nechal jsem mamku chvilku samotnou v chodítku a rychle zašel na sesternu, jestli by její velkou potřebu nešlo provést na normálním WC. Sestřičky souhlasily a jedna z nich šla se mnou, aby mamce pomohla.

Někomu se může zdát, že zrovna o tomto bych se rozepisovat nemusel, protože jde o věc do značné míry intimní a současně zdánlivě naprosto banální. Ale já jsem byl za nastálou situaci docela rád. Potřeboval jsem totiž vědět, nakolik při této činnosti můžu počítat s mamčinou samostatností a podle toho pak provést nějaké úpravy doma.

Dopadlo to dobře a na mamce bylo vidět, jak je ráda, že při velké potřebě není bezezbytku odkázána na pomoc druhé osoby. Od toho dne, pokud to šlo, jsme tedy používali klasické WC.

Po této epizodce jsme ještě stihli dojít na "návštěvu", která proběhla stejně příjemně jako ty předchozí.

Neděle proběhla podobně jako sobota. Ranní i odpolední cvičení, chůze v chodítku a odpolední pokec na vedlejším pokoji. Mimoto mamku navštívila moje švagrová. Na to, že byl víkend, mamce ten čas docela ubíhal. A samozřejmě probíhal přísun tekutin a nějakého čtiva. Při odchodu jsem mamce řekl, že v pondělí ráno nedorazím, protože budu zavařovat cukety. Z toho důvodu jsem se ani nezastavil na pivko, protože mě ještě čekala příprava sklenic a surovin, abych úplně všechno nemusel dělat ráno. Zkrátka, čekal mě další "lítací" den.

Ranní práce jsem zahájil uvařením nálevu. Je zbytečné, abych popisoval celé zavařování. Snad jen, kdyby někdo zkoušel poprvé zavařovat řezy z cukety, nechť si udělá nálev o poznání kyselejší než na klasické okurky a po dosažení nějakých sedmdesáti stupňů čas zavařování zkrátil na tak na čtyři minuty. Jinak budou řezy hodně měkké. No, moje dílo se docela zdařilo a na zimu přibylo čtrnáct sedmičkových sklenic. Během týdne jsem pak zavařil ještě jednu várku.

Na odpolední "návštěvě jsem se o své činnosti zmínil, načež se rozpoutala debata o tom, co všechno se dá z cukety dělat. Je toho fakt dost. Když ale přišla řeč na to, že se dá cuketa přidat i do těsta na bramboráky, úplně jsem cítil, že takové jídlo by si dali líbit všichni přítomní. Jak jsem poznal během těch pár týdnů, nemocniční strava se proti dřívějšku hodně zlepšila, včetně velikosti porcí. Ale bramborák je bramborák. A v nemocnici ho žádná kuchyně pacientům neusmaží. Každopádně se mi při naší společné debatě cosi mihlo hlavou.

Další den ráno jsem vyrazil do města o něco dříve a navšívil neziskovou společnost CHARITA. Tam jsem zjišťoval, jaké pomůcky bych si mohl zapůjčit a mít k dispozici po mamčině propuštění z nemocnice. Měl jsem určitou představu, o co bych měl zájem, ale nejvíc jsem stál o předloketní chodítko. A to se mi podařilo zamluvit. Dohodl jsem se, že všechny věci si odvezu do pátku, ale že přesný den ještě upřesním. Nato jsem zavolal švagrovi a ten mi převoz věcí přislíbil na čtvrtek ráno. Teď už jsem se mohl s CHARITOU domluvit konkrétně.

Pak jsem již spěchal do nemocnice. S rehabilitačními sestřičkami jsem domluvil další drobnou změnu ve cvičení. Odpoledne mamce zkusím asistovat při chůzi s jednou francouzskou holí. Druhou rukou, tou před mnoha lety zraněnou, bude zavěšená do mne. Takto jsem mamku už dávno doprovázel při venkovních vycházkách a bylo načase zjistit, jestli to takto půjde i po vyléčení ze stávajícího úrazu.

Po dopoledním návratu jsem měl dost napilno. Chtěl jsem zrealizovat to, co se mi mihlo hlavou předchozí den na "návštěvě". Takže hurá do škrábání velkých brambor, poté přišly na řadu menší cukety, obojí nastrouhat (cukety na hrubém struhadle), slít nadbytečnou vodu (zvláště u cukety je to třeba více pohlídat), udělat těsto a šup s tím na rozpálený olej na pánvích. Hotové placky jsem pro sebe odkládal zvlášť, na večeři. Zbytek jsem co nejvíce zbavil oleje a do alobalu zabalil jedenkrát dva bramboráky (protekčně pro mamku, tam byla jistota, že u ní nějaký žaludeční problém nenastane) a třikrát po jednom (což bylo množství, které by s velkou pravděpodobností nemělo uškodit). A mohl jsem zase vyrazit do nemocnice.

Tam jsem nejdříve s mamkou zkusil chůzi s tou jednou francouzskou holí. Společně jsme od postele ušli nějakých deset metrů a mamku začala bolet noha. Museli jsme se vrátit k posteli.

"Když si vzpomenu, jak jsem chodila ještě před měsícem..." povzdychla si mamka, ale já jsem její smutek nesdílel.

"Mami, napoprvé to bylo výborné. Vidíš už teď, že z tebe není ležák a než půjdeš domů, bude to ještě lepší. A zbytek dotrénujeme doma."

"Kéž bys měl pravdu," vzdychla ještě jednou, ale zdálo se mi, že už to neznělo tak sklíčeně.

Já jsem začal z tašky vyndávat ty zabalené bramboráky, protože do té doby jsem si to nechával jako překvapení.

"Teď ještě v chodítku dojdeme na "návštěvu". Dělal jsem placky s cuketou. Ty si je sníš později, až na ně budeš mít chuť."

Na "návštěvním" pokoji jsem se pro jistotu napřed zeptal, jestli můžeme přijít. Samozřejmě že ano, zněla odpověď.

"Babi, my jsme vás před chvíli viděly, jak jdete jen o jedné holi, zavěšená do syna. Vy jste fakt hvězda!" byly první věty, když jsme otevřeli dveře.

"Je to bída, ušla jsem jen kousek," hlásila mamka ještě než jsem ji přichystal sezení. Už to ale neříkala s nějakým velkým smutkem.

"Nic si z toho nedělejte, babi. Příště ujdete víc."

To už mamka seděla a já začal rozdělovat ty bramboráky. Překvapení všech tří pacientek bylo značné.

"Jé, to je bašta," pochvalovaly si už po prvním soustu. "To by nám tu měli podávat častěj." Všichni jsme se zasmáli.

Připadali jsme si jako takoví malí mini-rebelové proti všem těm nemocničním předpisům, i když jsme věděli, že bez nich žádná nemocnice pořádně fungovat nemůže. Pro mě to bylo to nejmenší, čím jsem ty pacientky mohl potěšit, neboť ony svými povzbuzujícími slovy toho udělaly strašně moc pro mamku.

Ani snad nemusím dodávat, že jsme si opět pár desítek minut hezky poklábosili a když jsem pak jel domů, měl jsem pocit, že se ten den docela vydařil.