Předmluva: druhý díl povídky ¨Černý - bílý¨

Dívám se na fotografii. Znám jméno autora, jen malinko zachycený okamžik. A tak ji na sebe nechávám působit a vytvářím si k ní vlastní příběh. Třeba odpovídá skutečnosti, třeba je úplně jiný - to mi nevadí. A myslím, že by to nevadilo ani autorovi, protože snahou každého autora je vytvořit dílo, které osloví. Dnes mě oslovil snímek "Chlapec s vínem" fotografa "HC-Bressona"

Hilda a Filip byli spolužáci a na maturitním večírku se do sebe definitivně zamilovali. Po studiu angličtiny a francouzštiny se Hilda stala profesorkou na gymnaziu. Filip vystudoval práva a nastoupil jako manažér do velkého průmyslového podniku v Norimberku. S takto zajištěnou budoucností se po svatbě usadili v našem sousedním městě, kde se jim záhy nato narodila Růženka. Jako ošetřující lékař jsem se během těhotenství s oběma blížeji seznámil, a dalo by se i říci, že jsme se stali skoro důvěrnými přáteli.

Obě byla jednovaječná dvojčata a nedala se od sebe rozeznat. Lišila se především tím, že Alice měla děti dvě a Marie dosud žádné, ačkoliv se obě sestry vdávaly ve stejný den a obě si přály stát se brzy matkou.

Rámcově podobné, ale obsahově odlišné příběhy dvou žen. Jejich rozhodnutí o plánované dovolené končí jednou tragicky, podruhé šťastně.

Jsem tak rád, že už dnešní ambulance skončila, měli jme mimořádně mnoho pacientek. Moje pomocnice už odešly, ale nevychutnávám svůj vytoužený klid tak, jak bych chtěl. Měl bych ještě vyřídit několik důležitých atestů a posudků, ale jsem doslova zralý k tomu, abych si hned usnul. Proč ne? Zavolám domů, že přijdu dnes později.

...tak ještě dvacátá, ať je sbírka zaokrouhlena.

Vzpomínám si na jednu tovární dělnici. Bylo jí asi tak dvacet. Ostýchavá, stydlivá, rozpačitá. Musel jsem jí usnadnit, aby začla mluvit:

Vzpomínka na u nás téměř zapomenutého sportovce, rodáka z Moravy. Od jeho záhadné smrti za pár dnů uplyne 74 let.

Tenkrát byla na Vysočině neobyčejně tuhá zima, střídavě bohatá na sníh, mráz a náledí. Nám lékařům nebylo ve vyhřátých pokojích a sálech zle. Byli to řidiči sanitek, saniťáci, kteří byli vydáni na pospas rozmarům přírody. Za ta léta služeb se však naučili v každém počasí nejenom vyjet, ale i umět se vrátit. Jsou přitom odkázáni sami na sebe, poněvadž jim za zády nestojí nikdo, kdo by jim v těžkostech poradil nebo pomohl a kdy musí svou vynalézavostí nahradit myšlení a zásah lékaře. To právě zažil v oné zimě nejmladší řidič naší okresní nemocnice, když měl dovézti z vesnice, vzdálené pouhých dvacet kilometrů, prvorodičku k porodu, který už probíhal nějakou dobu doma. Poznamenávám, že se udál ještě v době před-mobilní a pokusím se vyprávět jeho příběh tak, jak mi jej sám vylíčil… (*Pouze jediná povídka-tím bohužel bezkonkurenční- z poslední soutěže na téma "Zimní" * )

Z Příběhů sráče...

S psychiatrem doktorem Hambachem jsem se kdysi seznámil v Norimberku na gynekologicko-psychiatrickém semináři. Téma bylo: ¨Problémy dívčí puberty¨. V polední přestávce mi začal vykládat svou zajímavou story.

Další vzpomínka na školní léta. Trochu upravená, třeba přispěje k příjemné vánoční atmosféře.

..to se tak někdy stane...

...ze sbírky Příběhy sráče.

Další povídka z Příběhů sráče...

Pro přátele pohody

Jednu dobu se mělo v kurzech autosugesce, autogénního tréninku či hypnózy docílit bezbolestného porodu. Výsledky byly ale všelijaké...

Další ze sbírky Příběhy sráče

Alena je naší nejzkušenější instrumentářkou, pracující u nás už přes dvacet let. Ve svých čtyřiceti stále ještě bezdětná. Svá dosavadní čtyři těhotenství potratila vždy nejpozději ve třetím měsíci. Takové případy se nevyskytují často, Alena byla, bohužel, jedním z nich. Jejich příčiny se zpravidla neobjeví snadno, ale někdy se to stane i náhodou. Výškrab jí prováděl vždy náš bývalý primář, nyní už penzionovaný.