Domin(ik)a

Ležela na zádech s rozkročenýma nohama, nehty mi zarývala do ramen a hlasitě vzdychala, zatímco já už dobrou hodinu v kuse přirážel. Pot z mého čela stékal po nose jako po okapu a poté dopadal na její krk. Zvýšil jsem na intenzitě a naše nahá těla o sebe hlasitě pleskala. Její trojky se pohupovaly v pravidelném rytmu, a já se ne a ne udělat.
„Já… už… budu…“ zasykla vzrušeně a sama si vypomohla rukou strčenou ve svém klínu.
„Ech… zato já ani hovno,“ vydechl jsem odevzdaně a odpadl na volné místo vedle jejího těla.
„To nevadí, zlato… Vypil jsi prostě moc vína. Zítra už to bude lepší,“ utěšila mne a ztěžka oddechovala.
„Zítra? Blázníš? Po tomhle výkonu jsem přišel o všechny síly nejméně na dva týdny dopředu.“

Ležel jsem na zádech a díval se do stropu. Penis, který ještě před pár vteřinami stál jako sloup, rychle zvadnul jako kytka. Před očima se mi dělaly mžitky, chtělo se mi zvracet. Spáleniny na obou kolenou vytvořené při milování se v misionářské pozici pálily a štípaly. Levé koleno dokonce krvácelo.
„Zlato, neříkal jsi nedávno, že potkat nymfomanku, která umí vařit, byl tvůj sen?“ zasmála se a políbila mne na tvář.
„Ale vždyť to jsem byl opilý. Víš přece, že v opilosti plácám nesmysly a všechno zveličuju. Navíc, co to připálené kuře? Tomu ty říkáš umění vařit?“
„Kdybys mě tehdy násilím nedržel v pokoji a nedožadoval se jistých věcí, nemuselo k tomu dojít. A nepřipomínej mi to, nebo…“ pohrozila naoko pěstí a opět mne políbila.
„Nebo?“ zeptal jsem se a polibek jí vrátil.
„Nebo si dáme druhé kolo ještě teď!“
„Pane Bože, už mlčím, dostala jsi mě!“ zakňoural jsem a skryl obličej v dlaních. Dominika se odsunula a vstala z postele.
„Jdu do sprchy. A ty půjdeš hned po mně. Nechci, abys celý zpocený a smradlavý usínal vedle mě, ano? A zítra si to celé zopakujeme!“ zavolala ze dveří do koupelny.
Budík ukazoval půl třetí ráno. Hlava mne bolela. Asi jsem to s tím vínem opravdu neměl tolik přehánět. Bylo štěstí, že jsem ráno nemusel nikam vstávat.
Pár dnů u mé holky, Dominiky, kterou jsem poznal náhodně na jednom z večírků, na který mne s sebou násilím dotlačili mí přátelé, mě vždycky vytrhlo z reality. Pomáhalo mi to. Jsem rád, když o mne někdo pečuje, hýčká si mne. Jsem rád, když se občas můžu cítit jako malé dítě. Už proto, že se tak často i chovám. Jsem rád, že… že jsou i situace, ve kterých můžu být za něco rád…
Dominika se vrátila ze sprchy. Měla kolem sebe uvázaný ručník a její dlouhé blonďaté vlasy voněly po šamponu s příměsí vanilky. Obešel jsem ji a sebral ze stolu plato antidepresiv. Vyloupl jsem dva malé bílé prášky a vložil je do úst. Nechal jsem je pozvolna rozpouštět na jazyku, zatímco jsem sledoval Dominiku, jak si obléká dlouhé tričko sahající jí až těsně nad kolena.
„Neměl bys brát prášky, když jsi pil, ráno zase nebudeš moct vstát,“ zašeptala starostlivě.
„Nikam nevstáváme. Za dnešní snahu si dávám jedna mínus, a proto můžu ležet až do oběda.“
Účinek antidepresiv jsem pocítil už po pár vteřinách. Udělal jsem pár malátných kroků a praštil sebou opět do postele.
„Odpoledne jdeme ke Karolíně. Pozvala nás na návštěvu, chce tě konečně poznat.“
„Hm…“ ozval jsem se s obličejem zabořeným do polštáře.
„Žádné hm, slíbila jsem jí to. Aspoň na chvíli, musíš se přece naučit navazovat nové vztahy a konverzovat. Ty možná nemáš rád lidi a společnost, ale je to moje kamarádka.“
„To, že je to tvá kamarádka, ještě neznamená, že se kvůli tomu musím tvářit a chovat jako lidumil.“
„Kvůli ní nemusíš. Udělej to kvůli mně, prosím. Ano? A mazej do té sprchy!“
Nedalo se nic dělat. Snažit se dělat spícího nikdy nepomohlo. Dobře věděla, že jsem lechtivý. A znala i další protihmaty. Navíc, někomu, kdo má rád BD/SM a má ve skříni schovaná pouta, bičík a další hračky, které jsem na vlastní kůži nechtěl pocítit, se neodporuje. Vstal jsem a za škádlivých posměšků Dominiky jsem vklouzl do koupelny.

Když jsem se probudil, Dominika vedle mne neležela. Nástěnné hodiny nad skříní se šatstvem ukazovaly jedenáct dopoledne. Zívl jsem se a posadil na okraj postele. Z kuchyně se linuly vůně vařícího se oběda a zpěv mojí holky. Kolena, na kterých se pozvolna začaly vytvářet strupy, stále pálila. Oblékl jsem si trenýrky a ztěžka vstal. Zatočila se mi hlava, a tak jsem se raději opět posadil. Dominika přišla za mnou do pokoje a v ruce nesla půllitrovou sklenici naplněnou vodou z kohoutku.
„Tady máš, vypadáš hrozně,“ smála se a podala mi vodu. Rukou mi začala sčesávat rozčepýřené vlasy na směšnou patku. „Vážně jsi neměl pít tolik vína. Dnes ani kapku alkoholu, ano?“
„Pokusím se,“ odpověděl jsem. Po každém rychlejším pohybu mne píchlo v kloubech a hlava se mi málem rozskočila. „Mám hlad, co bude?“ zamručel jsem.
„Dělám česnečku. Po tom včerejšku bys stejně nic jiného nesnědl. Ještě by ses poblinkal.“
„Mám nutkání sežrat kilový steak,“ odpověděl jsem. „Po těch prášcích, co beru, mám hroznou chuť jíst. Pořád bych jenom jedl.“
„To jsem si všimla. V pět ráno jsem tě slyšela, jak otevíráš dvířka od lednice.“
„Měl bych to omezit…“
„Co máš na mysli? Jídlo, alkohol, prášky, sex…?“
„Všechno, co jsi vyjmenovala,“ odpověděl jsem se a dal si malý lok vody ze sklenice. Ranní kocovina po propité noci je jednou z nejhorších věcí, které na světě existují.
„To máš smůlu, miláčku, minimálně poslední věc z této čtyřky tě večer opět čeká,“ pousmála se a opět vklouzla zpět do kuchyně. Pozoroval jsem její kroutící se zadek, ale s mým kamarádem v klíně to ani nehnulo.
Oběd mi udělal lépe. Hlava už tolik nebolela, pálící kolena jsem si zalepil náplastí, kterou jsem našel v malé lékárničce uložené v jednom ze šuplíků v kuchyni. Sedl jsem si do malého červeného křesílka a pustil televizi. Přepínal jsem ovladačem programy, ale kromě politických diskusí a kriminálních seriálů jsem na nic nenarazil. Dominika se zatím upravovala.
„Za půl hodiny vyrážíme za Karolínou, nezapomeň na to,“ ozvalo se z koupelny.
„Neboj, vím o tom,“ řekl jsem. Měl jsem na sobě stále jen trenýrky. Na rozdíl od ženských se dokážu přichystat za pár minut. Nikdy jsem o sebe moc nedbal. Vlastně jsem nikdy nepřišel na to, co na mně kdo vidí. Vím, neměl bych možná takové věci řešit, ale… vždycky mne to zajímalo. Byl jsem bez práce, bez peněz, bez jakéhokoliv majetku, bez vizí do budoucna. Introvertní melancholik narozený ve znamení Berana, jehož všechny negativní vlastnosti se při občasných stavech šílenství minimálně stokrát násobily. Asi jsem měl prostě jen štěstí na krásné a chytré holky bez jakékoliv špetky vkusu.
„Co dávají v televizi?“ zeptala se Dominika, když přišla z koupelny. Vložila si do úst žvýkačku a při skousnutí mi ukázala své bílé zuby bez jediného kazu. Po každé kontrole ji prý zubař chválil. „Měla byste, slečno, dělat reklamu na zubní pastu, tak krásné zuby jsem neviděl ani nepamatuji.“
„Vlastně ani nevím, nesleduji to.“
„Zase nad něčím přemýšlíš?“
„Stále nad něčím přemýšlím,“ usmál jsem se.

O pár desítek minut později jsme vyšli z bytu. Karolína měla něco málo přes dvacet a živila se jako tanečnice v klubech. Loni maturovala. Dominiku čekala maturita v dubnu. Jako studentka si občas našla nějakou brigádu, většinou však nájem a další potřebné náklady platila z peněz, které jí posílala na účet její máma, pracující jako psycholožka.
Karolínu jsem párkrát viděl na fotkách, slušelo jí to. Měla na sobě jen spodní prádlo a silný make up, byla obtočená kolem tyče zapuštěné do země, přesně tak, jak tomu bývá na diskotékách. Fotky, které jsem měl možnost vidět, nafotila na objednávku pro pár katalogů a časopisů. Přemýšlel jsem, kolika chlapům už zamotala hlavu.
Vyšli jsme ven a sešli ze schodů vedoucích k chodníku. Karolína bydlela nedaleko, jen pár minut cesty směrem do kopce, v řadě nízkých novostaveb. Chytil jsem Dominiku za ruku. Byl listopadový den a vzduch voněl podzimem. Listí ze stromů opadalo a brzy se stmívalo. Chladno však ještě nebylo, venkovní rtuťové teploměry stále ukazovaly příjemných dvanáct stupňů nad nulou. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl vypnout televizi, ale Dominice jsem o tom neřekl. Po pár minutách jsme zastavili před třípatrovým domem natřeným namodro. Dominika zazvonila na venkovní zvonek.
„Prosím, kdo je tam?“ ozval se tenký ženský hlas. Dominika přiložila ústa k malému komunikátoru. „To jsme my, jdeme na tu návštěvu.“
„Moment, dojdu otevřít.“
O krátkou chvíli později nám Karolína otevřela hlavní dveře. Měla na sobě obyčejné bílé tričko a modré flanelové kalhoty. Byla bosky.
„Tak tohle je můj milý,“ ukázala na mne Dominika, „a toto je Karolína,“ představila mi svou kamarádku.
„Těší mne,“ řekl jsem, aniž bych si uvědomil, že jsem nevyslovil své jméno.
„Mě taky,“ podala mi ruku. „Pojďte dál,“ kývla na nás a pousmála se. Podržel jsem Dominice dveře a poté se vydal za oběma děvčaty nahoru po schodech. Výtah v domě nebyl.
„Tak, tady se vyzujte. Kdybyste chtěli něco na nohy, stačí říct,“ řekla Karolína, když otevřela dveře svého bytu.
„Ne, díky, není potřeba,“ odpověděl jsem za sebe i Dominiku.
Byt měla Karolína pěkný. Útulná dva plus jednička s krásným obývákem, ve kterém nechyběla kožená sedací souprava a obří televize s domácím kinem. Bydlela sama. Evidentně jí práce klubové tanečnice dobře vynášela.
„Dáte si čaj, kafe, nebo něco jiného?“ zeptala se, když jsme se posadili do křesel.
„Kafe, prosím,“ řekla Dominika.
„Dal bych si pivo, pokud máš,“ řekl jsem, „a něco malého na zub, smím-li poprosit.“
Karolína vypadala zprvu zmateně, ale pak se pousmála a odběhla do kuchyně.
„Něco malého na zub, smím-li poprosit,“ napodobila mě hlubokým hlasem Dominika.
„Nemůžu za to, že mám hlad. To dělají ty prášky,“ zašeptal jsem omluvně.
„A co to pivo? Sotva tě přestane bolet hlava z chlastu, hned máš zase nutkání pít?“
„Je to jen jedno pivo. Když už mě večer čeká další šichta, musím být na ni dostatečně připravený,“ odpověděl jsem.
„Tak ty našemu milování říkáš šichta? To zní, jako bych tě do toho snad nutila. Pokud nepřestaneš zlobit, asi na tebe vezmu bičík, co mám schovaný dole ve skříni,“ uchichtla se Dominika.
„S tím počítám. A proto musím pít, abych tolik nevnímal tu bolest…“

Náš dialog přerušil příchod Karolíny. Na tácu nesla dvě kávy, otevřeného lahváče a pytlík popcornu. „Omlouvám se, ale dnes jsem nevařila a nic jiného tu nemám. K večeru zajdu nakoupit.“
„To je v pořádku, jsi laskavá,“ řekl jsem, napil se piva a otevřel popcorn. Okamžitě jsem si nabral plnou hrst, vložil do úst a polohlasně chroupal. Dominika se plácla rukou do čela a zakroutila hlavou.
„Domča mi říkala, že píšeš,“ nadhodila první téma Karolína. „To mě zajímá, neznám žádného spisovatele.“
„Nejsem spisovatel,“ pousmál jsem se. „To, že píšu, nic neznamená. Taky často vařím, a nejsem kuchař. Jde vlastně jen o to, dostat své pocity a myšlenky na papír. Možná mě pak díky nim lidé pochopí víc, než kdybych se jim sáhodlouze popisoval osobně, třeba tady, na dnešní návštěvě.“
„Aha, to zní rozumně. Všimla jsem si, že mluvíš spisovně. Na to nejsem moc zvyklá. Píšeš věci ze svého života? Nebo zapojuješ fantazii?“
„Převážně čerpám ze svého života,“ odpověděl jsem a přihnul si piva. Stále jsem byl ještě unavený, nová antidepresiva jsem bral teprve několik dnů a čekal jsem, až si na ně hlava a tělo zvykne. Do té doby jsem musel počítat s pár týdny častého motání hlavy a nutkáním usnout v jakékoliv situaci. Chlast tomu vůbec nepomáhal, právě naopak.
„Už jsem si v životě vytrpěl a zažil dost, a to je mi teprve šestadvacet. Myslím, že každý, kdo píše a má život na hovno, má výhodu v tom, že nemusí příliš zapojovat svou fantazii. Prostě všechny zážitky hodí na papír a je jen na čtenáři, aby si poté udělal vlastní obrázek. Někdo se v tom najde, někdo tomu neuvěří, někoho to urazí. Ale mně to psaní pomáhá.“
„Myslela jsem, že píšeš i erotické povídky,“ pokračovala se zájmem Karolína.
„Hahaha!“ zasmál jsem se a rychle spolkl zbytek rozkousaného popcornu smíchaného s pivem. „Ne, to ne. Erotické já nepíšu. Rád bych někdy vydal svou sbírku knižně a myslím, že cokoliv pornografického by bylo odmítnuto nejen nakladatelem, ale hlavně by na mne rodina koukala přes prsty. Což vlastně dělá i teď.“
„Hlavně musíš dodat,“ vložila se do rozhovoru Dominika, „že nemůžeš psát nic erotického, protože jsi celkem suchar. Nechceš zkusit sado maso, nechceš zkusit skupinový sex, nemáš rád bisexualitu, a když si tvá holka užije s jinou, bereš to jako nevěru.“
„Vážně? Kdybys viděl svou holku, jak se líbá nebo si užívá s jinou holkou, bral bys to jako nevěru? Vždyť je to pitomost.“
„Pitomost? Myslíš?“ zeptal jsem se a opět si dal velký hlt piva. Karolína si všimla, že mám láhev ze dvou třetin vypitou a odběhla do kuchyně pro další. Vrátila se do obýváku, položila ji i s otvírákem na stůl a sedla si zpět do svého koženého křesla.
„Díky,“ řekl jsem. Dominika se na mne zlobně zadívala, ale já dělal, že jsem nic nepostřehl.
„Nemáš zač,“ odpověděla. „A ano, je to pitomost. Ženské k sobě mají blízko, je to naprosto normální, že se tohle děje. Většině to přijde navíc vzrušující. Já být chlap a vidět, jak se má holka líbá s jinou, asi by mi vzrušením praskly kalhoty. Je to přece tak… vzrušující!“
„Ano, chápu, že je to vzrušující. Bohužel, mé vzrušení přebije fakt, že vidím, jak mou holku nějaká cizí líže mezi nohama a kdekoliv jinde. Tak to prostě je.“
„Taková je doba. Je to opravdu jeden z klasických obrazů dnešní společnosti. Myslím, že každý člověk je tak trochu bisexuální. Jen říkám, že pokud jde jen o orální sex, není to nevěra. Mužům to připadá sexy.“
„To sice ano. Ale co kdyby mou holku lízal cizí chlap? Také je to pouze a jen orální sex. Kolik mužů by potom skouslo tohle? Nebo je to snad také v dnešní době normální?“
„Pleteš jablka s hruškami,“ snažila se mi celou situaci Karolína vysvětlit. „U chlapů je to něco jiného. Je to… no tak, Dominiko, přece mi pomoz…“
„Pokud je holka zamilovaná do mě, znamená to, že se nebude líbat s nikým jiným. A je jedno, jestli je tím „nikým jiným“ chlap nebo ženská. Je jedno, jestli to, nebo ono, je přirozenější. Možná jsem suchar, ale svou holku chci mít jen pro sebe. Tady jde o věrnost. A tu ti zde klidně popíšu.“
„Ne, nemusíš, věřím ti,“ odpověděla Karolína a podívala se na Dominiku. Ta se jen trpce pousmála a rozpažila rukama.

„Jedna holka z dřívějška,“ pokračoval jsem, „se mnou měla vztah, je to pár let. Spali jsme spolu, chodili na procházky, do kina, na bowling. Pak jsem se dozvěděl, že chlap, se kterým se před vztahem se mnou údajně rozešla, s ní spí stále. Vlastně mne kontaktoval on. Jednou jsme se sešli u piva a tam jsem zjistil, že ona mne podvádí s ním, jeho podvádí se mnou a nás oba podvádí s dalšími chlapy. Ta pak vřískala, když jsem jí to vpálil do obličeje. Prý Za tohle zaplatíš, tohle tě bude mrzet!. A pak jsem zjistil, že o mně všude rozhlásila, že jsem ji znásilnil a nakazil virem HIV. Rozkřiklo se to po celém okolí, ale všichni už tehdy věděli, že je jednoduchá. Někdy stačí taková lež nebo pomluva a jsi v háji, jsi ztracený, pokud nemáš kolem sebe lidi, kteří ti věří. Já takové přátele naštěstí měl. Jinak bych dopadl špatně. Ale od té doby se držím zpátky a mám strach ženským věřit, i když se můžou snažit sebevíc. Se mnou už se tato špatná zkušenost táhne. Horší je to, že není jediná. Proto pro mne i ta blbá věrnost něco znamená, i když se to už třeba v dnešní době tolik nenosí.“ Dopil jsem pivo a otevřel si druhé. Nastalo pár vteřin trapného ticha, ve kterém šlo slyšet jen syčení stoupající pivní pěny k hrdlu láhve.
Ještě přes dvě hodiny trvala návštěva u Karolíny, než jsme se s Dominikou rozhodli jít zpět domů.
„Líbila se ti?“ zeptala se, když jsme vyšli do ztemnělé ulice. Pouliční lampy svítily modře a oranžově, ve většině oken bytů na místním sídlišti bylo rozsvíceno. Na pár balkonech už problikávaly barevné vánoční ozdoby, i když byla teprve polovina listopadu. Poslední roky jsem Vánoce neslavil. Neměl jsem k tomu moc důvodů.
„Byla fajn,“ odpověděl jsem, „jen mohla vynechat tu pasáž, jak jste spolu opilé skončily na dámském záchodku.“
„Měla jsem pravdu,“ rozesmála se Dominika, „jsi suchar!“

O pár týdnů později jsme se rozešli. Bylo to zrovna jedno z těch období, kdy se na mne všechno sypalo. Stále žádná práce, žádné peníze, žádná blýskání se na lepší časy. Deprese mne opět dohnaly, prášky nepomáhaly, pil jsem více než dříve. Přibral jsem pět kilo, i když jsem skoro nejedl, často jsem zvracel. Nezvedal jsem telefony, nikomu – rodině, přátelům, Dominice. Častokrát jsem jen ležel v posteli na levém boku a díval se do zdi. Nic mne nebavilo. Vlastně jsem ani nechtěl, aby mne něco bavilo. V té době jsem vztah ukončil. Pomyslná pětikilová závaží mi visela na koutcích mých úst a nedovolovala mi pousmát se. Neměl jsem náladu na žádnou společnost ani na sex.
„Jsi hajzl! Jsi normální hajzl, nic jiného! Jsi studený jako psí čumák! Ty tvé nálady jsou jedna velká šílenost! Je to hnus! Prosím tě, vzchop se, prober se! Měla jsem tě tehdy zmasakrovat a seřezat tím bičíkem, co mám ve skříni, protože si nic jiného nezasloužíš! Nechci tě už nikdy, nikdy vidět!“ křičela na mne tehdy v mém bytě při poslední návštěvě, sbalila se a práskla za sebou dveřmi. Přesto jsme se o několik měsíců později náhodou potkali na náměstí. Pozval jsem ji na horkou čokoládu do malé kavárny na rohu ulice.
„Rád tě vidím, vypadáš dobře,“ řekl jsem. „Nová barva,“ zajel jsem jí prsty do tmavě hnědých vlasů.
„Změna je život. Před dvěma týdny jsem odmaturovala. S vyznamenáním.“
„Gratuluji,“ řekl jsem se a opatrně se napil čokolády. Byla ještě horká a spálila mi horní ret. „A co děláš? Užíváš si prázdniny? Nebo pracuješ?“
„Pracuju. Že neuhodneš, čím se živím?“
„To netuším. Ale na rozdíl ode mne asi opravdu nějaké peníze vyděláváš,“ trpce jsem se pousmál.
„Makám v jednom privátu. Jako domina.“
Vyprskl jsem čokoládu na stůl. Okamžitě jsem ji setřel ubrouskem.
„Náhodou, je to prima. Mám na sobě kožený obleček, v ruce bičík…“
„…ten ze skříně?“.
„Tušila jsem, že se zeptáš,“ usmála se. „Ne, fasujeme. Je to skvělá práce. Zákazník přijde, já a kolegyně ho svážeme, mlátíme po zadku bičem, strkáme mu do zadku vibrátory, kopeme do koulí… Chlap si takhle na hodinu užije, vysolí za to pět tisíc, které si rozdělíme, a pak zase přijde další. Třeba tohle všechno, co mám na sobě, jsem si koupila z peněz vydělaných v práci. A koukej, nový mobil za osm tisíc.“
„A co máma?“
„Napřed protestovala, ale když zjistila, jak se věci skutečně mají, tak se uklidnila. Navíc ji přesvědčilo i to, že si díky vydělaným penězům můžu platit byt alespoň z poloviny sama.“
„To je fajn, moc fajn. Dělat práci, která tě baví, a ještě si za to vydělat takové peníze, to ti závidím.“
„Díky. Nejlepší na tom je, že se mě nikdo nesmí ani dotknout. Přiznám se, že jsem párkrát měla nutkání nasednout, nebo ho vzít aspoň do pusy, do ruky, ale překonala jsem to. Navíc mám přítele, s ním se vyřádím.“
„Samé dobré zprávy. Přítel tvou práci snáší dobře?“
„Jo. Ví, že je to jen práce a že na sebe nenechám sáhnout. Včera odjel s přáteli na pánskou jízdu někam na chatu. Bože, jak mně ten sex chybí…“
„Vy to spolu neděláte?“
„Ale jooo, děláme, zrovna včera, než odjel. Ale včera je včera, dnes je dnes,“ řekla. „Představ si, včera to bylo vzrůšo. Oba jsme měli kolíčky na bradavkách. Pak jsem mu i podvázala koule, má potom silnější orgasmus.“
„Pane Bože…“
„No jooo, nechtěli jsme se nudit, však víš.“
„To chápu, kolíčky na prádlo a podvázané koule, to je nejlepší lék na jakoukoliv nudu,“ odpověděl jsem.
„Haha, no jasně. Měl bys to také zkusit. Konečně aspoň jednou zapomenout na své předsevzetí a předsudky a také si trochu užít.“
„Určitě. Hned, jak přijdu domů, podívám se po nějakých kolíčcích na prádlo a provazu.“
„Jo, to je dobrý nápad,“ řekla pobaveně Dominika. „Doma najdeš spoustu věcí, které tě dokážou vzrušit, nabudit, nebo do kterých ho můžeš strčit, stačí jen zapojit fantazii.“
Zapojil jsem fantazii a vybavil se mi vysavač schovaný ve skříni. Přejel mne mráz po zádech.
„No, budu muset jít, jsem domluvená s Karol, jdeme na nákupy.“
„Jasně, taky už půjdu, rád jsem tě viděl. Tu čokoládu zaplatím, nedělej si starost.“
„Tak ahoj, ráda jsem tě viděla. Třeba se někdy zase potkáme. A dej vědět, až něco vydáš. Ráda si tě přečtu. Měj se hezky,“ řekla Dominika, vstala od stolu a políbila mne na tvář. Poté se otočila směrem ke vchodu. Opět jsem se díval na její kroutící se zadek. Bože, prosím tě, pokud bych se měl narodit znovu jako někdo jiný, dej, ať jsem malou prsatou bisexuální ženskou s perverzními představami a úchylkami. Měl bych se jistě lépe než teď.
Byl jsem rád, že na mne nepřišla řeč. Co bych jí o sobě pověděl? Měl jsem se pořád stejně. Čekat na smrt je někdy lepší než čekat na zázraky. Už proto, že alespoň jí se někdy v budoucnu dočkáme. Vytáhl jsem z kapsy peněženku a mávl na servírku. Přišla za necelou minutu a položila účet na stůl.
Vylovil jsem z peněženky pár kovových mincí, navrch přidal malé dýško, oblékl si kabát, zasunul za sebou židli, přišel ke vchodu, otevřel dveře a vyšel zpět do rušné ulice.