Jsem tak rád, že už dnešní ambulance skončila, měli jme mimořádně mnoho pacientek. Moje pomocnice už odešly, ale nevychutnávám svůj vytoužený klid tak, jak bych chtěl. Měl bych ještě vyřídit několik důležitých atestů a posudků, ale jsem doslova zralý k tomu, abych si hned usnul. Proč ne? Zavolám domů, že přijdu dnes později.

...tak ještě dvacátá, ať je sbírka zaokrouhlena.

Vzpomínám si na jednu tovární dělnici. Bylo jí asi tak dvacet. Ostýchavá, stydlivá, rozpačitá. Musel jsem jí usnadnit, aby začla mluvit:

Vzpomínka na u nás téměř zapomenutého sportovce, rodáka z Moravy. Od jeho záhadné smrti za pár dnů uplyne 74 let.

Tenkrát byla na Vysočině neobyčejně tuhá zima, střídavě bohatá na sníh, mráz a náledí. Nám lékařům nebylo ve vyhřátých pokojích a sálech zle. Byli to řidiči sanitek, saniťáci, kteří byli vydáni na pospas rozmarům přírody. Za ta léta služeb se však naučili v každém počasí nejenom vyjet, ale i umět se vrátit. Jsou přitom odkázáni sami na sebe, poněvadž jim za zády nestojí nikdo, kdo by jim v těžkostech poradil nebo pomohl a kdy musí svou vynalézavostí nahradit myšlení a zásah lékaře. To právě zažil v oné zimě nejmladší řidič naší okresní nemocnice, když měl dovézti z vesnice, vzdálené pouhých dvacet kilometrů, prvorodičku k porodu, který už probíhal nějakou dobu doma. Poznamenávám, že se udál ještě v době před-mobilní a pokusím se vyprávět jeho příběh tak, jak mi jej sám vylíčil… (*Pouze jediná povídka-tím bohužel bezkonkurenční- z poslední soutěže na téma "Zimní" * )

Z Příběhů sráče...

S psychiatrem doktorem Hambachem jsem se kdysi seznámil v Norimberku na gynekologicko-psychiatrickém semináři. Téma bylo: ¨Problémy dívčí puberty¨. V polední přestávce mi začal vykládat svou zajímavou story.

Další vzpomínka na školní léta. Trochu upravená, třeba přispěje k příjemné vánoční atmosféře.

..to se tak někdy stane...

...ze sbírky Příběhy sráče.

Další povídka z Příběhů sráče...

Pro přátele pohody

Jednu dobu se mělo v kurzech autosugesce, autogénního tréninku či hypnózy docílit bezbolestného porodu. Výsledky byly ale všelijaké...

Další ze sbírky Příběhy sráče

Alena je naší nejzkušenější instrumentářkou, pracující u nás už přes dvacet let. Ve svých čtyřiceti stále ještě bezdětná. Svá dosavadní čtyři těhotenství potratila vždy nejpozději ve třetím měsíci. Takové případy se nevyskytují často, Alena byla, bohužel, jedním z nich. Jejich příčiny se zpravidla neobjeví snadno, ale někdy se to stane i náhodou. Výškrab jí prováděl vždy náš bývalý primář, nyní už penzionovaný.

Někdy se to stává

Tolik mi na Marii záleželo, že jsem přikázal sálovému personálu, aby mě přivolali, až ji budou přijímat a to i v případě, že bych byl právě mimo službu. Jednak jsem se znal dobře s jejím manželem, ale hlavně, že měla ke mně skoro slepou důvěru, když jsem ji dovedl po svízelném léčení neplodnosti až k jejímu toužebnému těhotenství. Proto jsem ji chtěl doprovázet i v její těžké hodince.

Jen další zážitek z bytu, kde je více "cizích" lidí najednou...

Porod se týká, úzce vzato, jen dvou lidí, matky a jejího dítěte. Jejich celkový a zdravotní stav nebývá ke konci těhotenství vždy v rovnováze a tato situace je někdy natolik závažná, že se druh porodu nebo délka jeho trvání musí v zájmu života jednoho z nich lékařským zásahem ukončit. Krajní mez těchto protichůdných ohledů tvoří případ, kdy se v zájmu života zdravé matky musí obětovat života neschopný plod, když by jinak průběh porodu znamenal matčinu smrt. Takovéto osudové rozhodnutí je pro porodníka velkou duševní zátěží a setrvává mu v paměti po celý život.