Stalo se, co už. /I./

Pondělí, 24.7.2017, šest hodin ráno. Probudil mě nastavený budík v mobilu s vybraným vyzváněcím tónem, ale jelikož s tónem probouzecím, tak stejně beznadějně protivným.

Hm, možná by vyprávění pro širokou veřejnost mohlo začít i originálněji, ale to já tak úplně neumím. Nedostatek invence se tomu říká. Ale ještě jsem se nepředstavil.

Jsem mladý stařec po padesátce. Zevnějšku neodpuzujícího (snad), postavy s potencionálem modela (až dvacet kilo shodím), slyšící na jméno Luboš, Lubomír, ale i "ty vole, ty....", právě mě napadlo že není důležité uvádět všechna oslovení.

Mám velmi seriozní zaměstnání: Poskytovatel péče osobě blízké. Všimněte si, že je to název delší než má prezident naší republiky. Znám lidi (například sebe), pro které je tudíž má funkce ještě významnější než ta prezidentská. A to bez ohledu na to, kdo ji zrovna vykonává. Pohříchu, dlouhý název "profese" s sebou ještě automaticky nenese i dlouhou řadu bankovek při výplatě.

Poskytovat péči lze osobě ve čtyřech stupních závislosti. O prvním stupni snad ani nemá cenu hovořit, protože u něj se v podstatě nepředpokládá, že poskytovatel péče nebude mít jinou, plnohodnotnou práci, která se mu bude započitávat na důchod. Ostatní tři stupně zvnějšku vypadají zajimavěji. Třeba já. Starám se o jednu osobu, mám státem hrazené zdravotní pojištění, péče se mi započitává jako náhradní doba pojištění na důchod, prostě "paráda". Skoro se stydím pípnout, že to všechno má nějaká ALE.

Předně je třeba říct, že tu práci, jako každou jinou, lze dělat dobře nebo, kulantně řečeno, méně dobře. Se skromností sobě vlastní si troufám tvrdit, že ji dělám docela dobře. ALE podotýkám, že je to i dost o penězích. Jistě, pro ty, kteří se rozhodnou pečovat o osobu blízkou (v mém případě o mamku) místo jiného zaměstnání jsou určeny podle stupně zdravotní závislosti tzv příspěvky na péči, ALE:
1. Tyto příspěvky jsou vypláceny osobě zdravotně závislé, takže například já nemůžu sledovat, jak mně každý měsíc utěšeně bobtná můj bankovní účet.
2. I když každý měsíční příspěvek je nesrovnatelně lepší než kopanec do zadnice, je to v podstatě za činnost za celý den a mohu každému garantovat, že z těchto příspěvků nezbohatne.

Při poskytování péče osobám blízkým ve vyšších stupních zdravotní závislosti se dá hovořit i o určitém sebeobětování a péče o osobu úplně závislou, což je nejvyšší stupeň, to už je doslova řehole. Vrátím se však ještě k těm financím. Když jsem se já rozhodl zůstat doma, společný příjem domácnosti se snížil o zhruba padesát procent. Proto například u rodiny se dvěma dětma, které jsou na střední nebo vysoké škole, rodiče berou průměrný nebo podprůměrný plat (a že takových v republice je) by výpadek přijmu z důvodu péče o osobu blízkou mohl způsobit dost velké problémy v rodinném rozpočtu. V podobných případech je lepší zkusit najít jinou, pro všechny rodinné příslušníky přijatelnou a důstojnou variantu. Názorem okolí není nutné se vždy až tak moc zabývat, protože to zpravidla velmi dobře dovede poznat, jestli by se někdo starat mohl, ale kvůli osobnímu pohodlí nechce nebo to opravdu z objektivních důvodů nejde.

V předchozích větách jsem zmínil slovo sebeobětování. Možná někoho napadne otázka, v čem jsem se tedy obětoval já. Nu, finance jsem již zmínil, ale byla to moje dobrovolná volba, kterou jsem si důkladně promyslel a dospěl k závěru, že v mém konkrétním případě, s jistým přijatelným rizikem, do toho můžu jít. O dalším dobrovolném sebeobětování lze hovořit v souvislosti s volným časem, možnosti věnovat se svým zájmům, zkrátka relaxovat. Za posledních šest let jsem nestrávil jedinou noc mimo své bydliště. Když už se konal nějaký ten výlet, cestuju opravdu rád, tak puze na jeden den. A dalo by se hovořit i o dalších věcech, které z poskytování péče osobě blízké nedělají až takové terno. Myslím proto, že by to měla být i srdeční záležitost.

Třeba pro mne je zpestřením i obyčejná cesta do nejbližšího města. Vyřídím na úřadech, co je potřeba a jednou týdně udělám větší nákup. V cukrárně na autobusovém nádraží pak pár desítek minut posedím sám nebo s někým známým, vyměníme si novinky a hurá zase domů.

No a předchozím odstavcem se vlastně vracím na začátek svého povídání. Čekala mě cesta za nákupem. Po úkonech nezbytných (příprava mamčiny ranní hygieny, příprava snídaně a nachystání jejich prášků atd.) a úkonech zbytných (nakopnutý palec o práh, na poslední chvíli zachrana mobilu před pádem do WC - vřele doporučuju manipulovat s mobilem v této místnosti) jsem při pohledu na hodinky zjistil, že mám ještě pět minut času.

V tom se z mamčiny ložnice ozvala rána, umocněná nárazem něčeho do dveří. Za ta léta, co jsem s mamkou doma, jsem si byl skoro jistý, že to "něco" byla ona sama. A že tedy za pět minut na autobus nepůjdu. Zatím jsem totiž nezmínil ještě jednu podstatnou věc: ALE i když poskytujete péči kvalitně, stejně jako malé dítě, ani dospělého, byť staršího, člověka neuhlídáte v každé vteřině a něco nepředvídatelného se může stát prakticky kdykoliv.