Jak jsem potkala Ježíška

Bylo to jako každý rok.
Do Štědrého dne zbýval jediný den a obchoďák praskal ve švech. Všude umělé pozlátko, umělé stromky i sníh, dokonce i všudypřítomné koledy zněly tak trochu uměle. Ale mně to nevadilo.
Bloumala jsem mezi koupěchtivými davy, lelkovala u pultů se zbožím a lačně nasávala atmosféru Vánoc i domnělé lidské pospolitosti. Ani vy byste nespěchali domů, kdyby tam na vás čekal jenom kocour, kterému je šumafuk, jestli dostane svou porci Whiskas do obyčejné misky nebo na sváteční talířek. Hlavně, když to bude přesně v sedm.

Moji pozornost upoutala lákavě nasvícená vitrína se šperky. Zlatý řetízek se srdíčkem jako by z oka vypadl tomu, který mi dal manžel k prvnímu výročí svatby. Dokonce tenkrát nechal na rub vyrýt moje iniciály.
Týž řetízek mi před pár měsíci doslova vytrhl z ruky, když nenašel doma žádné peníze v hotovosti, které by mohl nasypat do výherních automatů. Chtěl ho zastavit, aby za těch pár drobných, které mu dají, strávil aspoň hodinu v marné naději na výhru. Tehdy jsem konečně procitla a uvědomila si, že jednorucí bandité nespolykali jen naše úspory, ale taky všechno pěkné , co kdy mezi námi bylo.
Náš jediný syn to narozdíl ode mě pochopil a už dávno předtím potápějící se rodinnou loď prostě opustil. Po týdnu přišla pohlednice z New Yorku, na ní strohé :Mám se dobře, ozvu se brzy – a to bylo všechno.

Mimochodem, do té zastavárny můj muž nikdy nedošel. Na přechodu ho srazilo auto. Ihned se kolem něj seběhlo několik lidí, ale jak se později ukázalo, poskytovali první pomoc pouze jeho kapsám.
Když dorazila záchranka, byl manžel mrtvý a zlatý řetízek nenávratně pryč. A teď jsem ho najednou měla přímo před nosem a skoro byla v pokušení tu vitrínu otevřít a podívat, jestli jsou na rubu pořád ta dvě písmena.

Někdo mě zatahal za kabelku.
„Líbí se ti?“
Hlásek patřil asi pětiletému klukovi snědé pleti a tmavých kučeravých vlasů. Oči měl černější než srst mého kocoura a na sobě rozdrbané tenisky a šusťáky, které neviděly pračku už hezky dlouho.
Kapsářský dorost, napadlo mě okamžitě a instinktivně jsem si přitáhla kabelku pevně k tělu. Všiml si toho a zatvářil se rozhořčeně.
„Já nekradu!“
„Jasně,“ vyloudila jsem poněkud neupřímný úsměv. „Ty tady jenom nakupuješ, že jo? A kdepak máš rodiče?“
„Máma je támhle,“ ukázal kamsi do davu, „ a tátu nemám.“
„Tátu má přece každý,“ řekla jsem automaticky.
„Já ne,“prohlásil rezolutně.
„Žije s náma sice jeden chlápek, co tvrdí, že je můj táta, ale není. Jednak mi není podobnej a jednak jsem slyšel jednou mámu, jak mu v obýváku říkala - Jožko, ty ho moc rozmazluješ, musíš na něj bejt víc přísnej, jako bys byl jeho opravdovej táta.“
„Aha.“
Na tohle se vážně nedalo říct nic.

„Tak líbí se ti nebo ne?“ vrátil se kluk ke své otázce.
„Líbí,“ odpověděla jsem po pravdě.
„A chtěla bys ho?“
Zaváhala jsem. „Možná.“
„Tak si ho prostě přej,“ pronesl bezelstně, „ a Ježíšek ti ho naloží pod stromeček.“
„Ježíšek přece neexistuje,“ vypadlo ze mě další dospělácké moudro.
Že jsem si radši jazyk neukousla! Co když kluk ještě věří na pachole, co rozdává dárky, a já teď nabourala jednu z jeho dětských jistot. Každý psycholog by mi jistě vynadal.

„Vážně neexistuje?“ chlapec se na mě koukl nevěřícně a zároveň jaksi pobaveně.
„Víš, co? Něco ti prozradím,“ kývl rukou a já se k němu poslušně sklonila.
Popadl mě za paži.
„ Je-ží-šek… e-xi-stu-je,“ slabikoval mi důrazným šeptem do ucha.
„Věř mi. Stačí, když si budeš něco přát a on ti to splní.“
„Tak jo.“
Přece se s ním nebudu hádat a páchat další škody na dětské dušičce.
„Ale musíš si to přát opravdu hodně moc!“ mrkl na mě levým okem a ztratil se mezi lidmi.
„Tak jo,“ opakovala jsem nahlas a pak ve mě hrklo jako ve starých hodinách. Tyhle fígle! Děcko odvede pozornost a peněženka je fuč. Ale kupodivu v mé kabelce nechybělo vůbec nic.

Cestou domů mě napadlo, že jsem si ten řetízek prostě mohla koupit sama. Absurdní myšlenka. Přece nebudu dávat sama sobě dárky. Dost na tom, že už pár let ve skříni schraňuju drobnosti nakoupené pro syna, který žije kdovíkde, a pro snachu, kterou znám jen z amatérské rozmazané fotky.

Na Štedrý den ráno na mě osamělost konečně dopadla plnou vahou. Byla potvora, rok od roku obéznější.
Ani se mi nechtělo vstávat z postele. Nakonec proč taky? Nakrmím kocoura a vánoční pohádky klidně můžu sledovat zahrabaná v peřinách.
Jenže zvonek, který se rozřinčel před půl osmou , se ignorovat nedal. Nepřestal, ani když jsem zesílila zvuk v televizi. Koho to sem čerti nesou zrovna o Vánocích!

Došourala jsem se ke dveřím, otevřela je a stála tváří v tvář vysoké tmavovlasé ženě. Měla kávovou pleť, mandlové oči a vůbec ten zvláštní půvab, který příroda naděluje pouze mulatkám.
„Merry Christmas!“ řekla a usmála se, ale to už mě můj syn sevřel v náručí a já najednou pro slzy neviděla .
Vzápětí mě někdo zatahal za rukáv. Koukla jsem se dolů a tam stojí snědý kluk s očima jak půlnoční obloha. „To jsi zase ty?“ podivila jsem se.
Zavrtěl hlavou, jako že nerozumí, a pak s nezaměnitelným americkým přízvukem pronesl pečlivě naučená slova: „Veselé Vánoce, babi!“ A mrkl na mě levým okem.

Ten řetízek jsem pod stromečkem samozřejmě nenašla.
Zato vím jistě, že Ježíšek existuje. Stačí, když si něco opravdu z celého srdce přejete. Splní vám to.