Poteměla obloha a já vzpomínám - soutěžní
Co cestář nevěděl
» autor: umělec2 |
Strom
Zatím je tu jen zem.
Občas tu zaprší, někdy zafouká.
Zatím.
Zatím je tu jen to semínko v dlani cestáře.
On vidí jeho plody podél silnic.
Sází jej stejně jako mnoho dalších k sobě do řádků.
Po několika letech je to již stromek.
Bere rýč, noří do země.
Vydává se s ním podél cesty a hledá pro něj útočiště.
Tak, aby měl dostatek vláhy, chvilky stínu.
Dvě švestky a třešeň, nahoru pak topoly.
Za pár dalších let stromy nabraly na síle, ty co můžou, plodí.
Cestář už nežije.
Koně nahrazují auta, motorky.
Cesty se napřimují, štěrk se mění v asfalt.
A můj kamarád se dožil devatenácti let.
Byl jediným synem.
Rodiče a nejen oni, ho měli moc rádi.
Však se taky snažily, aby mu motorku koupily.
Jezdil s ní krajinou, stromy se jen míhaly.
Jel za mnou.
To bylo kdysi.
V zatáčce byl štěrk.
A Honza to položil.
Do stromu nabořil.
A tam umřel.
Na místě.
Byl jsem tam u toho.
A pak po letech, dostal jsem vztek na ten strom.
Šel jsem domu pro pilu.
Před něj se postavil pilu do ruky.
A řezal, dokud s kvílením nepadl.
Umřel.
Pak si pro mne přišli policisté.
Že prý stromy se neřežou.
A Honzy táta tam zasadil stromeček k mramorovému pomníčku.
Kytky tam vždy měl.
A pak ten pozemek, někomu prodaly.
Stromeček ve vjezdu musel opět k zemi.
Táta už nežije.
Kytky tam nejdou.
Vrata tam mají.
Až jednou přijdou.
Že dálnici staví.
Zatím je tu jen zem.
Občas tu zaprší, někdy zafouká.
Zatím.
Zatím je tu jen to semínko v dlani cestáře.
On vidí jeho plody podél silnic.
Sází jej stejně jako mnoho dalších k sobě do řádků.
Po několika letech je to již stromek.
Bere rýč, noří do země.
Vydává se s ním podél cesty a hledá pro něj útočiště.
Tak, aby měl dostatek vláhy, chvilky stínu.
Dvě švestky a třešeň, nahoru pak topoly.
Za pár dalších let stromy nabraly na síle, ty co můžou, plodí.
Cestář už nežije.
Koně nahrazují auta, motorky.
Cesty se napřimují, štěrk se mění v asfalt.
A můj kamarád se dožil devatenácti let.
Byl jediným synem.
Rodiče a nejen oni, ho měli moc rádi.
Však se taky snažily, aby mu motorku koupily.
Jezdil s ní krajinou, stromy se jen míhaly.
Jel za mnou.
To bylo kdysi.
V zatáčce byl štěrk.
A Honza to položil.
Do stromu nabořil.
A tam umřel.
Na místě.
Byl jsem tam u toho.
A pak po letech, dostal jsem vztek na ten strom.
Šel jsem domu pro pilu.
Před něj se postavil pilu do ruky.
A řezal, dokud s kvílením nepadl.
Umřel.
Pak si pro mne přišli policisté.
Že prý stromy se neřežou.
A Honzy táta tam zasadil stromeček k mramorovému pomníčku.
Kytky tam vždy měl.
A pak ten pozemek, někomu prodaly.
Stromeček ve vjezdu musel opět k zemi.
Táta už nežije.
Kytky tam nejdou.
Vrata tam mají.
Až jednou přijdou.
Že dálnici staví.
Tipů: 5
» 21.10.12
» komentářů: 3
» čteno: 780(13)
» posláno: 0
» nahlásit
» 23.10.2012 - 17:19
Hodnota stromu se dá vyčíslit, hodnota pomníčku taky. Ale hodnota vzpomínky, vracející se po tak dlouhé době ke smutné události, ta se vyčíslit nedá. A přitom má asi největší cenu.
Pěkná povídka, ale tvůj koment k ní už tak pěkný není. Snad od nás nechceš prchnout?!
Pěkná povídka, ale tvůj koment k ní už tak pěkný není. Snad od nás nechceš prchnout?!
» 23.10.2012 - 20:43
umělec2: Nu, asi bys to netvrdil bez pádného argumentu. Pokud odejdeš, za sebe můžu říct jen jedno - škoda.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.