Verlaine a Rimbaud spolu nepili kávu

„Ta káva je odporná,“ řekl jsem a zašklebil se, abych tak podtrhl své zhodnocení. Poté jsem položil hrníček zpět na malý podšálek a začal kovovou lžičkou lehce klepat o dřevěný stolek..
„Ta moje není o nic lepší. Odporná, hnědá břečka,“ podotknul Arny a zakýval nechápavě hlavou.
„Zajímalo by mě, podle čeho vybírají místní obsluhu. Podle kvality a referencí to určitě nebude.“
„Podle prdelí… určitě podle prdelí. Podívej se na támhle tu, ta musí kadit maximálně králičí bobky. Je jedno, jak chutná kafe nebo míchané vajíčka, hlavní je, že se na ty holky dobře kouká. Na tom stojí a padá kšeft.“
„Raději bych dostal slušnou kávu od staré, ošklivé babky než tenhle hnus od někoho, kdo si své místo vydobyl rychlovkou v kanceláři se svým nastávajícím šéfem.“
„Je to v háji, kámo, je to v háji,“ povzdech Arny a opět si usrkl.
„Snad to nebudeš ještě pít?“ zeptal jsem se.
„Přece to tu za ty prachy nenechám!“

S Arnym jsem se náhodně seznámil na jednom z literárních serverů, na kterém jsme oba působili jako amatérští pisálci. Oslovil mne tehdy, když zjistil, že oba žijeme ve stejném městě. Táhlo mu na třicet, ale stále bydlel s mámou v krásném třípokojovém bytě poblíž centrálního parku. Od rozvodu rodičů v době, kdy mu bylo třináct, se od mámy nehnul ani na krok. Otce pak už nikdy neviděl.
Občas jsme zašli do hospody nebo kavárny, pokaždé do jiné, abychom rozebrali kulturní, politickou i sportovní situaci u nás i ve světě. Nejvíc jsme se však bavili o svých literárních dílech, která (jak říkal Arny) „nás jednoho dne udělají slavnými“. Vždycky jsem se jen bázlivě usmíval.
Arny pracoval jako noční hlídač v jednom malém hotýlku na kraji města. Se svou postavou, rovných sto devadesát centimetrů a pětadevadesát kilo, byl dobrým varováním pro každého, kdo by chtěl místní hotel navštívit s nekalými úmysly. Z očí mu však mohl člověk vyčíst mírumilovnost a přátelskost a díky velkému nosu a řídnoucím vlasům vypadala jeho tvář spíše komicky. Mohla za to snad lehká mozková dysfunkce z dob raného dětství, že jeho myšlenky občas postrádaly smysl a nedokázal se delší dobu na nic soustředit. To však vůbec neubíralo na jeho životním optimismu, zvláště co se týkalo práce a psaní.
„K té práci hlídače jsem se vlastně dostal úplnou náhodou,“ popisoval mi jednoho večera, když jsme dopíjeli čtvrté pivo. „Hledal jsem tehdy cokoliv, to víš, já s vychozenou základní školou se v moc oborech neuplatním. A našel jsem v denním tisku nabídku právě na toto místo. Makám od deseti večer do šesti ráno, sedím u recepce v křesle, čtu si noviny, občas obejdu hotel… V kapse mě tlačí pepřák a malý taser, který jsem odkoupil od jednoho vysloužilého policajta. Je to fajn a mají mě tam rádi, vůbec jim nevadí, že občas něco pomotám nebo pomaleji myslím.“
„Myslíš a chápeš naprosto bez problémů, to tě můžu ujistit. Jsi chytřejší než spousta lidí, které tady ve městě znám.“
„Vážně? To mě těší. A kolik lidí tu znáš?“
„No… abych se přiznal, kromě tebe nikoho.“ Arnyho odpověď nijak neurazila, naopak byl rád, že mně zrovna on může jako jediný dělat občasnou společnost.
„Takže bývalý hlídač to zabalil? Nebo ho snad odpráskli?“ zeptal jsem se a tiše záviděl. Se svými směšnými a ubohými sto dvaasedmdesáti centimetry bych asi nikoho nevystrašil ani s pěti tasery.
„Jak říkám, byla to náhoda. Bývalého hlídače objevili v dámské šatně, kde s pérem v ruce nahlížel do sprchy zrovna ve chvíli, kdy se v ní sprchovala uklízečka po noční směně. Sakra, chtěl bych být u toho, asi bych umřel smíchy.“
„No sakra… dobře mu tak, úchylovi. Doufám, že tebe nic podobného nenapadlo…“
„Ale to víš, že napadlo,“ pousmál se Arny, „ale od té příhody se ženské na šatně vždycky zamykají.“

Arny dopil kávu a vyjádřil touhu okusit místní horkou čokoládu. Mně do půlky šálku vypitá káva rychle stydla, a tak jsem ji odsunul na kraj stolu.
„Dáš si něco?“ zeptal se Arny.
„Nemám peníze. Poslední finance jsem si odložil bokem na zaplacení nájmu, jinak jsem švorc,“ odpověděl jsem.
„A co mám říkat já? Jsme na tom stejně. V peněžence mám poslední dvě kila.“
„Tak to v ní máš o sto devadesát káčé víc než já.“
Arny se rozesmál. „A jak chceš zaplatit to kafe?“
„Ty z nás dvou vyděláváš, počítal jsem, že zaplatíš i za mě.“
Odtrhl jsem se pohledem od Arnyho a rozhlédl se po místnosti. Až na otřesné nápoje to bylo příjemné místo, tahle ta kavárna. Byla malá a vzduch zde voněl po vanilce. Stolky byly přisunuty k velkým proskleným oknům sahajícím až k podlaze. Okna nabízela výhled do rušné ulice poblíž hlavního náměstí. Vždycky zde bylo plno a dialogy návštěvníků se ode všech stolů mísily v jedno malé pomyslné tornádo, které vytvářel velký, rychle se točící stropní ventilátor. Na stěnách visely černobílé fotografie známých amerických filmových herců a zpěváků a zpěvaček - Marilyn Monroe, Frank Sinatra, Bing Crosby… „Podívej na ni. Sakra, podívej na ni. Nejkrásnější herečka v historii filmu,“ ukazoval jsem prstem na portrét Audrey Hapburn. Arny jen uznale přikyvoval.
Servírka přinesla čokoládu ve skleněné třetince s kovovým ouškem. Arny poděkoval. Servírka se poté podívala na mne a já jen lehce zakýval odmítavě hlavou. Vzala můj hrníček s kávou a pomalu se vracela k velkému baru, který se táhl přes půlku kavárny až k zadní části, kde stál velký jukebox se singlovými gramofonovými deskami. Zrovna z něj hrála Měsíční serenáda od Glenna Millera. Právě takové věci dělaly tuto kavárnu kouzelnou a jedinečnou. Postřehl jsem, jak Arny dlouze zkoumá pozadí právě odešlé servírky. „Je to tak… obsluhu tady vážně vybírají podle prdelí.“

„A co psaní? Jak ti to jde?“ zeptal jsem se Arnyho, který po usrknutí čokolády pochvalně pokyvoval hlavou. Měl jsem si ji dát také, už místo té odporné kávy.
„Mám rozdělaných pár věcí,“ odpověděl.
Arny byl psaním čehokoliv poblázněný podobně jako já a tisíce dalších amatérských i profesionálních autorů. Psal ve volných chvílích, psal v práci, při jízdě tramvají, před spaním, po probuzení. Psal romány, povídky, historické hry, recenze, scénáře, básně, písně, oslavné chorály…
Arny měl vytrvalost, touhu, cílevědomost, obrovskou fantazii, chuť a spoustu dalších vlastností, které má správný spisovatel mít. Bohužel mu však chyběla vlastnost nejhlavnější, a to talent. Psaní, to není o fyzické síle, není to o tvrdé dřině, není to o ničem jiném než o talentu, který každý čtivý spisovatel vlastní alespoň v malé míře. Psaní není skákání do písku, není to vaření guláše nebo umění zaparkovat smykem mezi dvě auta.
Nikdy jsem to samozřejmě Arnymu neřekl. Jeho zápal mne bavil, jeho vyprávění o nových nápadech mi krátila dlouhé chvíle a já jej rád poslouchal a občas něco namítnul.
Většina jeho děl byla psána jednoduše, až dětinsky, bez gradace, se spoustou pravopisných chyb a nelogičností, ale vždycky jsem byl rád, když jsem mohl být tím, komu zprostředkovává své nové myšlenky. Jeho oči vždycky tak úžasně zářily a najednou jsem věděl, že svou energii využívá na těch nejúžasnějších věcech.
„Škoda, že jsem se nenarodil před sto lety. Sakra, představ si to, učili by se teď o mně ve školách. Arny Weissler, narozen roku devatenáct set pět na německém pohraničí, rodiče se rozvedli v jeho třinácti letech. I přes zdravotní komplikace se nakonec stal jedním z největších evropských spisovatelů tehdejší doby. Jeho historické hry, sbírky básní i povídek a sedm románů, to vše bylo přeloženo do více než deseti jazyků. Arny Weissler, toť literární hvězda třicátých až šedesátých let dvacátého století a držitel tří sošek Oscarů za scénáře k celovečerním filmům a Nobelovy ceny za literaturu, který nakonec umřel na fyzické vyčerpání při skupinovém sexu se svými dvěma milenkami. Arny Weissler, toť jméno, na které se nezapomíná.“
Takto začínal naši konverzaci o psaní. Pokaždé. I když jsem tuto jeho smyšlenou autobiografii slyšel nejméně patnáctkrát, vždy jsem se těšil, až ji odříká. Nazpaměť, naučenou slovo od slova. Tato autobiografie, kterou jednoho večera vymyslel a zaznamenal do svého malého notýsku, byla tím nejlepším, co kdy napsal. A já si pokaždé představil mladého Arnyho Weisslera, jak na svém těžkém psacím stroji píše v bytě své maminky nesmrtelná díla, zatímco v okolí jejich domu i v jeho hlavě padají atomové bomby…

„Povídej,“ pobídl jsem ho.
„Tak dobře,“ odpověděl a oči se mu opět radostně rozzářily. „Mám rozdělanou jednu historickou divadelní hru. Děj je zasazený do čtrnáctého století a pojednává o Richardu Prvním přezdívanému Lví srdce. Chci popsat nějaké křížové výpravy, které podnikal, a pak i o povstání proti svému otci. Prozatím mám všechno jen tady v hlavě,“ poklepal si klouby prstů o pravý spánek, „ale brzy se na to snad konečně vrhnu.“
„Nechci nic říkat, nápad je to skvělý, ale nežil náhodou Richard První ve dvanáctém století? Na data mám celkem pamatováka,“ namítnul jsem, ale když jsem si všiml, jak nadšení v Arnyho očích pohaslo a on sklopil hlavu a upřeně se zadíval pod stůl, zalitoval jsem. „Nebo to bylo vážně ve čtrnáctém?“ naoko jsem se zamyslel.
„No jasně, ve čtrnáctém, přece vím, kdy žil Richard Lví srdce,“ opět se vrátil zpátky do role vypravěče a mně se ulevilo. „A taky jsem teď rozpracoval jednu detektivku. Je to vlastně dlouhá povídka o tom, jak jednomu chlápkovi unesou dceru a žádají po něm výkupné. No a samozřejmě nemůže zavolat policii, že jo, protože jinak by ji podřízli. Jenomže ten chlápek se od kohosi dozví, kde ji ukrývají, a tak následně naběhne do jejich skrýše, všechny únosce postřílí a dceru zachrání.“
„No teda, vidím, že jedeš ve velkém. A od koho se dozví, kde jeho dceru ti únosci ukrývají?“
„To právě ještě nevím,“ pokračoval Arny, „ale napadlo mě, že by to mohl být někdo, kdo cestuje v čase. Takový posel z budoucnosti.“
„Posel z budoucnosti, který zná odpověď na všechny otázky a který se zjeví právě chlápkovi, kterému unesli dceru?“
„No jasně! Sakra, to zní dobře, budu si to muset okamžitě poznamenat,“ vykřikl nadšeně, až se pár lidí od okolních stolů překvapeně otočilo naším směrem. Zachytil jsem pohled i jedné z číšnic a omluvně na ni mávnul.
„A co ty? Jak jsi na tom, tvoříš?“ zeptal se Arny poté, co si propiskou zapsal poznámky do malého notýsku, který následně zastrčil nazpět do kapsy u kabátu. Nabídl mi čokoládu k ochutnání a když jsem odmítl, sám se dlouze napil.
„Sem tam složím nějakou báseň, soustředím se teď hlavně na psaní povídek,“ odpověděl jsem, ale moc se mi mluvit nechtělo. Raději jsem poslouchal. To mi šlo vždycky lépe.
„Něco velkého, co? Věřím, že to bude něco velkého, já osobně tomu věřím!“ Sakra, Arny, proč ses nenarodil do nějakého krásného, sto šedesát centimetrů vysokého ženského těla se sympatickou tváří, dlouhými hnědými vlasy, dvojkama prsama a kundou? Měl bych tě teď omotaného kolem prstu a ty bys byl šťastný, že pícháš velkého spisovatele a já bych byl šťastný, že si tohle myslíš.

„Vlastně je to sbírka povídek s názvem Anonymní Psanci, odehrává se to někdy v první polovině dvacátého století ve Spojených státech. Fígl je v tom, že všichni hrdinové povídek budou mít iniciály A. P., stejně jako název sbírky. Největší problém mi dělá vymyslet právě jméno hlavní postavy.“
„To zní vážně dobře. Tak co třeba… Al Pacino?“ navrhl Arny.
„Al Pacino je americký herec,“ rozesmál jsem se nahlas a tentokrát jsem ignoroval nazlobený pohled jedné z číšnic.
„Vážně?“ zeptal se překvapeně Arny. „A já plácnul první kravinu, která mě napadla. Je ale možné, že už jsem o něm někdy slyšel, jinak si nedovedu vysvětlit, že bych řekl právě tohle.“
„Možné to je. Každopádně hrdinou první povídky je Adrian Potter. Právě ho propustili z basy, protože vykradl banku. Samozřejmě v tom nejel sám, ale ještě s jedním kamarádem. Jenomže při útěku se to posere, Pottera postřelí, zatímco jeho komplic i s penězi utíká. Potter svého kámoše policii nepráskne a ta po něm marně pátrá, protože kumpán už dávno opustil město. To víš, v padesátých letech se zdrhalo o něco lehčeji než v dnešní době, i když se nám i dnes některé svině, které si v naší republice nakradly miliardy, smějí na dálku do ksichtu z Baham, Jihoafrické republiky a jiných svých nových domovin. Takže abych pokračoval…“
Arny dopil horkou čokoládu a servírka okamžitě přiběhla ke stolu. Na otázku, zda si ještě něco dáme, jsme oba s díkem odmítli. Venku se pomalu stmívalo, ale nám se prozatím domů nechtělo. Mně tedy určitě ne. Doufal jsem, že nás servírka nechá sedět na svých místech i poté, co jsme měli oba dopito. Naštěstí si nás však nikdo nevšímal.
„…Potter mlčí jako hrob. Odsedí si svých šest let a hned, jak ho propustí, spěchá za svým kumpánem pro svou polovinu peněz. Kámoš jej samozřejmě nemohl podrazit, tehdy kamarádství ještě něco znamenalo. A navíc věděl, že by si ho Potter našel kdekoliv. Šmejdů, kteří by jej mohli napráskat, byla spousta. Proto komplic pošle pár dnů před propuštěním do basy nějakou děvku s telefonním číslem na papírku, které za tuhle službu strčí do kapsy dvacet babek. Tehdy to byly slušné prachy. Děvka Potterovi při návštěvě tajně předá papír a je vyhráno. Potter se po propuštění z basy samozřejmě kámošovi dovolá a jak už jsem říkal, po zjištění času a místa setkání nasedne na vlak a míří za ním. Jenže do kupé, kde sedí, přistoupí krásná ženská, výstřih, velké kozy a krátká sukně, tmavé podvazky na štíhlých nohách… To víš, tehdy to pomalu začínala být móda, ale Potter seděl šest let v base a nic takového ještě neviděl. Najednou je mu jedno, že jede za kumpánem pro prachy, prostě si chce vrznout. Zamkne dveře od kupé, zatáhne závěs a když se holka cuká a chce volat o pomoc, zacpe jí pusu. Jenže ženská se nedá a škrábe Pottera do ksichtu svými dlouhými nehty, kope kolem sebe a snaží se trefit jeho koule. Takže se Potter nakonec nasere, vytáhne z kapsy kudlu a podřízne jí krk. Vlak dojede do stanice a zatímco všichni křičí zděšením, protože najdou ženskou s podříznutým krkem v jednom z kupé, Potter pozvolna a klidně odchází směrem k místu, kde má sraz s kumpánem. Tak… to je asi vše.“
„No pane jo… já říkal, že to bude velké. Máš to fakt dost dobře promyšlené.“
„Ještě musím popřemýšlet nad pár detaily. Jestli ho budou policajti po propuštění sledovat, jestli tu ženskou jen podřízne, nebo nakonec i opíchá, jestli se ta děvka s telefonním číslem neprokecne, bla bla bla. Raději jsem měl zůstat u osvědčeného psaní povídek o chlastu a o tom, jak se mi nechce shánět žádná práce, než vymýšlet nějaké kraviny podobné této.“
„Já si ji určitě přečtu,“ ubezpečil mne Arny a v jeho očích se opět zablesklo. „Je to náhodou skvělé, sedět tady nebo kdekoliv jinde, popíjet kávu a povídat si o různých věcech a o psaní. Jsme skoro jako Verlaine a Rimbaud.“
„Verlaine a Rimbaud spolu nepili kávu,“ ubezpečil jsem ho.
„A co básně?“
„Nic extra,“ snažil jsem se jej odbýt.
„Ale houby, zase kecáš. Hoď nějakou do éteru, v kavárně to bude znít poeticky…“ požádal opět Arny. Nechtělo se mi. Všechnu svou fantazii i sílu jsem vyplýtval na povídce o Adrianu Potterovi.
„Musím?“ zeptal jsem se otráveně.
„Já platím tvé kafe, tak se na oplátku snaž,“ odpověděl Arny a já pochopil, že mě má v hrsti.

„Z milostných frází vybírám něhu
a tajně ji sypu do šálku kávy
Kreslím Tvůj obraz do bílých sněhů
(chtěla jsi přeci pár minut slávy)

Dostal nás osud, jenž scény píše
do bludných kruhů a obludných čtverců
Sedíme spolu mlčky a tiše
jak trapný párek mizerných herců

Jsem trosečník na své soukromé pláži
co odmítá pomoc záchranných misí
po kterých poté alespoň vzkáži
že je mi dobře, jak s Tebou kdysi

V Braillově písmu mi po nebi skládáš
souhvězdí, která čtu očima slepce
o tom, jak doufáš, věříš či strádáš
zatímco měním se ve veršotepce…“ odrecitoval jsem jednu ze svých básní, i když jsem se párkrát zastavil, abych si vzpomněl na její pokračování.
„No jooo. No sakra, ono to vypadá, že pán je zamilovaný,“ zasnil se Arny.
„Může to vypadat jakkoliv, ale jak je to doopravdy, to si nechám pro sebe,“ mrkl jsem na něj.
„Milostné básně jsou fajn. Jsou plné lásky a něhy a všeho možného,“ snažil se o objektivní vyjádření Verlaine, jenž vyměnil absinth za horkou čokoládu.
"Milostná báseň je pouhý výkřik do tmy, která odtajní tvoje slabé místa a ukáže, jaká jsi přecitlivělá guma. Pomůže ti maximálně dostat ženskou do postele, ale jinak nemá žádný velký význam. Láska je stejně pomíjivá a stojí za hovno. Je to mrcha, která trhá lidskou duši na malé kousky. Znám spoustu těch, kteří se kvůli nešťastné lásce uchlastali k smrti, nebo jsou z nich ubozí bezďáci a trosky. Nebýt nešťastné lásky, výrobci a prodejci chlastu by přišli na buben, byli by úplně v prdeli, stejně jako ti, kteří jsou teď jejími zákazníky."
"Takže ta báseň, kterou jsi odrecitoval, je pro ženskou, kterou chceš jen dostat do postele?"
"Vlastně... jo."
"Podle mě to všechno vidíš moc černě. Ta melancholie a deprese z tebe přímo čiší. A navíc… co taková šťastná láska?" snažil se argumentovat Arny.
"Ona existuje i taková?"
„Já doufám! Vždycky přece musí fungovat nějaký protipól, nemyslíš?“
„Po té hnusné kávě už nemám sílu myslet vůbec na nic, hlavně na žádné protipóly nešťastné lásky.“
Arny se pousmál. „Zrovna včera jsem taky jednu milostnou báseň napsal. Chceš ji slyšet?“ nadhodil návrh po pár chvílích trapného ticha.
„Jasně, pochlub se…“
„Jmenuje se Ona a já,“ zašeptl, vytáhl opět z kapsy u kabátu notýsek a nalistoval stránku se svou básní.

„Byli jsme dva, ona a já
měl jsem ji rád, srdce své ji chtěl dát
a tak jsem jí dopis napsal
potom jsem jí ho hnedka poslal.
Když si dopis přečetla
tak mi navždy zmizela
nevím, proč tohle udělala
asi mne tolik nemilovala…“ pochlubil se svým výtvorem a já se silně zakousl do pěsti, abych se nerozesmál. Cítil jsem se trapně, cítil jsem se jako šmejd, který se nechová vůči svému kamarádu upřímně a fér, cítil jsem se pod psa, protože doufal, že mě tou básní ohromí. Já svou prózou a poezií nikdy nikoho ohromovat nechtěl, mé sebevědomí nikdy nedosahovalo žádných výšin, stejně jako má díla nebo talent. Arny, neboj se, jsme opravdoví a reální Verlaine a Rimbaud i bez tvrdého chlastu a naše přátelství si navždy uchovám zamčené ve své duši.
„Je skvělá,“ pochválil jsem jej. Arny se začervenal.
„Myslím, že je nejvyšší čas odsud vypadnout,“ ozval jsem se po chvíli. Zlobných pohledů od servírek s malou prdelí přibývalo a my pochopili, že zabíráme místo movitějším hostům. Arny zaplatil za nás oba a poté jsme vyšli dveřmi na hlavní ulici. Byl leden, ale teplota se držela nad nulou. Na nebi svítilo několik viditelných hvězd a z náměstí se táhl další mohutný proud dunivých dialogů.
„Brzy se opět uvidíme,“ potřásl jsem si s Arnym rukou a díval se skoro kolmo vzhůru, abych mu mohl na rozloučenou pohlédnout do jeho dobráckých očí. Dříve jsem si stoupal na špičky a oba jsme se tomu smáli.
„Určitě, budu se těšit,“ odpověděl Arny. Nato se otočil a pomalu vykročil směrem ke svému bydlišti, kde už na něj jistě čekala máma s přichystanou večeří. „Arny Weissler, narozen roku devatenáct set pět na německém pohraničí, rodiče se rozvedli v jeho třinácti letech. I přes zdravotní komplikace se nakonec stal jedním z největších evropských…“ slyšel jsem jej odříkávat si pro sebe svůj autobiografický monolog, než se mi nakonec ztratil z doslechu. Stál jsem stále přede dveřmi kavárny a díval se, jak houpavou chůzí míří ke konci ulice, aby mi po zahnutí za roh úplně zmizel z dohledu.

Přišel jsem domů. Do svého prázdného bytu. Přivítala mne tma a ticho, jako každý den. Svlékl jsem kabát a pověsil za poutko na věšák u dveří. Vešel jsem do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Nos zimou zčervenal, stejně tak i tváře.
Lehce jsem posmrkl, opustil koupelnu a šel zkontrolovat obsah lednice. Pár sherry rajčat, půlka pomazánkového másla a zkyslé mléko. Ve skříňce vedle lednice plesnivěl starý chleba. Zavřel jsem ji, opustil kuchyň, vešel do svého pokoje a natáhl se na postel. Na koberci ležela spousta špinavého prádla, na stole několik prázdných lahví od piva a vína. Vedle dva talíře a vidlička, na níž zaschl sýr.
Seděl jsem na posteli a opíral se zády o zadní stěnu. Nehýbal jsem se, skoro nedýchal, oči jsem měl přivřené. Vzpomněl jsem si na svého blízkého přítele Tonyho, opravdového básníka, jednoho z nejlepších, co kdy u nás žili, který před pár dny umřel na rakovinu. Neumřel… jen odešel. Tony je nesmrtelný. Všichni jsme nesmrtelní.
Sevřelo se mi hrdlo, těžce jsem oddechoval. Potřeboval jsem se napít, najednou jsem potřeboval, aby do dveří vešel Verlaine, ať už reálný nebo smyšlený, a v rukou nesl láhev absinthu.
Arny sedí doma a jí svou večeři. Zítra večer půjde do práce, zatímco já se budu flákat. Možná něco napíšu. Možná se opiju. Arny, jak já ti závidím tvou čistou vidličku… Seděl jsem bez hnutí další půlhodinu. Vtom se mi vybavila Arnyho báseň Ona a já a poté jsem se, s vědomím, že je kilometry daleko a neslyší mne, od srdce dlouze a hlasitě rozesmál.