Tacitus.

"Bacha! Tacitus už leze!"
Tacitus byla přezdívka našeho profesora dějepisu, který už nějaký ten pátek přesluhoval. Zvolna se blížil k naší třídě a dal nám tak trochu času zamaskovat naši poslední činnost. Tou byly lité souboje v piškvorkách, což by mu zrovna před jeho hodinou asi neudělalo radost.

Tacitus měl historii velmi rád. Neustále v ni hledal poučení a vyžíval se v přesných datech, co se kdy na naší planetě šustlo. Že by se dalo z historie poučit, to tehdy nikdo z nás moc nechápal. A pamatovat si co nejvíce přesných dat dokázali jen opravdu velmi pilní studenti, řečeni šprti, nebo ti vyvolení, kterým prostě stačilo jednou si přečíst text.

My ostatní jsme se pilně učili občas, abychom velmi rychle získané vědomosti zapomínali. Nic divného, když při našich tehdejších všelikých starostech jsme si stěží pamatovali třeba datum narození našich rodičů.

Já jsem si před nadcházející hodinou nepřipouštěl nějaké vážnější problémy, i když ta moje sebejistota spočívala na poněkud vratkých základech. Bylo těsně před Vánoci, pomalu se tedy blížilo pololetní vysvědčení. Na svém kontě jsem měl z dějepisu jednu dostatečnou a jednu nedostatečnou. A právě v nadcházející hodině mělo začít poslední kolo zkoušení, na které se těšil pouze jediný člověk - Tacitus. Své šance jsem videl na 1:35, že nebudu vyvolaný a navíc mé vyhlídky vylepšoval fakt, že jsem byl zhruba na padesát procent připravený. Přesněji řečeno, na některé otázky jsem byl připravený velmi dobře, na některé částečně a v něčem jsem naprosto tápal. Dost bych se divil, kdyby dnešní studenti byli zodpovědnější.

Po obligátním přivítání mezi profesorem a žáky se Tacitus usadil za svůj stůl a neprodleně rozevřel svůj pověstný notýsek. V tu chvíli se drtivá většina z nás toužila stát oním slavným trpaslíkem.
"Tak se dáme do závěrečného zkoušení..., kdopak nás ohromí svými vědomostmi?" napínal nás Tacitus a slabší povahy při jeho slovech téměř kolabovaly. "Hm, Camfrlová, pojďte. Historie se již třese nedočkavostí, abyste nám o ni pěkně povyprávěla."

Pro tuto chvíli jsme si trochu oddechli, ale bylo jasné, že si Tacitus ještě jednu nebo dvě oběti vybere. Navíc Lenka Camfrlová dostala za úkol pohovořit o starověkém Římě, což bylo téma, o kterém jsem věděl nejvíce. Také Lenka toho věděla dost a Tacitus se tvářil docela spokojeně. Byla z toho chvalitebná a pak už opět přišlo na řadu napjaté očekávání.

"Předpokládám, že připraveny jsou i ostatní slečny," uvažoval Tacitus nahlas s pohledem zabořeným do notýsku. "Tak vyzkoušíme ještě jednu..., nebo ne. Šmajstrlo, pojďte se svými vědomostmi obhájit čest mladých mužů!"

Vyslovení mého jména mně způsobilo lehkou nevolnost. Mé prognózy se bortily jako domeček z karet. Řeč mého těla při cestě k tabuli dávala Tacitovi tušit, že si možná zaznámkuje hodně vysoko - v můj neprospěch.
"Tak se vydýchejte, Šmajstrlo," shovívavě pronesl můj protivník, když jsem se konečně doplížil na místo. "A povězte nám něco o starověkém Egyptě."
"A su pěkně v řiti!" blesklo mně hlavou stručné zhodnocení mých znalostí o egyptské říši.

Tohle jsem neuměl vůbec a ke všemu s tou otázkou souvisela spousta různých období a dat. Své možnosti jsem viděl černě, ale z úcty ke statečným předkům našeho regionu, jsem se rozhodnul nevzdat tuto bitvu bez boje. Však někdy se i zázraky dějí. Tacitus si hrál s perem a zdálo se, že lhostejně očekává věci příští. Já jsem zatím v duchu přirovnal starověký Egypt k minovému poli, ve kterém je nutno našlapovat velmi obezřetně, neboť každý další krok může být tím posledním. Někteří hrubiáni mnou zvolenou taktiku dodnes nazývají okecáváním daného tématu.

"Starověký Egypt patřil mezi několik starověkých říší, které nás dodnes dokáží fascinovat," začal jsem opatrně odkrývat své "znalosti" a pozoroval jsem přitom Tacita. "Tato obrovská říše zabírala, mimo jiné, území dnešního Egypta. Nejvíce nás stále uchvacují pověstné pyramidy a Sfinga."

Tacitus souhlasně pokyvoval hlavou a mně se zdálo, že jsem to uchopil za správný konec.
"S vašim výkladem se nedá nesouhlasit, Šmajstrlo, ale chtělo by to informace podrobnější než na úrovni první třídy základní školy," utnul mé uspokojení Tacitus."Řekněte nám třeba v datech, jak vznikla tato říše a jaká měla období."
"Co se týká jednotlivých období, v jejich pojmenování a datování jsem zajedno s historiky," odvětil jsem erudovaně a domníval se, že můj pohyb v minovém poli není zatím tak špatný.

Tacitus se na mě poprvé zadíval, řekl bych, se zájmem.
"Teď jste mne opravdu překvapil, Šmajstrlo. Mohu doufat, že se v učebnicích historie objeví i vaše jméno?"
Jeho dotaz byl provázen pochechtáváním mých spolužáků, což nebylo dobré znamení.
"Všichni rostete pro kriminál, vy hňupi!" zhodnotil jsem v duchu jejich přístup.

"Když jsme se tedy tak pěkně shodli v datech, jak byste charakterizoval obyvatele starověkého Egypta?" Tacitus mně očividně chtěl vlákat hlouběji do minového pole, což mně s ohledem na mé vědomosti vůbec nevyhovovalo.
"Obyvatelé byli houževnatí, protože se potýkali s horšími klimatickými podmínkami, než například my tady. Museli se vyrovnávat s vysokými teplotami ve dne, nízkými v noci a v leckterých oblastech i s nedostatkem vody." Pak jsem dostal vnuknutí, jak do svého výkladu zahrnout i něco konkrétnějšího. "Nepochybně však byli staří Egypťané též národem soutěživým. Vždyť například nynější egyptská fotbalová reprezentace patří mezi nejlepší v Africe a již dvakrát vyhrála africké mistrovství. O tom, že to jsou vlastně potomci starých Egypťanů svědčí i to, že ji přezdívají "Faraóni."

Při mých slovech Tacitus jaksi celý ztuhnul a mimoděk zaklapnul notes. Zdálo se, že doslova hltá každé moje slovo.
"Já vám gratuluji, Šmajstrlo," prohlásil ohromeně, když jsem udělal krátkou pauzu před pokračováním svého netradičního výkladu o starověkém Egyptě. "Učím už téměř čtyřicet let, ale fotbal mně do starověkých říší ještě nikdy nikdo neimplantoval. Imhotep by z vás jistě měl stejně velkou radost jako já."
"Ale vy i soudruh Tep máte o historii nesrovnatelně větší znalosti než já," pečlivě jsem vážil slova, protože jsem jakéhosi Tepa vůbec neznal, "imho" mně v té větě nedávalo žádný smysl, zkrátka netušil jsem, kam Tacitus tím svým výrokem míří. Spolužáci se opět pochechtávali a já jsem šlápl na minu!
"Tak dost, Šmajstrlo!" zvýšil Tacitus hlas. "Imhotep byl staroegyptský kněz a mudrc. Vzdělaný člověk, na rozdíl od vás, který jste v učivu totálně nepřipravený. Píši vám nedostatečnou." Začal chvatně hledat mé jméno v notýsku se slovy: "Kruci, kde vás mám?"

Já jsemzatím zoufale přemýšlel, jak odvrátit hrozbu nedostatečné na pololetním vysvědčení. Koukal jsem z okna, z mraků se k zemi lehce snášely sněhové vločky, v krmítku pro ptáky sváděli malí opeření tvorečci bitvy o nejlepší sousta a na školním dvoře vesele poskakoval školníkův labrador s čumákem bílým od sněhu. Pomyslel jsem si, že ze svého psa by si školník měl vzít příklad, protože jeho nos byl červený jak pionýrský šátek a všichni věděli, že to není od nachlazení. Měl ho takový po celý rok.

Sledoval jsem tu zimní idylku a najednou jsem byl se vším tak nějak smířený. Vždyť světa řád běžel stále podle svých prastarých pravidel. Pohlédl jsem na Tacita.
"Soudruhu profesore, vím, že jsem to dnes zvoral," prohlásil jsem docela klidně, zatímco u mého jména přibyla parádní koule. "Ale dovolte, abych vám přesto popřál hezké vánoce." A vydal jsem se do své lavice.

Tacitus během mých slov ten den jakoby již podruhé ztuhnul. "Smajstrlo, vraťte se!" přikázal mně po pár krocích. A když jsem tedy k němu vykročil, uviděl jsem, jak tu nedostatečnou přeškrtal.
"Víte, Šmajstrlo, v životě jsem nikomu nedal nedostatečnou v ten den, kdy mně dotyčný popřál hezké vánoce. A jsem už příliš stár na to, abych měnil své zvyky." Pak na mě s přísným výrazem pohlédnul a dodal: "Berte to tak, že jste v podmíněném trestu. Váš příští výkon u tabule musí být excelentní. Ale s mým rozhodnutím by měli souhlasit i vaši spolužáci, protože se jedná o vyjímečnou záležitost." Odpovědí beze slov byl potlesk celé třídy.
"Až budu jednou prezidentem, a to budu určitě, když nebudu mít v pololetí nedostatečnou, tak vás všechny z toho kriminálu dostanu na amnestii," slíbil jsem jim v duchu a láskyplně dodal: "Vy hňupi." Nahlas jsem poděkoval a konečně zapadnul do lavice jako člověk, kterému byl těsně před popravou zmírněn trest.

Do další hodiny dějepisu zbývalo nějakých čtrnáct dní. Tehdy jsem zažil takový prodloužený "Svatý týden" nanečisto. Šprtal jsem až se ze mne kouřilo. A nakonec jsem excelentní výkon skutečně podal. Nepochyboval jsem, že budu ohodnocen výborně.
"No vidíte, Šmajstrlo, že když se chce, tak to jde," prohlásil Tacitus spokojeně. "Píši vám dobrou," dodal a mě obestřelo zklamání.
"No, jistě uznáte, že vzhledem k vašemu předchozímu výkonu jste zázraky očekávat nemohl," dostal jsem vysvětlení, když si všimnul mého rozčarování. "V každém případě máte přes dějepis cestu do dalšího ročníku velmi pootevřenou."

Tehdy jsem to já, ale možná i moji spolužáci, vnímal tak trochu jako křivdu. Ale s odstupem času jsem musel uznat, že ačkoliv jsem nedostal vůbec nic zadarmo, přesto jsem dostal druhou šanci a bylo jen na mně, jak ji do budoucna využiju. Zkrátka - škola života.






Skrze tuto povídku jsem zavzpomínal na svého starého učitele dějepisu. Přestože jsem v tomto předmětu nikdy neměl "existenční" potíže, jednou jsem taky svedl velkou okecávací bitvu. A obdržel jsem zaslouženou nedostatečnou, kterou mně, na rozdíl od mého příběhu, nikdo nepřeškrtnul. Celý můj tehdejší výkon byl prostě tragický a pro příště jsem raději volil přiznání, že látku neumím.

Už dříve jsem psal, že školu jsem rád neměl, ale na tu zvláštní nóblesu starých profesorek a profesorů dodnes rád vzpomínám.

Apropo ještě k té zmíněné druhé šanci. Již jen několik hodin nás dělí od nejkrásnějších svátků v roce. Pro každého znamenají Vánoce něco jiného, ale asi všichni cítíme, že v těchto dnech život probíhá v atmosféře, kterou po zbytek roku nezažíváme. Vánoce jsou beze sporu též o druhých šancích a o naději, i když ta slova mohou pro nás mít různý stupeň důležitosti a významu.

Odpustím si další proslov a na závěr použiju báseň mé vzdálené tety ze Slovenska, která si podzim života krátí psaním pro radost sobě i druhým.

K VIANOCIAM

Na domy sadla nebeská tíšina.
Stromy sa do striebra odeli.
Skrásnela celá naša otčina,
vianočné piesne zazneli.

Množstvo prianí vopred rastie.
Spoločne sadáme za kruh stola,
želáme si pevné zdravie, šťastie.
Pery šepocú, napňa sa jeho voĺa.

Mohutne tiež vzájomná láska,
máva už svojími krídlami.
Z čela mizne každá vráska,
opájame sa skrytými krásami.

Každý stromček sa už ligoce.
Prajem Vám požehnané Vianoce!
A v novom roku vela spokojnosti,
pohody a radosti do sytosti!

J.S. - a k posledním třem řádkům se též připojuji.