Nepravdivý mýtus.

Tolikrát jsme to už slyšeli. My, muži, jsme prý egoističtí, cyničtí, bordeláři, chlípníci a já nevím, co ještě. Nám přisuzovaných špatných vlastností je opravdu spousta. Není čas zbořit tento mýtus?

Vždyť se tak snažíme, abychom byli pravými opaky všech těch nelichotivých nálepek. Děláme možné i nemožné, abychom působili vstřícně, jsme vždy ochotni pomoci, snažíme se správně poradit, v těžkých chvílích utěšit a podpořit. Zkrátka, řekl bych, že je velmi těžké najít citlivější stvoření, než je muž.

Uznávám, že k dosažení lepší reputace je důležitý empatický přístup. Proto zde předkládám několik osobních příkladů jako důkaz toho, že muži opravdu umí naslouchat a v různých situacích citlivě reagovat. Nicméně, zdá se, že stále ještě je co zlepšovat, aby nakonec bylo naše úsilí přijímáno s větším pochopením.

Tak třeba nedávno jsem sledoval napínavé hokejové utkání, když do pokoje vplula moje manželka Zdenička, postavila se před televizor a ustaraně prohlásila: "Došly nám osvěžovače vzduchu. Musíš nějaké koupit!"

Obecně platí, že v určitých okamžicích by muži neměli být u televize rušeni. Na druhou stranu, je jasné, že pátek v osm hodin večer je ten správný čas k tomu, aby se doma řešil stav ovzduší.

Proto jsem pouze trošku povzdychnul, dílem nešťastně a dílem překvapeně, protože jsem zjistil, že pokud se bude moje ženuška chtít stavět před televizi častěji, budu muset začít shánět přístroj s větší obrazovkou. Kde jsou ty časy, kdy svými proporcemi nezastínila ani úhlopříčku necelých čtyřicet centimetrů. Smířlivě jsem však navrhnul: "Pokud se budu vhodně stravovat, lze problém domácího ovzduší řešit velice účinně a levně. Dost bychom ušetřili."

"Jsi nechutný!" byl můj návrh kategoricky odmítnut. "Co jsem vlastně od tebe mohla čekat?" ještě dodala navrhovatelka a odplula z pokoje, patrně ne zcela srozuměna s mým přístupem.

Vlastně jsem nevěděl, co jsem řekl blbě. Chtěl jsem uspořit peníze a proti luštěninám nic nemám. Vláknina a tak. No, časem to nadhodím znovu. Manželství je přece o dialogu, že jo.

Jindy jsem se v garáži hrabal v sekačce na trávu a jak to tak bývá, záhadně se mi na ponku přemisťovaly různé šroubky a matičky, takže jsem furt něco hledal a krapet přitom nadával.

Do toho se zjevil můj dobrý anděl se slovy: "V obýváku už zase stojí hodiny. Chtělo by to nové."

"Sláva, další příležitost pro předvedení mé empatie," pomyslel jsem si, zlost na sekačku mě okamžitě přešla a já jsem se snažil manželce vysvětlit problém hodin: "Zlato, ty hodiny jsou po mé babičce. Mají už svá léta a právo si občas trochu odpočinout. Ty taky v jednom kuse nechodíš."

V tomto případě můj klidný přístup ke zdánlivému problému slavil úspěch. Manželka pouze otevřela pusu a pak ji zase beze slova zavřela. Prostě, když se dva lidé mají rádi a chtějí se opravdu domluvit, tak to jde vždycky. Jen když odcházela z garáže, Zdenička krátce poznamenala: "Hodiny, byť staré a po tvé babičce, pokud jdou jen občas, jsou na hovno!" Pravda, zdálo se mi, že slyším lehce nespokojený tón, ale starost o hodiny byla pro tuto chvíli odložena, čili svým způsobem vyřešena. Skromně podotýkám, že hlavně díky mé schopnosti naslouchat osobě blízké.

Ale ten nejkrásnější příklad mužské empatie jsem si nechal na závěr. To jsem moji drahou polovičku dohnal až k slzám dojetí.

Zrovna jsem si vychutnával zdravou a nízkokalorickou stravu, zvanou vepřo, knedlo, zelo. Šmakovalo mně o to více, že jsem tento nedělní oběd sám pečlivě zhotovil. Boule za ušima mně ještě zdaleka nesplaskly, když paní mou, jež právě dojedla, zasáhlo zřejmě nějaké vnuknutí. Asi shůry nebo někde z toho směru.

"V dnešní době kdekdo myslí na budoucnost, myslím, že bychom taky měli," pronesla zamyšleně.

Boule za mýma ušima strnuly. Do prdele, tedy vlastně panebože, co tím myslí? Ne že bych v tu chvíli zrovna nemyslel na budoucnost, jen jsem ji zrovna spatřoval pouze v tom, jestli si mám ještě přidat dva knedlíky a půl naběračky zelí. Ale o tomhle moje sluníčko určitě nemluvilo. Je ledasjaké, například náruživé, ale přízemní určitě ne. Kruci, náruživé...

"Ehm, na budoucnost už jsme mysleli vícekrát," sondoval jsem opatrně situaci, kladouc důraz na to, aby bylo zřetelné, že budoucnost má pro mě mnohem větší důležitost, než vepřo-knedlo. "První zrealizovaná myšlenka dostala jméno Eliška a druhá Mirek. Máš na mysli nějakou třetí myšlenku?"

"Ty furt myslíš jenom na TO," dostalo se mi záporné odpovědi. "To je opravdu tak těžké uhodnout, co mám na mysli?"

Ne, nebylo to tak těžké, ale chtěl jsem mít jistotu. Zbývala tedy druhá možnost. Měl jsem v úmyslu Zdeničku překvapit při jiné příležitosti, avšak nedalo se nic dělat. Překvapení muselo na svět předčasně. Se slovy, že se za moment vrátím, jsem odběhl do garáže. Záhy jsem byl zpět a na stůl, vedle mého stále ještě nedojezeného jídla, jsem postavil krásnou keramickou pohřební urnu. Byla krémové barvy a ozdobená nádhernou zlatou holubičkou.

"Pro sebe jsem koupil taky takovou," řekl jsem a ani jsem se moc nesnažil zakrývat jistou hrdost nad svým počinem. Někdy falešná skromnost opravdu není na místě. "Chtěl jsem ti to dát k výročí naší stříbrné svatby, ale tvoje zmínka o naší budoucnosti můj plán změnila. Musíš však uznat, že věci příští mně fakticky leží na srdci."

Ani jsem nečekal, že moje citlivá slůvka doženou Zdeničku k slzám. Ale moje starost o naše společné budoucí chvíle a pohled na tu hezkou urnu ji opravdu rozplakal. Rychle vstala od stolu a tlumeně vzlykajíc odběhla do vedlejší místnosti. Trochu překvapeně jsem zavrtěl hlavou a mé boule za ušima se opět daly do pohybu. A zlatá holubička spokojeně sledovala, jak si přidávám ty knedlíky i zelí.

Až o několik dnů později jsem se dozvěděl, že tou budoucností měla Zdenička na mysli prodiskutovat naše zapojení do penzijního připojištění. No co, skoro jsem se strefil.

Nicméně, na oněch několik dnů místo hovoru o spoření na důchod, nastal u nás stav zvaný tichá domácnost, což ale občas taky nebývá úplně marná situace. Pokud ovšem netrvá příliš dlouho, protože pak moje vstřícná a citlivá povaha nedostává šanci se výrazněji projevit. Mnou zmíněné přednosti ale poměrně brzy přispěly k tomu, že se tichá domácnost přeměnila v domácnost standartní.



Co říci závěrem? Snad se mi těmito řádky podařilo prokázat, že muži jsou velmi jemné bytosti. Coby jedna z těchto "křehkých nádob" bych snad už jen všem lidem dobré vůle popřál hezké Velikonoce a poradil, aby nikdo tichou domácnost nenadužíval příliš často a příliš dlouho.