*ZÁHADNÁ RODIČKA*

V onom týdnu, kdy mělo každým dnem dojít k radostné události, mě zavolali na chirurgii k nutnému konziliu. Jednalo se o těhotnou ženu, odhadem v posledním měsíci, při autonehodě vážně zraněnou na hlavě. Chirurgové právě dokončovali komplikovaný obvaz hlavy, při němž ponechali pouze štěrbiny pro oči, nos a ústa. Nevěděl jsem o koho jde, osobní ani těhotenské doklady neměla, navíc byla ještě v bezvědomí. Těhotenství bylo neporušené.

Následující noci jsem právě u jedné rodičky na sále, když z chirurgie přivážejí mou konziliantku ze včerejška. Je už při vědomí a hned jak mě spatří, tak na mě začne rozčileně, ale nesrozumitelně mluvit. Asi poškozené centrum řeči, myslím si a počítám s obtížnou domluvou.

„Už víte, jak se ta paní jmenuje?“ ptám se sestry.
„Nic jsme se nedozvěděli. Není jí vůbec rozumět.¨ Musím mluvit s jejím manželem. Podám jí papír a propisku.
„Kde je váš manžel a kde bydlíte?“ ptám se pomalu a zřetelně.
„Nevím “, odpoví mi písemně a něco přitom zamumlá.

Vyšetřím ji a zjišťuji, že to s porodem ještě chvíli potrvá.
Je to třeba právě ta „moje Marie“? Jsem nerozhodný a chce se mi zavolat k nim domů. Dozvím se okamžitě co a jak! Hned to ale zavrhuji, vždyť je přece hluboká noc. To si nemohu dovolit, ne!

Zkusím to znovu: „Napište mi vaši adresu!“ Nerozumí.
Načrtnu rychle domek a návěští ulice. Naznačuji jí, aby doplnila její název a domovní číslo. Všechno je marné. Moje podezření mi i nadále nedá klidu. Hledám v chorobopisu bližší údaje o úrazu nebo o jejím manželovi. Zaznamenáno je pouze, že ji včera odpoledne srazil na dlažbu a přejel autem opilý řidič. Její společník (manžel?) v bezvědomí vykrvácel při příjezdu do nemocnice na vnitřní zranění. Oba bez osobních dokladů.

Chci mít konečně jasno! Ale než bych šel teď na patologii identifikovat mrtvého muže, odhodlávám se, že přece jen zavolám k nim domů. Omluvit se mohu vždycky. Opakovaně vytáčím číslo a v duchu si chystám jak se omluvím, ale nikdo se nehlásí!

Mezitím první rodička odrodila a zbývá mi jen moje neznámá. Uvědomuji si, že vzhledem k její mozkové poruše bude přísavný zvon, vakuumextraktor, nejvhodnější a nejšetrnější pro ni i pro dítě. Připravuji si jej, zatím co rodička zhluboka dýchá a hladí si dlaněmi břicho. Přitom teprve teď si všimnu jejího zvláštního PRSTENU ! Ano, ten jsem už viděl u mé známé, Marie! Vím, že jí ho daroval její muž hned jak otěhotněla! Měl ji doprovázet na každém kroku a hlavně u porodu, kdyby on nemohl být přítomen! Že by ten mrtvý byl jejím manželem?!

Se smíšenými pocity přivádím na svět skvostné děvčátko, ale hned po porodu utíkám na patologii se zřízencem, který mi pomáhá najít mrtvého neznámého.
Odkrývám mu obličej a vzrušením ani nedýchám. Jeho posmrtné rysy jsou ztuhlé a spolu s nízkou teplotou márnice poněkud změněné, než jak jsem ho znal zaživa. I přes úrazový defekt ve tváři jsem ale přesvědčen, že je to skutečně její manžel.

Přemýšlím, jak a kdy jí to povím. I pro mě je to otřesné! Rozhodně s tím nebudu spěchat. Čím později se to dozví, tím lépe pro ni.

Na sále je klid, rodička únavou dřímá. Když se k ní přiblížím, tak se probírá, ale v obvázaném obličeji bohužel nevidím, zda je šťastná a zda si vůbec uvědomuje, že porodila. A co, když to možná už zapoměla, třeba i trvale? Nechci to domyslet. Vím jen, že označit tuto situaci za tragickou je naprosto nedostačující.
Jsou čtyři hodiny zrána, začíná svítat. Jsem unaven a bolí mě ukrutně hlava. Když na inspekčním pokoji skoro už usínám, TELEFON !!

Ve sluchátku mně známý mužský hlas, Jenda, manžel Marie! No to snad není možné!
„Odkud voláš?“, přemáhám své vzrušení.
„Z pražského letiště. Vracím se ze služební cesty, předevčírem jsem musel náhle odjet. Smůla, ne? Jak se vede Marii? Máme už něco?“

Nevím zda sním či bdím. „Jak to víš, že je u nás?“ ptám se opatrně.
„Volal jsem nejprve mému bratrovi, který mi slíbil, že se o ni postará, když tu nebudu. Ale nedovolal jsem se. U nás doma taky ne, takže si myslím, že může být jedině u vás. Promluv přece, jak to s ní vypadá!? Už něco máme?“
Nemohu okamžitě odpovědět. Je toho na mě najednou moc: domněle mrtvý žije? Nevěřícně si to v duchu opakuji, zatím co hlas v telefonu je stále netrpělivější.

Z posledních sil ukončím můj myšlenkový chaos: „Víš co? Narodila se vám dcera, Jendo. Překrásná dcera! Přijeď rychle domů, je toho tolik o čem bych ti mohl povídat, ale teď to opravdu nejde. Jsem totiž na smrt unaven a musím se bezpodmínečně trochu vyspat, rozumíš?“

Na druhém konci drátu znatelné zklamání. Zavěsím, ale okamřitě si uvědomuji, že takhle skončit rozhovor s přítelem nebylo správné. Má přetížená nervová soustava to však rozhodla. Zítra to stejně budu všechno prožívat ještě jednou, až budu Jendu informovat.Usínám a poslední události znovu vidím a slyším jako ve filmu.

Druhého dne se setkáme hned po vizitě. Jenda je celý žhavý, aby je obě viděl. Beru ho nejprve stranou na inspekční pokoj a vylíčím mu podrobně jak se věci udály od úrazu až po moji mylnou identifikaci. Otřásá to s ním až k pláči, je mi ho líto. Pak ho doprovázím k Marii, kterou jsme i s její novorozenou uložili na jednolůžkový pokoj a očekávám jásavé setkání.

Marie spí a Jenda ji jemně budí tím, že se jí dotkne rukou a potichu pronese: ¨Mařenko moje!¨

Trhne sebou, vytřeští na něj oči a reflektoricky vztáhne obě ruce nad postýlku, aby tak chránila svou novorozenou před někým neznámým. Oba dva jsme překvapeni, něco takového jsme vůbec nečekali. Poúrazová ztráta paměti! Na jak dlouho, říkám si vduchu...

¨Mařenko, ty mě neznáš?¨, zkouší to Jenda znovu.

Marně! Mávne rukou, aby mu ukázala, že má odejít a zamumlá něco nesrozumitelného. Nechci, abychom ji dál nějak rozrušovali a naznačuji Jendovi, že musíme odejít. Prožíváme oba horkoledovou psychickou lázeň, která se znovu opakuje, když Jenda v márnici identifikuje dosud neznámého mrtvého jako svého bratra. Je to pro něho šok, začíná vzlykat.

Na inspekčním pokoji se ho snažím uklidnit: ¨Jendo, vím jak ti asi je. Ale s Mařenkou musíš být trpělivý. Tyhle stavy netrvají zpravidla dlouho.¨
Když slyší něco podobného i od ošetřujícího neurologa, uklidní se, ačkoliv ho Marie při každodenní krátké návštěvě stále ještě odmítá.

Avšak za deset dní po úrazu se přes noc vše radikálně změní, když ho láskyplně osloví: ¨Jendo, kde jsi byl tak dlouho pryč a žes mi vůbec nedal nic vědět? Podívej, jaká hezká holčička se nám mezitím narodila, máš radost?¨

Život může být krásný, ale hned někdy i krutý a zase i naopak.
Líc a rub jedné mince, která byla dána do vínku každému z nás...?

DOSLOV
Čas všechno zahojil. Za pár týdnů jsme se u nich sešli a při vínku zavzpomínali na tu zlou dobu. Marie neměla, bohudík, žádné poúrazové následky, paměť se jí naprosto upravila, děvčátko skvěle prospívalo, oba byli znovu šťastni. Jendovu tragicky zemřelému bratrovi jsme věnovali tichou vzpomínku při hořící svíčce před jeho fotografií.







.