Stalo se, co už. /III./

Po požití většího množství alkoholu obvykle spím bez častého probouzení se. Pokud však funguju jako poskytovatel péče, musím mít pod kontrolou sebe i mamku. Žádné alkoholové orgie se tedy nemohou konat. Tentokrát jsem mohl udělat vyjímku. Jenže když se Vám během pár vteřin obrátí život vzhůru nohama, tak lepší spaní, byť s alkoholem v krvi, prostě nezafungovalo. V červenci jsou noci ještě krátké, takže s prvním rozedníváním mě spánek přešel. I když stále ještě poněkud "opivený", dal jsem se do přemýšlení, jak dál.

Záda jsem měl z předchozího dne stále bolavé, zlepšení žádné a měl bych začít kopat brambory. Tak s tím začnu další den. Dneska musím zajít na rozumy k našemu praktickému lékaři, pak zajet do nemocnice za mamkou a ještě předtím zajít na sociálku vyřídit přerušení výplaty příspěvků na péče a na mobilitu. Tohle se musí vyřizovat v případě, že se předpokládaná hospitalizace protáhne do řádu týdnů.

Jídlo jsem moc řešit nemusel, protože na několik dnů mně stačily zásoby v ledničce a mrazáku. Mimochodem, už dost roků vařím já, tak teď jsem mohl uplatnit rčení - co sis navařil, to si sám sněz (i když to rčení je myšleno poněkud jinak). Hlavní je, že se z toho mého vaření ještě nikdo neotrávil.

Náš praktický lékař už o mamčině hospitalizaci věděl. Alespoň jsem mohl rovnou přejít k věci, ve které jsem viděl problém. A tím byl mamčin následný pobyt na oddělení následné péče, hovorově "eldéence" po propuštení z chirurgie. Toto oddělení totiž mezi lidmi mělo dost strašidelnou pověst. Náš praktický lékař však byl velmi racionální.

"Oddělení LDN se za poslední období hodně zlepšilo," byla jeho první slova. "Dřívější problémy by tam už neměly být. Provádí se tam rehabilitace po operacích a je vždy lepší, když zdravotní stav pacienta může sledovat sám operatér. Převoz vaši maminky na rehabilitaci do jiného zdravotnického zařízení by mohl být problém, protože teď nevíte, kdy by byl ten převoz vhodný a kdy a kde by se pro ni uvolnilo místo. Tyhle věci se objednávají dost dlouho dopředu a vámi očekávaná kvalitnější péče, byť třeba i zaplacená, nemusí mít vámi očekávaný efekt."

Tohle byla rozumná slova. Prostě další krok do neznáma bez zaručeného výsledku. A poté zazněla od našeho obvodního lékaře ještě jedna klíčová věta: "Víte, při podobných úrazech, hlavně u starších lidí, je to hodně o hlavě. O chuti ještě se s tím porvat. Není málo případů, kdy by se pacient ještě mohl postavit na vlastní nohy, ale jeho hlava prostě nedá pokyn, aby se snažilo celé tělo."

Po těchto slovech jsem se rozloučil. O svých zádech jsem se nezmínil. Získal jsem pro sebe důležité informace a o získávání informací budou i následné týdny. Dospěl jsem k rozhodnutí, že nejen rodině, ale i svým přátelům a známým o mamčině úrazu řeknu a vyslechnu si názory, co s tím. Spektrum těch názorů bylo nakonec hodně pestré od, "to nezvládneš, protože mamka bude asi ležák", přes "nedávej ji v žádném případě na LDN" až po "to je v pohodě, to se dneska operuje a rozchodit to není až takový problém". Nikdo svá slova nemyslel zle, nicméně přebrat jsem si to musel sám a dle vlastního uvážení rozhodovat. Ale to už jsem poněkud předběhl události.

Od našeho lékaře jsem se vydal na sociálku. Tam jsme administrativně vyřídili mamčinu hospitalizaci, ale nejdůležitější informaci jsem tam zachytil ze zapnutého rádia. Do Česka mířily tropické teploty.

"A kruci, horka vyloženě nesnáším!" zaupěl jsem před pracovnicí sociálky. o níž jsem věděl, že není zas až tak cimprlich, aby ji vadilo toto drobné zaklení. "To vedro mně ještě chybělo!" Věděl jsem totiž, že v nemocnici to znamená zvýšenou bdělost v pitném režimu pacientů a navíc se vytvoří takové dvě základní skupiny. V jedné budou ti, co budou chtít co největší průvan a ve druhé spíše ti zimomřiví. háklivější na nachlazení. Bohužel, mamka patří mezi ty druhé.

Ta velmi příjemná pracovnice sociálky mně i mamce popřála hodně štěstí (věděl jsem, že ho rozhodně budeme potřebovat) a já se konečně vydal do nemocnice. Dorazil jsem na JIPku a zažil první povzbuzující věc. Zaslechl jsem mamčin hlas.

"Tak po operaci asi komplikace nejsou," pomyslel jsem si. "Pro začátek aspoň to."

Všimla si mě jedna sestřička, zjistila, co tam pohledávám a řekla, že za chvíli mě za mamkou pustí. Mezitím mi podala jakýsi sterilní plášť, abych si ho navlékl. No jo, předpisy. Nasoukal jsem se do toho pláště a přitom přemítal, jak prospěšný je ten plášť na mé maličkosti. Co do užitečnosti mě napadl příměr s propíchnutým kondomem a tím jsem to uzavřel.

Za pár okamžiků jsem zastavil pana doktora a poprosil ho jestli by na mě měl chvilku čas a krátce mě informoval o mamčině aktuálním zdravotním stavu.

"Operace vaši maminky dopadla dobře. Teď už to ale bude hodně záležet na ni," dozvěděl jsem se v kostce s dovětkem, že odpoledna mamku pravděpodobně převezou na standartní pokoj.

"Aha, už je to zase o té hlavě," pomyslel jsem si poté, co jsem za informace poděkoval panu doktorovi. "Nu, budu mít o čem přemýšlet."

Slyšel jsem, že sestřičky s mamkou ještě něco prováděly, ale pak jsem byl vyzván, že už za ni můžu. Když mě mamka uviděla, zaregistroval jsem náznak úsměvu. Další nadějné znamení. Samozřejmě ležela, napojená na kapačku, operovaná noha oranžová od dezinfekce. Pusa na přivítanou (během jejího pobytu v nemocnici bylo těch pus docela dost, tak už to nebudu pokaždé zmiňovat).

"Tak jak?" zeptal jsem se s inteligencí sobě vlastní.

"Nikdy mě nenapadlo, že takhle dopadnu," odpověděla a náznak úsměvu zmizel.

"Je to hodně o hlavě," připomněl se mi nějaký vnitřní hlas.

"Jo, to už jsem slyšel," v duchu jsem odpověděl tomu hlasu. "To je mně jasné, že se musím pokusit tu hlavu nějak nastartovat. Tak pitomý zase nejsem."

"Mamko, to zvládnem," řekl jsem nahlas a držel ji přitom za ruku. Řekl jsem už včera, že nejpozději do tvých narozenin budeš zase doma, a to platí. Ale musíme společně zabojovat, aby ten návrat byl co nejsnažší."

Další věty mezi námi nebyly až tak důležité. Takové ty běžné řeči, aby se pacient v nemocnici trochu rozptýlil. Ještě jsem zjistil, které věci mám přivést odpoledne, poděkoval sestřičkám za péči a hurá zase domů.

Odpoledne jsem už mamku opravdu zastihl na pokoji, kde už pacienti nejsou pod nepřetržitým dohledem. Na pokoji ležely tři pacientky, u nich závažnost zdravotního problému očividně nebyla stejná. Hned u dveří ležela starší paní, kterou jsem tipoval, že je po nějakém těžším operačním zákroku, protože ke svému okolí byla zcela apatická.

Na prostředním lůžku ležela rovněž starší paní, která mě po vzájemném pozdravu zaskočila otázkou: "Vy jste toho psa pustil na chodbu?"

Skutečnost, že je v nemocnici pes, používaný v některých případech k terapii, mně byla známa. Proto jsem v prvé chvíli považoval za možné, že když jsem otevřel dveře do pokoje, že nepozorovaně tento pes kolem mne vyběhl ven.

"To byl můj pes, on mě přišel navštívit z domu," pokračovala ta dobrá žena a v tu chvíli mně bylo jasné, že s ní něco není v pořádku. Komunikace s ní je možná, ale člověk nikdy neví, co je a co není pravda. To se v následujících dvou dnech, než byla propuštěná domů, projevilo ještě několikrát. Já i mamka jsme se s podobnými lidmi už setkali, a tak jsme ji nechali, aby se občas zapojila do našeho hovoru. Nakonec, nikdo neví, jak sám dopadne.

No a mamka ležela u okna, což nebylo vzhledem k její háklivosti na průvan uplně ideální. Ale tohle řešit opravdu nebylo na pořadu dne. Zdálo se mi, že se už se svoji situací trošku smířila, takže jsem se snažil mluvit o všem možném, abych ji co nejvíc rozptýlil. Dobré bylo, že nejen naslouchala, ale sama se i ptala. Čas, který jsem měl vyhražený na návštěvu, celkem rychle uběhl a já se s ujištěním, že další den dopoledne zase přijedu, vydal domů. Hospoda se tentokrát už nekonala, protože jsem měl před sebou dlouhý zítřejší den.