Bzzzzzzz...

Bydlel jsem v Olomouci asi půl roku, ale do žádné větší aktivity, která by obohatila můj život a udělala mne zodpovědnějším, jsem se nehrnul. Denně jsem ležel do oběda v posteli, popíjel zvětralé pivo z předchozího večera, dlouhé minuty se díval z okna, chodíval na procházky po městě, jedl, zvracel, močil, pojídal antidepresiva, psal básně a povídky. Do práce se mi moc nechtělo, vždycky se někde našly peníze na nájem a stravu. Nic víc jsem nepotřeboval.
Už mockrát jsem se díval do budoucna a hledal tam odpovědi na otázky, zda se i já někdy dokopu k nějakému statusu člověka se slušně placenou prací, díky které si budu moct zařídit hypotéku, koupit si auto, uživit případnou rodinu… Nikdy jsem tam takovou odpověď nenašel. Nikdy jsem ani nenašel ženskou, u které bych nad založením rodiny začal přemýšlet. Nejsem typem člověka, který je zodpovědný a cílevědomý.

Občas jsem si přivydělal bokem jako korektor článků jednoho počítačového magazínu a peníze, které mi následně přišly na účet, mi k životu stačily. Když ale krachla tato lehká a časově nenáročná práce, byl jsem v háji. Podpora mi sice pokryla nájem, ale ze zbylých peněz jsem už těžko mohl měsíčně vyžít. Potřeboval jsem si najít jiný zdroj své obživy.
Dokud se dá přežít bez toho, abych se zapotil jako zaměstnanec, vždycky jsem se této úlohy zhostím. I přes výčitky mé rodiny. Ale každá rodina má svou černou ovci. A já si tuto roli pečlivě střežil.
Našel jsem si nakonec místo v jedné francouzsko-italské restauraci, která byla součástí nově otevřeného hotelu. Mou prací bylo umývání nádobí a sem tam i nějaké ostrouhání kořenové zeleniny. Práce to byla příjemná. Od bývalých prací se lišila tím, že jsem zde nebyl v kontaktu s větším počtem lidí. Pamatuji se, jak jsem coby pokladní v jednom hypermarketu omdléval při pohledu na nekonečné řady nakupujících. Jako šílenec se sociální fobií jsem si v těchto případech dost vytrpěl. Zde byl klid. Šest kuchařů rozdělených do dvou pracovních skupin se střídalo v krátkém a dlouhém týdnu. Mne se to netýkalo. Potřeboval jsem peníze, a tak jsem pracoval v kuchyni každý den bez ohledu na víkendy.

Směna začínala už od rána, kdy byla restaurace rezervována pro hotelové hosty. Snídaní bývalo čtyřicet až sto padesát, pokaždé tomu bylo jinak, a často jsem se měl co ohánět. Z placu mi servírky přinášely tácy se špinavým nádobím, s rohlíky namočenými do hrnků s kakaem, rajčata ponořená do kornflejků s mlékem, melouny polité kávou…
„Bože můj, to je hnus! Hnus, hnus, hnus! Jsou to prasata z Ruska!“ stěžovala si Mary, malá, hezká, prsatá servírka. Piha nad jejím rtem jí přidávala na smyslnosti.
„To máš pravdu,“ řekl jsem, „a zpomal, nestíhám!“
„Podívej se… pojď se opatrně podívat,“ šeptala a pomalu otvírala dveře oddělující kuchyň od jídelny. „Vidíš? Ta ženská má aspoň sto třicet kilo. Sedí sama u stolu, na něm pět táců a cpe se jako prase. Někteří si strkají párky do kapes, nebo si přelévají mléko do prázdných plastových lahví. Chce se mi z toho zvracet.“
„Hned bych si to s nimi vyměnil. Už kvůli tomu, že jim ke snídani vyhrává z amplionů Frank Sinatra. Jinak souhlasím, ale když už si to zaplatili, tak ať si rvou ty párky třeba do prdele, mně je to jedno.“
Než jsem stačil sklidit všechno nádobí a umýt hrnce a příbory, čas se přechýlil k jedenácté dopolední. Vždycky jsem to stíhal akorát na začátek polední obědové nabídky, která končila ve tři. Po následných několika hodinách nudy, které jsem vyplňoval pomáháním při přípravách na následující dny, čištěním obřích digestoří, či sezením na záchodě se Sportem v rukou, přišly večeře a po nich řádný, konečný úklid. Domů jsem se dostával až před půlnocí.
Užíval jsem si denně čtrnáctihodinové směny, ale vlastně mi to ani nevadilo. Doma mne totiž stejně nic nečekalo. V práci jsem si příjemně popovídal, najedl se, naučil se vařit nová jídla a komunikovat s lidmi. Servírky byly příjemné, milé a hezké, kuchaři mladí a přátelští. Bylo mi tu dobře.
„Co doma? Taky umýváš nádobí s takovou radostí jako tady?“ slýchával jsem často od kuchařů.
„Ani náhodou. Doma za to nedostávám zaplaceno.“
Ráno jsem se opět vydal do práce. Makal jsem už třetí týden v kuse a na mém vzhledu to bylo znát. Bolely mne klouby, svaly, plochá chodidla, oči s doruda zabarvenými bělmy. Neměl jsem náladu ani sílu se po čtrnáctihodinových směnách krátce a důkladně osprchovat. Smrděl jsem potem a světlo ze zářivek na stropě v kuchyni se odráželo od mých mastných vlasů. Ostatní si mne kvůli tomu po čase začali dobírat, ale já na to v těch chvílích kašlal. Chtělo se mi spát, nebo alespoň jen ležet a zírat do zdi. Spánku jsem si za poslední dobu moc neužil.
„Jak je, chlape?“ zeptal se šéfkuchař Dušan, když si mne po příchodu do šichty všimnul.
„Bývalo lépe,“ řekl jsem.
„Ale bývalo i hůř, ne?“ zareagoval.
„To jo…“
„Super, tak do práce, máš toho dneska moc.“
Den ubíhal rychle. Polední menu šlo na dračku a já ve volném čase studoval a obdivoval kulinářské umění svých nadřízených. Po třetí hodině odpoledne opět nastal klid.

„Jednou jsem makal v jedné restauraci v Anglii,“ vyprávěl Dušan jednu ze svých mnoha historek, které zažil při cestování po světě. „Bydlel jsem v takovém malém, zaprděném baráku, měl snad dvanáct pokojů. Byli jsme tam taková celoevropská směska plus pár Asiatů. Tuším, že dva Poláci, Maďar, Rus, nějací Číňani a tak. A hned vedle mě bydlel takový vypasený Angličan. Nevýhodou těch pokojů bylo to, že jejich zdi byly jak z papíru. Slyšel jsi absolutně všechno. A tady ten Angličan si k sobě vodil třikrát čtyřikrát do týdne ženskou. Nevím, jestli to byla jeho holka, nebo jen nějaká šlapka, ale pokaždé, když si ji dovedl, skončilo to sexem. Já měl tehdy fakt super džob, dělával jsem jen čtyři dny v týdnu, navíc od čtyř odpoledne do deseti večer, ale pokaždé, když jsem došel domů, první, co jsem slyšel, byli oni dva. Ta ženská vydávala hrozné zvuky. Jako když řežete dřevo na cirkulárce. Musela ji slyšet snad celá ulice. Když se to stalo poprvé, myslel jsem, že ji snad škrtí. Jejich postel narážela na tu papírovou stěnu šílenou rychlostí a ona do toho dělala to svoje Íííííííí-ííííííííííí-íííííííííí-íííííííííí… málem jsem se z toho zbláznil.“
„Měl jsi jim to nějak vrátit, třeba si tam taky dotáhnout nějakou kočku,“ řekl jsem.
„Blázníš? Byl jsi někdy v Anglii? Chlapi tam o sebe dbají, všichni chtějí vypadat jako Beckham a jiní sportovci a filmové hvězdy, ale ženské tam váží v průměru osmdesát kilo, z podpaží jim trčí chlupy a jebáky na ksichtu o velikosti angreštu se snaží schovat pod tunami šminek. Občas, když to ti dva dodělali, jsem naplno pustil ze svého počítače nějaký pornofilm a repráky otočil jejich směrem. Často to bývala nějaká hromadná soulož, pět chlapů a pět ženských, nebo tři ženské a jeden chlap, občas i nějaká prasečina, jako ženská s koněm, abych ty dva zmátnul, a zatímco z repráků se ozývalo ženské vzdychání a do toho nějaké řehtání nebo psí štěkot, já seděl v křesle, koukal z okna, chlastal pivo a spokojeně se usmíval. Vždycky, když jsem ho pak potkal na chodbě, jsem ho pozdravil a řekl ´Yeah, yesterday was a great party!´, zatímco on jen zmateně koukal. O pár dnů později už byl klid. Myslím, že to raději dělali u ní doma.“
„Pane Bože, to je tak nechutné!“ ozvalo se sborově.
„Měl jsem právo na svůj klid!“
Odbila jedenáctá noční. Vydrhnul jsem podlahu a stáhl velkou stěrkou špinavou vodu do kanálků. Seběhl jsem do šatny a převlékl se. Opět pohled do zrcadla. Oči pálily a nepomohly ani kapky. V bělmu se objevily popraskané žilky. Těšil jsem se na dlouhé a zasloužené volno a na to, až se pořádně vyspím. Od splnění tohoto přání mne dělily pouhé tři dny.

Po příchodu do svého bytu jsem hodil batoh do kouta. Dnes už jsem se osprchovat musel. Smrděl jsem špínou, spáleným olejem, mastnotou, potem… K tomu se přidal i zápach z mojí kuchyně. Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl před odchodem do práce vynést koš. Udělám to tedy po sprše… Rychle jsem ze sebe svlékl oblečení a vlezl do vany. Její dno mne zastudilo do chodidel. Odpustil jsem ve sprše studenou vodu a po jejím zteplání pustil proud na své tělo. Okamžitě jsem cítil úlevu. Klouby i svaly opravdu bolely, už jsem potřeboval odpočinek.
V rychlosti jsem se osprchoval. Vlasy mi voněly po šamponu s vůní třešně. Oblékl jsem se jen do trenek. Čas se blížil k půlnoci, ale venku bylo stále příjemné teplo. Nebylo proto třeba se oblékat víc. Rozhodl jsem se, že si ještě před spaním uvařím čaj. Ráno mne čekalo sto dvacet snídaní a budíček už o půl šesté.
Vešel jsem do kuchyně, zívnul a rozsvítil. Uchopil jsem do ruky varnou konvici stojící na mikrovlnné troubě, když vtom se v mém zorném poli objevil nějaký velký tmavý flek. Podíval jsem se směrem doleva a varná konvice mi málem vypadla z ruky. Na stěně nad dřezem a na stropě odpočívalo asi šedesát much, které přivábil obsah odpadkového koše.
„Do… pr… de… le…,“ zhrozil jsem se. Chvíli jsem stál jako solný sloup, protože podobný roj jsem viděl jen v přírodopisných filmech. Následně jsem se konečně probral, otevřel okno dokořán, vzal do rukou utěrku, která byla položená na topení, a snažil se rozehnat hmyzí roj z kuchyně ven. Má snaha však nebyla mouchami správně pochopena a ty okamžitě začaly v kruhu kroužit kolem visící žárovky uprostřed místnosti.
„Táhněte, vy mrchy!“ křičel jsem a snažil se je dostat špinavým kusem látky. Šedesát párů muších křídel zvesela znělo v tónu C, zatímco můj řev byl úplně mimo jakoukoliv stupnici. Čím více jsem se snažil roj rozehnat, tím hlasitější mouchy byly. Evidentně jsem nebyl jediným nasraným živočichem v místnosti. Vykašlal jsem se na utěrku, odhodil ji na zem a běžel do pokoje hledat náhradní variantu pro boj s hmyzí přesilou. Hodiny právě odbily půlnoc. Vběhl jsem zpět do kuchyně a v ruce držel parfém, který jsem dostal od své mámy na loňské Vánoce.
„Chcípněte! Chcípnětéééé!“ křičel jsem a rozprašoval po mouchách po skořici vonící sprej za dvanáct stovek. Jeho vůně přebila zápach z odpadkového koše, což ovšem bylo jediné pozitivum. Roj stále kroužil kolem žárovky a pár drzejších much mi prolétlo kolem ucha. V rychlosti jsem se opět vrátil zpět do pokoje a snažil se najít další možné řešení. Popadl jsem tedy alespoň ručník, který byl co do rozměrů třikrát větší než utěrka, a opět se vrátil zpět do kuchyně.
Po mouchách však nebylo ani památky. Zavřel jsem rychle okno a oddechl si. Uvařil jsem si čaj s medem a zázvorem a spokojeně jej vypil. Kousky zázvoru, které se mi dostávaly mezi zuby, příjemně dochutily čaj svou ostrostí. Dnes už toho na mne bylo až dost.
Vložil jsem prázdný hrnek do dřezu a vešel zpět do koupelny, abych si vyčistil zuby. Málem jsem omdlel, když jsem objevil celý roj much, obsadivší většinu stěny kolem osvětlení nad automatickou pračkou.
„Seru na to!“ zamumlal jsem, oblékl se a v rychlosti vyběhl ze dveří bytu směrem k nedalekému hypermarketu, který byl naštěstí otevřený nonstop.

O desítky minut později jsem byl zpátky i s koupeným postřikem proti hmyzu. Mouchy se ze stěny ani nehnuly.
„Těšte se, mrchy, teď přijde vaše smrt…“ zašeptal jsem výhrůžně a začal rozprašovat dávku Biolitu po celé koupelně. Myslím, že kdyby tohle viděl majitel bytu, který mi pronajímal pokoj, okamžitě by mne vyrazil.
Roj se opět nahlas rozezvučel v jednolitém výhružném tónu a začal létat kolem dokola. Postřik smrděl, až mi slzely oči, ale každé mouše jsem věnoval jednu velkou, speciální dávku. Mouchy padaly na zem, na pračku, do umyvadla, do vany,… střemhlav dolů jako japonské Kamikadze a ještě dlouho po dopadu na zem kmitaly křídly a nožičkami. Zvuk křídel pomalu utichal, brzy jej přehlušil tikot vteřinové ručičky na nástěnných hodinách v chodbě.
Stál jsem uprostřed koupelny a kolem mých chodidel bylo černo. Jako první stupeň Apokalypsy. Vkročil jsem na chodbu, odložil postřik a vešel do kuchyně. Z lednice jsem vytáhl vychlazeného lahváče. Najednou mi bylo jedno, kolik je hodin. Má únava mne vůbec nezajímala, stejně jako mne nezajímal nezaplacený nájem nebo fakt, že jsem ještě nepotkal žádnou věrnou ženskou, která by se kvůli mně dokázala rozkrájet.
Vrátil jsem se zpět do koupelny, sedl si na okraj vany a otevřel si pivo. Popíjel jsem a z hořké tekutiny mne trochu rozbolely zuby. Venku svítil měsíc a hvězdy a kostel sv. Michala stojící malém kopci nad hlavním náměstím dodával svým zlatavým nasvícením celému městu pomyslnou svatozář. Pod okny na hlavní silnici občas projelo auto. Za dva roky zde povedou tramvajové koleje… Pivo v puse šimralo a pěna šuměla. Popíjel jsem a díval se do vany, jak pomalu, ale jistě chcípá poslední moucha. Ráno už ten koš vynést musím.
Dopil jsem lahváče a vešel na záchod. Sundal jsem kalhoty a trenýrky a posadil se na studené záchodové prkýnko. Vzal jsem do rukou leták ze supermarketu. Rajčata cherry za polovic, ta mám rád. Vykadil jsem se a utřel si zadek. Deset rolí třívrstvého toaletního papíru s vůní heřmánku, který jsem koupil před týdnem jen za necelou padesátku. Pane Bože, nejlepší investice mého života...