*Rozsudek smrti*

Hlavička plodu u rodičky na konci těhotenství byla vodnatelností mozku skoro jednou tak velká než obvykle a seděla nad vchodem pánevním široko do stran od jedné kyčelní kosti ke druhé. Porod přirozenou cestou byl naprosto nemožný. Císařský řez nebyl řešením proto, že by bylo při takto postiženém dítěti nesmyslné vystavit rodičku zbytečnému riziku narkózy a operace, když se současně předpokládaly ještě jiné možné defekty, které spolu s vodnatelnosti mozku bývají neslučitelné se životem.

S těmito obecně málo známými souvislostmi jsme museli oba rodiče obšírně, ale přitom s ohledem na jejich rodičovské city i šetrně informovat. Nebylo to snadné ani pro nás ani pro ně, navíc oba museli svoje svolení k zákroku ještě i podepsat, což bylo pro ně prakticky rozsudkem smrti nad vlastním dítětem! Znamenalo to pro ně hodně smutku a pláče.…

V osudový den, kdy se porod dal spontánně do chodu, dostane rodička nejprve morfiovou injekci. Brzy nato je obluzení a pospává. Postel, na které se bude vše odbývat, je od okolí isolována španělskými stěnami. Kromě porodní asistentky a mne není nikdo jiný přítomen ani informován. Krátce před zákrokem mě primář ještě narychlo pozve k sobě do pracovny.

„Chápu jak ti asi je, hochu! Vím ještě moc dobře, jak přitom bylo poprvé mně!“ a zamyslí se na chvíli.

¨Jak to myslíte, pane primáři? Vy tu operaci svěřujete mně? Vždyť já ji znám jen teoreticky podle vyobrazení v učebnici porodnictví!¨, bráním se.

¨Vím, že to není každodenní zákrok, ale znám tě už dlouho, chlapče, abych věděl co ti mohu svěřit a proto jsem přesvědčen, že to zvládneš. A pokazit přitom také nic nemůžeš, vždyť je to POTOM jako normální porod!“, snaží se mě přesvědčit i povzbudit. Nevím zda dobře slyším a překvapením nemohu vůbec dále mluvit.

„Posaď se, dovolím si ti něco nabídnout “ a sahá do skřínky s likéry.
„Jen se napij, hochu, to jenom, abys o tom tak moc nepřemýšlel“ a přesto, že odmítám, nalévá mi stopku slivovice. Nic mi nenapadá, co bych mu odpověděl a s jeho rozhodnutím se nemohu ztotožnit!

„Snad přijdou doby, kdy se tato nemoc bude moci operovat, stejně i jako jiné vrozené vady, na které se dnes už v prvních dnech života umírá. Ty se toho asi dožiješ, já až nejspíš jako důchodce, jestli vůbec. Jsem v duchu s tebou! Mysli si přitom třeba, že jseš mojí prodlouženou rukou! A opakuji: to co budeš dělat, je v dnešní době jediným řešením, jak tohle nenormální těhotenství ukončit. Neboli: žádné výčitky svědomí!¨

Odcházím od něho, jako bych měl nohy z olova a na porodní sál se mi vůbec nechce! Ale jít tam musím, nic jiného mi nezbývá. Porodní asistentka už nachystala instrumentační stolek s příslušnými nástroji, které mají v mých rukou ukončit dosud nenarozený a beznadějný život. Rodička už spí a na oslovení téměř nereaguje. Ba ani děložní stah u ní nevyvolá obvyklou bolestivou odezvu v obličeji.

Pravou rukou zjišťuji, že vnitřní nález je už zralý pro můj zásah. Proto levou rukou vyjímám ze sterilní kazety špičatý nástroj, kterým v následujících vteřinách musím jako dýkou proniknout do vodnatelné hlavičky nic netušícího a nevinného človíčka, kterému nebyl předurčen pozemský život.

Žádné výčitky svědomí, jak mi radil primář, to není vůbec lehké! Hlavou mi proběhne bleskově desatero přikázání, z nichž jedno se mi neustále opakuje: nezabiješ!

Nemohu se odhodlat. Něco mi v tom brání. Prožívá to taky kat před chystanou popravou? Asi ano, ale on při tom ví, že trestá někoho, kdo cosi strašného zavinil či provedl. Kdežto já teď ?

Vyčkávám a hledím do tváře spící rodičky, která se právě usmála! Zdá se jí něco? Bože, odpusť mi co činím. Nechci tím dokázat, že bylo tvou chybou, že došlo k existenci tohoto ubohého dítěte. Vím jen, že s každým z nás máš nějaký plán a že vše, co dopustíš aby se stalo, má nějaký vnitřní smysl, který někdy nejsme schopni pochopit!

Právě začíná nový stah a pod mými prsty se nejprve napíná vak plodových blan. Protrhávám jej zahroceným nástrojem a po ruce mi stéká teplá plodová voda. Pronikám membránou mezi lebečními kostmi. Pak je na řadě vrstva tří mozkových plen. Cítím jak voda, tomuto životu škodící, tryská z mozkové dutiny pod tlakem, jakoby přímo z pramene.Stah děložní je vydatný a proud tekutiny se zesiluje. Hlavička plodu se tímto odtokem už zřejmě natolik zmenšila, protože vstupuje do pánevního vchodu a zřetelně se shora tlačí na mou ruku.

Teď bych měl zavést další nástroj a rozrušit jím mozek tak, aby se hlavička zmenšila na minimum. Než to však mohu učinit, dochází k nečekaně mohutnému děložnímu stahu, který způsobí rozhodující a pro plod osudový zvrat v dosavadním otvíracím a vypuzovacím mechanismu: zmenšená hlavička se totiž rychle protlačila středem pánve skoro až k jejímu východu, takže můj původní nemilosrdný zásah k umožnění normálního porodu teď vůbec není nutný!

Ponechávám tedy dalšímu dění volný průběh a rozhoduji se zasáhnout jen kdyby se porod zastavil v konečné fázi. Takový velký mozek přece nemůže projít pánví jako trychtýřem, aniž by se přitom sám zničil!? Cítím jak mi vzrušením pulsují spánkové tepny. Uklidni se, říkám si, zatím jsi toho tak moc neudělal, jen vypuštěním plodové vody vše urychlil.

Už je vidět malou část hlavičky. Je zakrvavělá na jednom místě, kudy stále ještě vytéká mozková tekutina. Ale je to jen tekutina, bez rozbředlé mozkové tkáně. Že by při takovéto vodnatelnosti mozek sám nebyl úměrně zvětšen a tím i nutně poškozen tlakem kostních stěn při průchodu porodním kanálem? Pak by se narodilo dítě živé, ač života neschopné..? To by ovšem definitivně změnilo celou situaci i veškeré dosavadní úvahy. Intuice mi říká, že musím zavolat primáře. Musí být bezpodmínečně přítomen, aby stanovil co se bude dít dál v této rozporné situaci.

Ten je za chvilku po mém boku a pozorně naslouchá co mu říkám. Pak přitiskne ucho k břichu obluzené rodičky a rukou mi udává rytmus plodových ozev: dítě tedy žije! Je to neuvěřitelné, ale je to tak! A hned už se začíná rodit hlavička, odtokem vody zřetelně zmenšená: lebeční klenba, sestávající z jednotlivých a nyní navzájem se podsunujících plošných kostí, je vpadlá. Tím končí i druhá fáze porodní, neboť v rychlém sledu následují ramínka a tělíčko chlapečka, který sebou mrská a křičí jako každé jiné a zdravé novorozeně!

V údivu a s citovou úlevou na sebe s primářem pohlédneme. Oba jsme překvapeni výsledkem, který jsme nečekali. Mozek dítěte nebyl zřejmě ani vodnatelností ani průchodem porodním kanálem rodičky natolik poškozen, že by bylo novorozeně životaneschopné. Rodička je ještě znatelně morfiem obluzená a vůbec nevnímá co se před ní děje.

Po odloučení a kontrole úplnosti plodového koláče, odcházím ze sálu nadmíru spokojen a s pocitem nezatíženého svědomí, protože jsem můj katovský úkol vlivem nečekaných okolností nemohl a pak ani nemusel splnit. Podivuhodně vitálního chlapečka jsme předali kolegům z dětského oddělení do další péče, odkud byl zanedlouho přeložen na univerzitní kliniku.

Můj primář se později opravdu nedožil toho, jak se takový nebo podobný případ řeší nyní, totiž: technicky sice náročnou, ale převážně úspěšnou operací hlavičky plodu neprodleně po císařském řezu.