...

...

Jen na doplnění, ať to tu mám komplet...

Předmluva: Osmačtyřicátnice, dvacet let vdaná a stále ještě bezdětná, silně depresivní z nesplněné touhy po dítěti. Nesčetněkrát i s manželem vyšetřovaná a opakovaně bezvýsledně léčená. Její touha po dítěti byla opravdu neobvykle extrémní a duševně vysilující. Na pokraji zoufalství skončila nakonec v mé ordinaci.

Máme svobodu...................................

Život umí být krásnej. Někdy si myslím, že se to ani nestalo. Ale stalo se.

Kolega Rudolf, sekundář na interně, mi u oběda sděluje: „Pošlu ti odpoledne náš nový příjem. Ani jsem ještě neměl čas, abych se na ni řádně podíval. Přišla před chvílí, patnáctileté děvče, posílá ji praktik, asi prý zánět ledvin. Nějak se mi to ale nezdá, tak ji vem důkladně pod lupu, abychom neléčili nějaká kukaččí vejce, která nám nepatří.“

Jak to s námi někdy život válí

Předmluva: druhý díl povídky ¨Černý - bílý¨

Dívám se na fotografii. Znám jméno autora, jen malinko zachycený okamžik. A tak ji na sebe nechávám působit a vytvářím si k ní vlastní příběh. Třeba odpovídá skutečnosti, třeba je úplně jiný - to mi nevadí. A myslím, že by to nevadilo ani autorovi, protože snahou každého autora je vytvořit dílo, které osloví. Dnes mě oslovil snímek "Chlapec s vínem" fotografa "HC-Bressona"

Hilda a Filip byli spolužáci a na maturitním večírku se do sebe definitivně zamilovali. Po studiu angličtiny a francouzštiny se Hilda stala profesorkou na gymnaziu. Filip vystudoval práva a nastoupil jako manažér do velkého průmyslového podniku v Norimberku. S takto zajištěnou budoucností se po svatbě usadili v našem sousedním městě, kde se jim záhy nato narodila Růženka. Jako ošetřující lékař jsem se během těhotenství s oběma blížeji seznámil, a dalo by se i říci, že jsme se stali skoro důvěrnými přáteli.

Obě byla jednovaječná dvojčata a nedala se od sebe rozeznat. Lišila se především tím, že Alice měla děti dvě a Marie dosud žádné, ačkoliv se obě sestry vdávaly ve stejný den a obě si přály stát se brzy matkou.

Rámcově podobné, ale obsahově odlišné příběhy dvou žen. Jejich rozhodnutí o plánované dovolené končí jednou tragicky, podruhé šťastně.

Jsem tak rád, že už dnešní ambulance skončila, měli jme mimořádně mnoho pacientek. Moje pomocnice už odešly, ale nevychutnávám svůj vytoužený klid tak, jak bych chtěl. Měl bych ještě vyřídit několik důležitých atestů a posudků, ale jsem doslova zralý k tomu, abych si hned usnul. Proč ne? Zavolám domů, že přijdu dnes později.

...tak ještě dvacátá, ať je sbírka zaokrouhlena.

Vzpomínám si na jednu tovární dělnici. Bylo jí asi tak dvacet. Ostýchavá, stydlivá, rozpačitá. Musel jsem jí usnadnit, aby začla mluvit:

Vzpomínka na u nás téměř zapomenutého sportovce, rodáka z Moravy. Od jeho záhadné smrti za pár dnů uplyne 74 let.