*SVĚDOMÍ*

Vinca byl třicetiletý silák, ale už trochu prošedivělý a s počínající lysinkou. Světlemodrýma laškovnýma očima se skoro vždy usmíval a nutil se vyprávět vtipy, o kterých se mylně domníval, že jsou opravdu vtipné. Pod bradou mu mohutněl přebytečně tučný lalok a když si svlékl bílý plášť, rýsovalo se pod košilí objemné bříško.
Měl naprosto nevhodné ruce pro to, aby se mohll stát gynekologem či porodníkem. Řekl bych, že byly zednicky chlapské a předem jsem litoval každou pacientku, kterou měl za úkol vyšetřit.

Byl u nás pouze na čtyřměsíční povinný zácvik, aby se mohl stát později praktickým lékařem. Proto jsme ho nezaučovali, aby operoval, mohl pouze asistovat.

Na ženský personál oddělení dělal dobrý dojem, jako dosud nezadaný, šarmantní mládenec v nejlepších letech. Hlavně na ty svobodné sestry či asistentky, z nichž některé pochopitelně uvažovaly vážně o svých šancích. Jeho krční lalok, břicho a ruce jim zřejmě vůbec nevadily. Imponoval jim asi svou mohutnou postavou a machrovským vystupováním, které ale uplatňoval jenom před nimi. Mezi námi staršími se projevoval skromně až nenápadně.

Po jednoměsíčním působení u nás se na své kulaté třicátiny Vinca zachoval překvapivě velkoryse. Pozval nás k sobě všechny, pokud jsme neměli službu, na slavnostní večírek. Obložené chlebíčky, veliký dort, několik lahví vína a sekt stály lákavě na stole, v pozadí se z gramofonu linula příjemná hudba, lákající později k tanci. To už jsem se ale odporoučel a vím jen, že večírek pokračoval po půlnoci pouze v dámské společnosti. A poněvadž byl Vinca navíc obdarován četnými ženskými sympatiemi, vzplála na onom večírku jedna z nich neočekávaně a oboustranně: jubilant se zamiloval do naší intrumentářky Sandry a ona do něho!

Tomuto žhavému vztahu zbývalo však jen pouhých osm týdnů zamilovaného života až do dne, kdy měl být Vinca přeložen zase do Brna na jiné nemocniční oddělení. Proto jsem to chápal jako rozlučku, když mě pozval několik dnů před svým odchodemna svou samostatně připravenou večeři. Vůbec jsem netušil, jaké překvapení mě tam očekává.

Uvítal mě nejenom Vinca, ale i Sandra, což jsem ale v tomhle okamžiku nepovažoval za něco zvláštního. Že jsou do sebe zamilováni, to se vědělo všude v nemocnici. Pochválil jsem Vincovi jeho srnčí guláš a po něm jsme zasedli k vínku, co jsem přinesl. Náš vzájemný hovor ale trochu váznul a měl jsem dojem, že mají oba cosi na srdci a je jím obtížné, s tím nějak vyjít na světlo. A tak jsem iniciativně zaťukal nejprve u Sandry:

¨I když není do Brna daleko, Sandři, ale asi ti bude teď smutno, když Vinci odejde, ne?¨
¨To víte, že ano, pane asistente¨ podívá se na něho tázavě a sklopí oči rozpačitě k zemi.

¨Když se mají dva doopravdy rádi, tak jsou si nablízku i kdyby ten druhý byl až někde na konci světa. Mezi vámi je to jistě tak?¨ a kouknu zkoumavě na Vinciho.
¨Máte pravdu, až nato, že je v tom takový malý háček¨, odpoví nějak provinile omluvně s postranním pohledem na Sandru.

¨Děcka, tak jenom ven s tím a nenapínejte mě dál!¨, vyhrknu netrpělivě.
¨Víte, pane asistente, mně je to zatěžko říct, ale já jsem potají něco přinesla, poněvadž se oba domníváme, že jedině vy nám můžete pomoci¨, zajíká se Sandra a hlavou naznačí, kde to je.
Na stolku v rohu pokoje, v bílé sálové roušce snadno tuším mně dobře známou soupravu operačních nástrojů, kterými se přerušuje těhotenství. Nestačím se divit, když k tomu Vinca s jeho typicky omluvnou grimasou ještě přidá: ¨K lehčí narkóze jsem taky něco obstaral, pane asistente¨ a podává mi krabičku s injekcemi.

Náhle je vše jasné.Tak se tedy věci mají...! Uvědomuji si, že mě postavili před hotovou skutečnost. Cítím se být v pasti, ze které nemohu uniknout. Něco takového jsem ani nečekal, ani ještě nezažil.

¨Lidičky, vy si to představujete moc jednoduše! Copak jsem nějaký deus ex machina? Jak vás to napadlo? Při veškerých sympatiích k vám oběma, tohle přece po mně nemůžete chtít!¨

Sandra padne přede mnou na kolena, sepne prosebně ruce a vzlykavě naříká: ¨Pane asistente, vy jste naše a hlavně moje jediná záchrana! Přišlo to na nás moc předčasně, vždyť nemáme ani kde bydlet. U mých rodičů není místo a Vinca bude v Brně ve svobodárně, co si jen počneme?¨

¨To všechno chápu, ale uvědomujete si, že by to pro mně a nakonec i pro vás dva zavánělo kriminálem? V tomhle provizoriu, bez narkózy, jen pouhá analgetika? Co když se z bolesti pohneš a já ti přitom perforuji dělohu,Sandro, co pak ? To je přeci nemyslitelné, chápejte to! Přitom naprosto opomíjím moje svědomí, to má taky svou váhu. Ne, ne, to musíte vyřešit nějak jinak, abychom neskončili za mřížemi třeba všichni tři.¨

Naše debata skončila neuspokojivě. Zklamal jsem je, hlavně Sandru, ale moje svědomí bylo klidné. Vinca tedy odešel do Brna a těhotnou Sandru samozřejmě rodiče nevyhodili. Zoufalé představy o jejich budoucím rodinném trojlístku se staly neskutečnými. Svatbu měli v Brně, kam mě taky pozvali. Asi tak nějak na udobření..?

Krátce předtím, než měla rodit, se mi Sandra svěřila, že má polohu koncem pánevním a že tedy jako prvorodička, navíc s úzkou pánví, počítá s císařským řezem.

¨Velmi rád¨, svolil jsem, když mě požádala, abych jej provedl. V naplánovaný den se dostavil i Vinca, takže jsme se my tři zase sešli, ale tentokrát v naprosto jiném rozpoložení. ¨Tak tady máš malého Vincíka, udržovatele rodu, svého následovníka¨, zažertoval jsem si trochu neumělým veršem, když jsem křičící robě předával novorozenecké sestře. A Vinca se skutečně radoval i když se hned nato objevila jeho typicky omluvná grimasa. Já jsem měl naopak pocit zadostiučinění, když jsem si vzpoměl na tu naši dávnou rozlučku.

Když měl Vincík začít chodit do školy, přestěhovala se s ním Sandra do Brna, kde se mezitím Vinca stal praktickým lékařem a kde dostali konečně i byt. Pak jsme se dlouhá léta neviděli, až mě jednou v nemocnici navštívila Sandra i s Vincíkem, aby se mi pochlubili, že složil úspěšně maturitu a že bude v Brně studovat medicinu. Pro mé svědomí hojivý balzám!.

Za šest let nato jsem zažil ještě jedno radostné překvapení. Při Vincíkově promoci jsem se ho zeptal, v jakém oboru by nejraději pracoval. Odpověděl mi: ¨Samozřejmě budu gynekologem, jako vy. Vždyť maminka mi už od malička o vás a o práci na operačním sále tolik vyprávěla!¨

Tím se po tolika letech dostalo mému svědomí definitivního zadostiučinění a plně jsem si uvědomil pocit jakéhosi imaginárního otcovství.