Stalo se, co už. /IV./

Se začínajícím rozedníváním mě opět přešlo spaní. A do ničeho se mi nechtělo. Leč, musel jsem, přestože záda stále bolely. Prášky skoro nezabraly. Věděl jsem, že přes den to trochu rozchodím, ale další den ráno? Raději nemyslet.

Ale ještě než jsem vstal z postele, tak jsem přemýšlel, jak co nejúčinněji "nastartovat" mamčinu hlavu. A dospěl jsem k závěru, že jednak osobním kontaktem, což bude znamenat cestu do nemocnice dopoledne i odpoledne. Dále častým opakováním, že rozhodně zase půjde domů až se ji zlepší zdravotní stav. Poctivým cvičením, aby se operovaná noha, potažmo celé tělo znovu rozhýbalo a v neposlední řadě každý drobný pokrok nezapomenout pochválit. S tímto předsevzetím jsem vstal a dvě hodiny šel kopat brambory.

"Čert mi je byl dlužný!" myslel jsem si přitom. Ale už nastal čas, aby šly ze země ven a shnít v hlíně jsem je nechat nechtěl. Nejsem žádný velkopěstitel, ale každý rok se s nimi zhruba osm měsíců nemusím tahat z obchodu.

Když jsem skončil, chvilku jsem si odpočinul a záda mně přitom pěkně ztuhly. Než jsem se zase trochu rozhýbal, chvíli jsem chodil jak posraný. Posléze jsem se převlékl a šupajdil na autobus. Přizpůsobení se jízdním řádům byla další nepříjemnost, která mě v nejbližším období očekávala.

Zde je asi ta pravá chvíle se přiznat, že nevlastním řidičský průkaz. Moje oči totiž nejsou z nejlepších a myslím, že jsem to už dříve na Libresu zmínil. K vadě v mém zraku údajně došlo takto:

Po mém narození prý přistoupily k mé postýlce tři sudičky. Ta první měla pravit: "Já tomu malému přeju, aby vždy věřil, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

"To já mu přeju, aby zas až tak blbý nebyl," údajně ihned na svoji kolegyni zareagovala druhá sudička. Možná byla nejpragmatičtější z těch tří.

"A já mu přeju, aby blbě viděl!" naštvaně se ozvala sudička třetí. Prý měla za manžela alkoholika a doufala, že se špatným zrakem nenajdu cestu do hospody. Takže to vlastně se mnou myslela dobře. Každopádně ji to vyšlo tak napůl. Proti zdravým očím vidím o poznání hůř, ale cestu do hospody najdu bez problémů.

A po operaci obou očí v roce 1997 je to vidění nesrovnatelně lepší než předtím. Jsem rád za to, jak to je a nestěžuju si. Ale zpátky k tomu hlavnímu.

Dopolední návštěvy v nemocnicích nejsou zrovna ideální. Probíhají vizity, různá vyšetření a další činnosti, kterým musí dát návštěvník přednost a tedy čekat až bude moci návštěvu uskutečnit. Ale přesto všechno vždycky nějaký ten čas na hovor s pacientem vyjde. Navíc jsem měl tentokrát i trochu štěstí, protože na pokoji zrovna byly rehabilitační sestřičky. Mohl jsem tak sledovat, jaké cviky už mamka může dělat, samozřejmě ten den ještě vleže, a začít s mamkou sám cvičit. Další den ji chtěli poprvé po operaci postavit na nohy a protože jsem u toho chtěl být, domluvili jsme se na přibližném čase.

Odpolední návštěva proběhla bez zvláštních momentů. Paní na pokoji u dveří stále nevnímala okolí, což mi začalo být trochu divné, byť mně po tom byl pendrek. Paní uprostřed proti tomu byla živá až dost a stále jevila snahu se s námi bavit, na což jsme chvílemi přistoupili. S mamkou jsem pak procvičil to, co jsem odkoukal dopoledne a potěšilo mě, že si řekla i o nějaké čtení, takže jsem ještě honem zaběhl koupit nějaké časopisy. Rozloučili jsme se s tím, že další den dopoledne zase přijedu. Domů jsem se dostal před šestou odpolední, zhltnul jsem večeři, pustil televizi a za chvíli už mě braly dřímoty. Raději jsem televizi vypnul a za chvíli šel spát.

Další den ráno byly ty moje záda ještě horší. Zobal jsem stále více prášků a pomáhalo to jen částečně. Protože nastávaly slíbené tropy, první mou činností bylo opět kopání brambor. Alespoň trochu za chládku. Pak trocha oddechu a cesta do nemocnice. Stihl jsem pár minut s mamkou pokecat a pak dorazily rehabilitační sestřičky.

Chvilku se jim nedařilo uvolnit bočnici na posteli. Ani jsem se moc nedivil. Polohovací postele na tomto odělení toho očividně už dost pamatovaly. Vlastně jsem do té doby neměl přehled o druzích polohovacích postelí. Že existují postele, u kterých je manipulace s bočnicemi mnohem snažší. Mnou zmíněné bočnice na "chiře" (výměna postelí prý byla přislíbena do konce roku) se uvolňovaly zatažením za háčky. Nebudu raději detailně popisovat celý postup, jen shrnu, že vzhledem k opotřebení těch háčků to byla dost náročná práce a pro sestřičky, které tohle musely dělat x-krát denně na celém oddělení, to byla docela rasovina. Když si představím, že s tím zápasily celé roky, tak se skoro divím, že v rámci nějakého protestu nevyházely ty nejhorší postele z okna. Samozřejmě bez pacientů.

Nakonec se bočnici uvolnit podařilo a mamku postavit na nohy rovněž. Každá sestřička z jedné strany pomohly mamce do předloketního chodítka.

"Už bych si chtěla lehnout," zaprosila mamka po třech nesmělých krůčcích od postele. Takže dohromady s otočkou bylo těch krůčků maximálně deset. I za tento počet sklidila mamka od rehabilitačních sestřiček pochvalu. A já?

"To teda nebylo nic moc," ozval se rozmrzele jakýsi můj vnitřní hlas. Myslí, že každý člověk má v sobě ty vnitřní hlasy minimálně dva. Hodný a zlý. Tohle byl očividně ten zlý zmetek, kterého není možné se nijak zbavit.

"Blbče, co bys chtěl napoprvé! Vždyť je skvělé, že mamka udělala aspoň těch pár kroků. To jen takový pitomec jako jsi ty tohle nedokáže ocenit!" zlostně oponoval můj hodný vnitřní hlas. Asi jsem ho nějak naštval nebo co.

"Mamko, to půjde, neboj, bylas dobrá," konečně jsem ze sebe něco vypravil nahlas. "Nebudeš chodit hned, ale ty to zvládneš." No, hlavně, že jsem si doma předsevzal, jak mamku budu za každý úspěch chválit a pak málem držím hubu.

Když rehabilitační sestřičky odešly, ještě chvíli jsme se s mamkou bavili a musel jsem opět domů. Toho dne jsem taky rodině a známým řekl, že už mohou přijít do nemocnice na návštěvu. Věděl jsem, že v reálu nebude těch návštěv až tak moc, ale že mamku potěší každá. Návštěvy holt budou téměř výhradně mou záležitostí.

Odpoledne se mi podařilo odchytit mamčina operatéra a ujistit se, že z jeho pohledu zatím u mamky nevidí žádné komplikace.

Na pokoji došlo k jedné změně. Paní uprostřed byla nahražena jinou paní, která byla taky ležící, s výhledem na velmi postupné rozchození. Taky byla upovídaná, ale nevymýšlela si a byla v ní taková ta jiskra, kdy věřila ve své uzdravení a zároveň dodávala optimismus i spolupacientům. Tedy hlavně mamce, protože stav paní u dveří se vůbec nelepšil. Poklábosili jsme, pocvičil jsem s mamkou a pak v rámci nového každodenního stereotypu, zase domů.

V poledne jsem neměl teplé jídlo, tak jsem přemýšlel, co bych zhltnul na večeři. Ha, cizrna! Ještě jsem ji nikdy neochutnal a lákalo mě připravit si ji na způsob hrachové kaše. S uzeninou, okurkem, chlebem a samozřejmě zdravě, v množství větším než malém, omaštěnou osmahnutou cibulkou.

Myslím, že se mi to docela podařilo. Z mého pohledu je cizrna rozhodně jedlá záležitost. Už jsem dlabal poslední sousta, když jsem v ústech pocítil něco tvrdého.

"Kruci, že by se do konzervy dostal nějaký drobný kamínek?" pomyslel jsem si. Už bylo šero, já při večeři hleděl na televizi, tak jsem ten kamínek položil na stůl a jedl dál. Ale záhy jsem si uvědomil, že v mých ústech je ještě nějaký problém. V jednom místě můj jazyk zjistil nějakou díru. Rozsvítil jsem si a z kamínku se vyklubala půlka zubu. Pomyslel jsem si něco o "šťastlivcích", na které spadne i ten hajzl a raději se chystal na spaní. Utahaný, bolavý a s vědomím, že mezi návštěvy příštího dne se zařadí i návštěva zubařky.