Stalo se, co už. /IX./
Mé vyprávění končí. Vím, že pro mnohé čtenáře bylo hodně dlouhé. Jistě, celé by to šlo zkrátit třeba i do jednoho dílka. V tom případě by se ale všechno jevilo velmi jednoduše. Prostě jedna zlomenina a následné uzdravení, zdánlivě nic mezi tím. Jenže právě to, co bylo mezi tím, jsem chtěl popsat podrobněji. Snad se mi to trochu podařilo. A když mé vyprávění někdy v budoucnu pomůže byť jen jednomu člověku, pak byl můj čas, věnovaný tomuto psaní, využit tím nejsmysluplnějším způsobem.
» autor: bameka » Ostatní / Bez zařazení |
Ve středu jsem vyrazil do města o něco dříve. Potřeboval jsem poshánět pár věcí, které by mamce ulehčily pohyb po jejím návratu domů. Nejdůležitější byly madla, které jsem potřeboval nainstalovat na WC v patře i v přízemí a v patře navíc též do koupelny. Že jsem je sehnal rychle a všechny, s tím jsem byl spokojený. S cenou jsem už tak spokojený nebyl, ale v tom asi nejsem nijak vyjímečný proti ostatním.
Pak jsem ještě v dalším obchodě zamluvil přenosné chemické WC. To kdyby doma nastala nějaká krizová situace a bylo třeba mít WC co nejblíže postele.
Poté už jsem mohl zamířit přímo do nemocnice, kde s mamkou pokračovalo cvičení a trénování chůze. Toho dopoledne konečně trochu sprchlo. Vzduch byl o něco svěžejší, ale dlouho to nevydrželo. Za chvíli už zase bylo dusno. Ale předpověď počasí udávala, že následující dva až tři dny budou po mrakem. Aspoň to. Odpoledne jsem mamce řekl, že příští den ráno nepřijedu, protože mám domluvený převoz zdravotnických pomůcek.
K tomu následující den došlo přesně podle domluvy. CHARITA zdravotnické pomůcky zapůjčuje zpravidla na půl roku s tím, že tuto dobu lze případně prodloužit nebo zkrátit. Za každou pomůcku se platí měsíční poplatek a způsob platby záleží na dohodě. Z CHARITY jsme jeli pro mnou již zmiňované přenosné chemické WC. Tuto pomůcku by mamce mohl napsat i praktický lékař. Ale já jsem chtěl mít všechno vyřízené co nejdříve a představa, že bych při všem tom shonu musel ještě chodit po doktorech a lékárnách a pak si ještě zajistit přepravu, byla pro mne téměř děsivá. Nalítaný už jsem byl za poslední týdny až hrůza. Vše jsem tedy vyřídil a hned zaplatil a tím pádem jsem měl doma to, co jsem nejnutněji potřeboval. Takže odpoledne už jsem mohl relativně v klidu zamířit do nemocnice.
Od pátku do neděle se neudálo vcelku nic mimořádného. Trénovali jsme všechno, co se dalo a metry, které mamka dokázala ujít na jeden zátah, pomalu přibývaly, za což jsem ji vydatně chválil.
Při jedné z "návštěv" jsme se dozvěděli, že v ponděli dvě pacientky půjdou domů. Pro ty dvě to byla zpráva radostná, pro nás ostatní trošičku méně. Už jsme si na sebe zvykli. Ale samozřejmě jsme jim to přáli.
"Babi, však vy už půjdete taky brzy domů."
"Jen aby. Dokud doma nebudu, tak není nic jisté," mírnila mamka přehnaný optimismus. Ale bezpochyby těm slovům věřit chtěla.
Během víkendu za mamkou přišla rodina i dvě její dobré známé, takže ji ty dva dny celkem rychle uběhly. A když už ji byla dlouhá chvíle, měla k dispozici čtení, případně televizi. Jen musím opět zmínit, že byla škoda, že na mamčině pokoji byly ostatní dvě pacientky tak malomluvné.
Následující týden, v pořadí už pátý, probíhal hlavně s cílem, aby mamka před návratem domů získala co nejlepší kondici. Za dobu, co jsem se na "eldéence" pohyboval, mě docela zarazila jedna věc. A to, že kromě mamky a ještě dvou dalších paní, nikdo jiný pravidelně netrénoval chůzi. A mám za to, že u nejedné pacientky by to bylo potřeba. Co se týče počtu návštěv, v tomto směru jsem tam byl úplným exotem. Od některých sdílnějších pacientek jsem se dozvěděl, že snad i sestřičky si mezi sebou povídaly, že někoho takového jako já tam už dlouho neviděly. Co k tomu dodat? Každý musí sám za sebe zvážit, co lze nebo nelze pro nejbližšího příbuzného učinit či obětovat.
V "návštěvách" jsme pokračovali nadále, protože na pokoji stále zůstávala ta paní, se kterou se mamka seznámila už na chirurgii a další dvě nové pacientky byly opět docela hovorné. Jedna, ta starší, dokonce pocházela z mamčiny rodné obce, takže mamka s ní mohla zavzpomínat na některé společné známé z minulosti.
Vzhledem k tomu, že jsem za mamkou stále jezdíl, až na vyjímky, dvakrát denně, navíc stále bylo třeba něco zařídit nebo udělat doma, tak mně ty dny ubíhaly pořád stejně rychle.
Nadešel pátý víkend mamčina pobytu v nemocnici. Všichni jsme doufali, že to bude víkend poslední. Bylo už docela zřejmé, že kdyby se nečekalo na ten rozhodující rentgen posledního dne v srpnu, že by mamka asi mohla jít domů. Kdyby mně to někdo řekl v den jejího úrazu, nevěřil bych, že by to bylo možné. Ale ani teď jsme si nic neulehčovali a poctivě dvakrát denně cvičili, dopoledne stále za asistence teď už jen jedné rehabilitační sestřičky. I já jsem o tomto víkendu poctivě přistoupil ke konzumaci točeného piva. V sobotu i v neděli v podvečer jsem se v hospůdce na chvíli zastavil. Bylo jasné, že za pár dní budu mít zase fofr doma a na točené pivo nebude čas.
Následující pondělí jsem byl v nemocnici jen dopoledne. Odpoledne jsem si vyhradil na instalaci madel do koupelny a na obě WC. Výšku těch vodorovných jsem si na "eldéence" nenápadně poměřil podle své postavy. Šikmé jsem musel přidělat podle odhadu, s přihlédnutím na mamčinu výšku. A tak jsem doma dvě hodiny měřil, vrtal a šrouboval, jak se za pár dní ukázalo, s uspokojivým výsledkem.
V úterý jsem byl v nemocnici dvakrát a po návratu domů mě čekala další naplánovaná akce. Musel jsem upravit pokoj v přízemí tak, aby v něm mamka mohla celodenně přebývat. Znamenalo to s některým nábytkem pohnout, některý rozebrat a uložit, některý odnést do patra a některý přinést z patra do přízemí. Dělal jsem to tak, abych nemusel nikoho otravovat na výpomoc a trvalo mně to zhruba tři hodiny. Protože jsem byl po této akci "minikulový blesk" docela znavený, vynechal jsem i televizi a rovnou šel na kutě.
Středa ráno a opět hurá do nemocnice. Už na chodbě jsem zaslechl mně velmi známý kašel. Přicházelo to, čeho jsem se celou dobu obával. V důsledku velkého vedra a z toho plynoucího větrání a průvanu mamka nastydla. Zvýšenou teplotu neměla, ale ten kašel se mi nelíbil. Na sesterně jsem se zeptal, jestli to řeší nějakým lékem a byl jsem ujištěn, že ano. Odpoledne jsme ale s mamkou raději trénovali o poznání méně.
Čtvrtek, pro mamku rozhodující den. Když jsem za ní po ránu přijel, věděla už, že půjde domů. Bylo na ní vidět, jak je ráda, ale mě stále znepokojoval ten její kašel. Rozhodl jsem se, že odpoledne promluvím s její ošetřující lékařkou. Pak jsem se ještě s mamkou domluvil, co ji mám odpoledne přivést na zítřejší cestu domů.
"Dobrý den paní doktorko, máte na mě chvíli čas?" začal jsem po odpoledním příchodu na oddělení a vstupu do ordinace. Po kladné odpovědi jsem pokračoval: "Já už ten mamčin kašel docela znám. Při téhle intenzitě už náš pan doktor zvažuje nasazení antibiotik. Nebylo by to vhodné i v tomto konkrétním případě?"
"Ale my jsme pro nasazení antibiotik neshledali žádný důvod," odvětila paní doktorka. "Budeme tedy pokračovat ve stávající léčbě." Nu, opět jsem dostal naznačeno, že jako laik bych do takových věcí neměl kecat. "Asi je jenom dobře, že jede mamka zítra domů," pomyslel jsem si v duchu. Nějak jsem ani po té rozmluvě neměl chuť poděkovat paní doktorce za léčbu.
Na sesterně jsem ale sestřičkám za několika týdenní péči poděkoval. Pak jsme se s mamkou ještě byli rozloučit na "návštěvním" pokoji. Chvíli jsme poklábosili a při odchodu popřáli všem co nejrychlejší uzdravení. A potom jsem se naposled (pevně jsem v to doufal) vydal z nemocnice domů.
Pátek, 1. září, byl dnem mamčina návratu domů. Sanitka ji přivezla okolo deváté hodiny ranní.
"Tak tě vítám doma a doufám, že v dohledné době nebudeš zase pospíchat do nemocnice," řekl jsem, abych něco řekl.
"To doufám taky," odvětila mamka krátce, usmátá jako sluníčko. No jo, doma je doma.
Dovedl jsem ji do připraveného pokoje a dohodli jsme se, že tento a část následujícího dne hlavně proleží. Kvůli jakési adaptaci a také kvůli tomu kašli. Rozhodl jsem se, že na jeho léčbu použiju něco z domácích zásob a v pondělí se uvidí. Zásadní pro mě bylo, že mamka neměla horečku.
Toho dne jsme vynechali i cvičení a chůzi. Chodítko však bylo přichystané kdykoliv k použítí. Prášky, které si mamka přivezla z nemocnice na následující tři dny, jsem samozřejmě respektoval. S vyjímkou psychofarmak. Ty šly okamžitě do záchoda. A mně opět začaly klasické povinnosti poskytovatele péče. Vařením počínaje a asistencí při nejrůznějších úkonech konče.
Protože mamčin kašel během víkendu neustával, hned v pondělí ráno jsem zavolal našemu praktickému lékaři s prosbou, jestli by se na mamku nepřišel podívat. Přislíbil to na dobu kolem poledne.
"Něco se mi tam nelíbí," prohlásil náš pan doktor poté, co si důkladně poslechl mamčiny plíce. "Předepíšu vám antibiotika a ještě dnes si je vyzvedněte z lékárny."
Tak se i stalo a do týdne byl mamčin kašel vyřešený. Kéž by všichni doktoři uměli naslouchat i laickému názoru a alespoň o něm přemýšlet.
No, další dny jsme opět začali s cvičením a chůzí jako v nemocnici. Předloketní chodítko se i doma ukázalo jako vynikající pomůcka. Přede mnou stál ještě jeden dosud nevyzkoušený úkol. Chůze po schodech. Ta šla mamce lépe než jsem doufal. Už na třetí pokus jsme se dostali do patra, což bylo mým cílem, protože tam bylo pro mamku bydlení o poznání komfortnější. Takže po čtrnácti dnech v přízemí jsem ji definitivně přestěhoval do patra.
Čas ubíhal. Každý den jsme cvičili na posteli, chůzi v chodítku i s jednou francouzskou holí. Pak nadešel den mamčiných narozenin. V den jejího úrazu, jsem ji v nemocnici slíbil, že právě narozeniny už oslaví doma. Slib jsem dodržel až s nečekaným předstihem. Toho času už jsme se byli s mamkou projít několikrát i venku. Ona s jednou francouzskou holí a druhou rukou zavěšená do mé maličkosti. Tak jako dříve.
A přišly Vánoce. Když jsme si s mamkou přáli hezké prožití těchto nejhezčích svátků v roce, oběma nám bylo jasné, že ten rok za moc nestál. Ale společně jsme ho jakžtakž zvládli. A že z výsledku toho společného úsilí můžeme mít radost o hodně větší, než z hromady dárků pod vánočním stromečkem.
Ještě něco na závěr:
Své vyprávění jsem ukončil vánočními svátky a současně jen pár desítek hodin před dalšími Vánocemi. Pokud se zadaří, strávíme je v příjemné atmosféře i letos.
Já jsem dost dlouho dumal, co vlastně napsat na závěr. Jaká byla moje role v tomhle všem? Klíčová? Poslouchalo nebo četlo by se to hezky, ale pravda by to nebyla.
Naprosto klíčové bylo, že se vydařila mamčina operace v den jejího úrazu. Ve světle toho klidně můžu hodnotit i celou nemocnici. Mamka v ní strávila necelých šest týdnů, přesně 39 dní. Já jsem ji během té doby navštívil asi sedmdesátkrát. Něco se mi v nemocnici líbilo víc, něco míň. Ale to nejdůležitější, operační zákrok, byl provedený výborně, mamka se domů vrátila v docela dobrém stavu a proto můj dík patří nemocnici jako celku.
Stejně tak klíčovou se ukázala mamčina povaha. Její schopnost i ve vysokém věku, ve chvíli, kdy je nějakou životní situací sražena do kolen, rvát se s nepřízní osudu a znovu se postavit na vlastní nohy. Tohle u ní budu navždy obdivovat a přemýšlet, jestli bych něčeho takového byl já sám schopen.
Byla tedy moje role alespoň důležitá? Nu, to snad ano. Ale stejně tak důležití byli i všichni další, kteří mamce dodávali vůli k uzdravení - zdravotnický personál, rodina, známí i některé spolupacientky. Těm všem také patří můj dík.
Je mé vyprávění v něčem nadčasové? Možná v tom, že by se na ně dalo použít staré rčení, že "není nutné stahovat kalhoty ve chvíli, kdy je brod ještě daleko". Ale každý lidský příběh, který má dobrý konec, potřebuje taky příznivou shodu mnoha okolností. Jinak řečeno - kus štěstí, kliku, chcete-li. Vždyť co jiného než klika byla, že mamka si ten krček zlomila ve chvíli, kdy jsem byl ještě doma. Po mém návratu za nějaké tři hodiny by asi ten příběh vypadal docela jinak.
Takže na úplný závěr, vedle mého přání, abyste všichni prožili hezké a pokojné Vánoce, nechť se vás v budoucnu co nejčastěji drží ona zmíněná klika.
Pak jsem ještě v dalším obchodě zamluvil přenosné chemické WC. To kdyby doma nastala nějaká krizová situace a bylo třeba mít WC co nejblíže postele.
Poté už jsem mohl zamířit přímo do nemocnice, kde s mamkou pokračovalo cvičení a trénování chůze. Toho dopoledne konečně trochu sprchlo. Vzduch byl o něco svěžejší, ale dlouho to nevydrželo. Za chvíli už zase bylo dusno. Ale předpověď počasí udávala, že následující dva až tři dny budou po mrakem. Aspoň to. Odpoledne jsem mamce řekl, že příští den ráno nepřijedu, protože mám domluvený převoz zdravotnických pomůcek.
K tomu následující den došlo přesně podle domluvy. CHARITA zdravotnické pomůcky zapůjčuje zpravidla na půl roku s tím, že tuto dobu lze případně prodloužit nebo zkrátit. Za každou pomůcku se platí měsíční poplatek a způsob platby záleží na dohodě. Z CHARITY jsme jeli pro mnou již zmiňované přenosné chemické WC. Tuto pomůcku by mamce mohl napsat i praktický lékař. Ale já jsem chtěl mít všechno vyřízené co nejdříve a představa, že bych při všem tom shonu musel ještě chodit po doktorech a lékárnách a pak si ještě zajistit přepravu, byla pro mne téměř děsivá. Nalítaný už jsem byl za poslední týdny až hrůza. Vše jsem tedy vyřídil a hned zaplatil a tím pádem jsem měl doma to, co jsem nejnutněji potřeboval. Takže odpoledne už jsem mohl relativně v klidu zamířit do nemocnice.
Od pátku do neděle se neudálo vcelku nic mimořádného. Trénovali jsme všechno, co se dalo a metry, které mamka dokázala ujít na jeden zátah, pomalu přibývaly, za což jsem ji vydatně chválil.
Při jedné z "návštěv" jsme se dozvěděli, že v ponděli dvě pacientky půjdou domů. Pro ty dvě to byla zpráva radostná, pro nás ostatní trošičku méně. Už jsme si na sebe zvykli. Ale samozřejmě jsme jim to přáli.
"Babi, však vy už půjdete taky brzy domů."
"Jen aby. Dokud doma nebudu, tak není nic jisté," mírnila mamka přehnaný optimismus. Ale bezpochyby těm slovům věřit chtěla.
Během víkendu za mamkou přišla rodina i dvě její dobré známé, takže ji ty dva dny celkem rychle uběhly. A když už ji byla dlouhá chvíle, měla k dispozici čtení, případně televizi. Jen musím opět zmínit, že byla škoda, že na mamčině pokoji byly ostatní dvě pacientky tak malomluvné.
Následující týden, v pořadí už pátý, probíhal hlavně s cílem, aby mamka před návratem domů získala co nejlepší kondici. Za dobu, co jsem se na "eldéence" pohyboval, mě docela zarazila jedna věc. A to, že kromě mamky a ještě dvou dalších paní, nikdo jiný pravidelně netrénoval chůzi. A mám za to, že u nejedné pacientky by to bylo potřeba. Co se týče počtu návštěv, v tomto směru jsem tam byl úplným exotem. Od některých sdílnějších pacientek jsem se dozvěděl, že snad i sestřičky si mezi sebou povídaly, že někoho takového jako já tam už dlouho neviděly. Co k tomu dodat? Každý musí sám za sebe zvážit, co lze nebo nelze pro nejbližšího příbuzného učinit či obětovat.
V "návštěvách" jsme pokračovali nadále, protože na pokoji stále zůstávala ta paní, se kterou se mamka seznámila už na chirurgii a další dvě nové pacientky byly opět docela hovorné. Jedna, ta starší, dokonce pocházela z mamčiny rodné obce, takže mamka s ní mohla zavzpomínat na některé společné známé z minulosti.
Vzhledem k tomu, že jsem za mamkou stále jezdíl, až na vyjímky, dvakrát denně, navíc stále bylo třeba něco zařídit nebo udělat doma, tak mně ty dny ubíhaly pořád stejně rychle.
Nadešel pátý víkend mamčina pobytu v nemocnici. Všichni jsme doufali, že to bude víkend poslední. Bylo už docela zřejmé, že kdyby se nečekalo na ten rozhodující rentgen posledního dne v srpnu, že by mamka asi mohla jít domů. Kdyby mně to někdo řekl v den jejího úrazu, nevěřil bych, že by to bylo možné. Ale ani teď jsme si nic neulehčovali a poctivě dvakrát denně cvičili, dopoledne stále za asistence teď už jen jedné rehabilitační sestřičky. I já jsem o tomto víkendu poctivě přistoupil ke konzumaci točeného piva. V sobotu i v neděli v podvečer jsem se v hospůdce na chvíli zastavil. Bylo jasné, že za pár dní budu mít zase fofr doma a na točené pivo nebude čas.
Následující pondělí jsem byl v nemocnici jen dopoledne. Odpoledne jsem si vyhradil na instalaci madel do koupelny a na obě WC. Výšku těch vodorovných jsem si na "eldéence" nenápadně poměřil podle své postavy. Šikmé jsem musel přidělat podle odhadu, s přihlédnutím na mamčinu výšku. A tak jsem doma dvě hodiny měřil, vrtal a šrouboval, jak se za pár dní ukázalo, s uspokojivým výsledkem.
V úterý jsem byl v nemocnici dvakrát a po návratu domů mě čekala další naplánovaná akce. Musel jsem upravit pokoj v přízemí tak, aby v něm mamka mohla celodenně přebývat. Znamenalo to s některým nábytkem pohnout, některý rozebrat a uložit, některý odnést do patra a některý přinést z patra do přízemí. Dělal jsem to tak, abych nemusel nikoho otravovat na výpomoc a trvalo mně to zhruba tři hodiny. Protože jsem byl po této akci "minikulový blesk" docela znavený, vynechal jsem i televizi a rovnou šel na kutě.
Středa ráno a opět hurá do nemocnice. Už na chodbě jsem zaslechl mně velmi známý kašel. Přicházelo to, čeho jsem se celou dobu obával. V důsledku velkého vedra a z toho plynoucího větrání a průvanu mamka nastydla. Zvýšenou teplotu neměla, ale ten kašel se mi nelíbil. Na sesterně jsem se zeptal, jestli to řeší nějakým lékem a byl jsem ujištěn, že ano. Odpoledne jsme ale s mamkou raději trénovali o poznání méně.
Čtvrtek, pro mamku rozhodující den. Když jsem za ní po ránu přijel, věděla už, že půjde domů. Bylo na ní vidět, jak je ráda, ale mě stále znepokojoval ten její kašel. Rozhodl jsem se, že odpoledne promluvím s její ošetřující lékařkou. Pak jsem se ještě s mamkou domluvil, co ji mám odpoledne přivést na zítřejší cestu domů.
"Dobrý den paní doktorko, máte na mě chvíli čas?" začal jsem po odpoledním příchodu na oddělení a vstupu do ordinace. Po kladné odpovědi jsem pokračoval: "Já už ten mamčin kašel docela znám. Při téhle intenzitě už náš pan doktor zvažuje nasazení antibiotik. Nebylo by to vhodné i v tomto konkrétním případě?"
"Ale my jsme pro nasazení antibiotik neshledali žádný důvod," odvětila paní doktorka. "Budeme tedy pokračovat ve stávající léčbě." Nu, opět jsem dostal naznačeno, že jako laik bych do takových věcí neměl kecat. "Asi je jenom dobře, že jede mamka zítra domů," pomyslel jsem si v duchu. Nějak jsem ani po té rozmluvě neměl chuť poděkovat paní doktorce za léčbu.
Na sesterně jsem ale sestřičkám za několika týdenní péči poděkoval. Pak jsme se s mamkou ještě byli rozloučit na "návštěvním" pokoji. Chvíli jsme poklábosili a při odchodu popřáli všem co nejrychlejší uzdravení. A potom jsem se naposled (pevně jsem v to doufal) vydal z nemocnice domů.
Pátek, 1. září, byl dnem mamčina návratu domů. Sanitka ji přivezla okolo deváté hodiny ranní.
"Tak tě vítám doma a doufám, že v dohledné době nebudeš zase pospíchat do nemocnice," řekl jsem, abych něco řekl.
"To doufám taky," odvětila mamka krátce, usmátá jako sluníčko. No jo, doma je doma.
Dovedl jsem ji do připraveného pokoje a dohodli jsme se, že tento a část následujícího dne hlavně proleží. Kvůli jakési adaptaci a také kvůli tomu kašli. Rozhodl jsem se, že na jeho léčbu použiju něco z domácích zásob a v pondělí se uvidí. Zásadní pro mě bylo, že mamka neměla horečku.
Toho dne jsme vynechali i cvičení a chůzi. Chodítko však bylo přichystané kdykoliv k použítí. Prášky, které si mamka přivezla z nemocnice na následující tři dny, jsem samozřejmě respektoval. S vyjímkou psychofarmak. Ty šly okamžitě do záchoda. A mně opět začaly klasické povinnosti poskytovatele péče. Vařením počínaje a asistencí při nejrůznějších úkonech konče.
Protože mamčin kašel během víkendu neustával, hned v pondělí ráno jsem zavolal našemu praktickému lékaři s prosbou, jestli by se na mamku nepřišel podívat. Přislíbil to na dobu kolem poledne.
"Něco se mi tam nelíbí," prohlásil náš pan doktor poté, co si důkladně poslechl mamčiny plíce. "Předepíšu vám antibiotika a ještě dnes si je vyzvedněte z lékárny."
Tak se i stalo a do týdne byl mamčin kašel vyřešený. Kéž by všichni doktoři uměli naslouchat i laickému názoru a alespoň o něm přemýšlet.
No, další dny jsme opět začali s cvičením a chůzí jako v nemocnici. Předloketní chodítko se i doma ukázalo jako vynikající pomůcka. Přede mnou stál ještě jeden dosud nevyzkoušený úkol. Chůze po schodech. Ta šla mamce lépe než jsem doufal. Už na třetí pokus jsme se dostali do patra, což bylo mým cílem, protože tam bylo pro mamku bydlení o poznání komfortnější. Takže po čtrnácti dnech v přízemí jsem ji definitivně přestěhoval do patra.
Čas ubíhal. Každý den jsme cvičili na posteli, chůzi v chodítku i s jednou francouzskou holí. Pak nadešel den mamčiných narozenin. V den jejího úrazu, jsem ji v nemocnici slíbil, že právě narozeniny už oslaví doma. Slib jsem dodržel až s nečekaným předstihem. Toho času už jsme se byli s mamkou projít několikrát i venku. Ona s jednou francouzskou holí a druhou rukou zavěšená do mé maličkosti. Tak jako dříve.
A přišly Vánoce. Když jsme si s mamkou přáli hezké prožití těchto nejhezčích svátků v roce, oběma nám bylo jasné, že ten rok za moc nestál. Ale společně jsme ho jakžtakž zvládli. A že z výsledku toho společného úsilí můžeme mít radost o hodně větší, než z hromady dárků pod vánočním stromečkem.
Ještě něco na závěr:
Své vyprávění jsem ukončil vánočními svátky a současně jen pár desítek hodin před dalšími Vánocemi. Pokud se zadaří, strávíme je v příjemné atmosféře i letos.
Já jsem dost dlouho dumal, co vlastně napsat na závěr. Jaká byla moje role v tomhle všem? Klíčová? Poslouchalo nebo četlo by se to hezky, ale pravda by to nebyla.
Naprosto klíčové bylo, že se vydařila mamčina operace v den jejího úrazu. Ve světle toho klidně můžu hodnotit i celou nemocnici. Mamka v ní strávila necelých šest týdnů, přesně 39 dní. Já jsem ji během té doby navštívil asi sedmdesátkrát. Něco se mi v nemocnici líbilo víc, něco míň. Ale to nejdůležitější, operační zákrok, byl provedený výborně, mamka se domů vrátila v docela dobrém stavu a proto můj dík patří nemocnici jako celku.
Stejně tak klíčovou se ukázala mamčina povaha. Její schopnost i ve vysokém věku, ve chvíli, kdy je nějakou životní situací sražena do kolen, rvát se s nepřízní osudu a znovu se postavit na vlastní nohy. Tohle u ní budu navždy obdivovat a přemýšlet, jestli bych něčeho takového byl já sám schopen.
Byla tedy moje role alespoň důležitá? Nu, to snad ano. Ale stejně tak důležití byli i všichni další, kteří mamce dodávali vůli k uzdravení - zdravotnický personál, rodina, známí i některé spolupacientky. Těm všem také patří můj dík.
Je mé vyprávění v něčem nadčasové? Možná v tom, že by se na ně dalo použít staré rčení, že "není nutné stahovat kalhoty ve chvíli, kdy je brod ještě daleko". Ale každý lidský příběh, který má dobrý konec, potřebuje taky příznivou shodu mnoha okolností. Jinak řečeno - kus štěstí, kliku, chcete-li. Vždyť co jiného než klika byla, že mamka si ten krček zlomila ve chvíli, kdy jsem byl ještě doma. Po mém návratu za nějaké tři hodiny by asi ten příběh vypadal docela jinak.
Takže na úplný závěr, vedle mého přání, abyste všichni prožili hezké a pokojné Vánoce, nechť se vás v budoucnu co nejčastěji drží ona zmíněná klika.
Tipů: 5
» 22.12.18
» komentářů: 4
» čteno: 763(10)
» posláno: 0
» nahlásit
» 31.08.2020 - 21:40
Strávil jsem rok na vozíku. A už šest let se snažím dostat do kondice. Mám mnohé omezení. A taky spousty peknných zážitků. Vzpomínám rád i na pobyt v Kladrubech..... Hodně mi pomohla rodina.
» 01.09.2020 - 10:35
umělec2: Sleduju tvé psaní už dlouho a vím, žes to nejednou neměl zrovna lehké. Tak ať je v budoucnu líp a dík za čtení.
» 11.09.2020 - 19:05
divoženka1: Dík, žes četla a dík za předchozí i tento koment. Od mnou popisované události uběhly zhruba tři roky a letos se to, bohužel, zvrtlo k horšímu. Řekněme, že dovedu udržet v pohybu tělo, ale nedovedu renovovat šedou kůru mozkovou. Ono světýlko na konci tunelu tentokrát už jaksi nevidím. Měj se.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Stalo se, co už. /VIII./