"Muci."

Tak mrazivý leden Vídeň již dlouho nezažila. Na vině nebylo ani tak počasí, jako společenská atmosféra. Pomalu se blížilo první výročí Anšlusu a Vídní i celou bývalou Rakouskou republikou, nyní součástí Třetí říše s názvem Ostmark, se šířil strach.

Nočním velkoměstem se k cíli své cesty zvolna blížila teple oděná žena. Byla mladá, hezká, měla by i tuto nelehkou dobu snášet s optimismem. Ona však pro slzy téměř neviděla. Obě ruce měla zabořené v kapsách huňatého kabátu a pěsti pevně sevřené. Byla zima, ale dlaně se ji potily. V té pravé svírala malou ampulku, která ji pálila, jako kdyby držela žhavé železo. A přitom její budoucnost spočívala právě v té malé ampulce.

Před pár desítkami minut opustila vídeňské vrchní policejní velitelství, kde onu ampulku dostala. Předtím si ji tamní policisté pořádně slovně podali. Připomenuli ji její židovský původ a velmi jasně naznačili, že pokud neuděla, co se po ní chce, nepovede se ji dobře. Její italský původ pány policisty vůbec nezajímal. Zato ji s neskrývanou škodolibostí informovali, že v Ravensbrücku je pár měsíců před dokončením rozkošné zařízení, které má velkou naději navštívit, pokud nebude patřičně spolupracovat.

Žena již dříve zaslechla, že se v Ravensbrücku buduje nový koncentrační tábor. Představa, že by se tam mohla dostat, ji děsila. Ale vyhnout se tomu mohla jen za strašlivou cenu. Měla zabít Muciho. Jejího Muciho.

Proč jen nedržel jazyk za zuby? Proč tento ďábelský režim provokoval? Teď ona má vykoupit svůj život za život Muciho. Věděla, že se ocitla v pasti. Osoby, které teď vládly Vídni, vzbuzovaly v každém čestném člověku strach. Seyess-Inquart, Eichmann, Kaltenbrunner, Globocnik - co jméno, to lidská svině. Ale vyslovit tento názor nahlas znamenalo odsoudit se na smrt.

Žena se pomalu blížila k Anagass 3. Kéž by ta adresa nikdy neexistovala! Jenže existuje a ona věděla, že za pár hodin se ti policejní hajzlové budou chtít přesvědčit, jak splnila svůj úkol.

Přede dveřmi do bytu si pečlivě utřela slzy a zmáčkla zvonek. Na okamžik bláhově zadoufala, že její Muci není doma. Že už třeba ujíždí pryč z Vídně, pryč z této země.
Za dveřmi se ozvaly kroky. Kdepak, kde by Muci ujížděl, když mu před pár hodinami z telefonní budky sama zavolala, že k němu přijde. Dveře se otevřely.

"Milly, tolik jsem se na tebe těšil," byla první slova hezkého, byť trochu drobnějšího muže. Následoval vášnivý polibek lidí, kteří se ještě neznají tak dlouho, aby jim mohl zevšednět.
"Ale ty máš úplně červené a opuchlé oči, Milly," všimnul si Muci. "Tys plakala? Někdo ti ublížil?"
"Ale ne, byla jsem dnes u očního lékaře," zalhala žena a doufala, že to zní přesvědčivě. "Prý mám nějaký lehčí zánět spojivek."
"Ty můj malý chudáčku! Tak to abychom hned šli do mé ložnice. Tam je krásné příšeří, to ti na oči udělá moc dobře."
"Ach Muci, Muci, ty jsi nenapravitelný," napadlo smutně ženu, ale navenek se bezstarostně rozesmála.
"Ale napřed bych něco pojedla, ty divochu. Cestou k tobě mně docela vyhládlo." S Muciho pomocí si svlékla kabát, ale ampulku si nenápadně ponechala v ruce.
"Tak jo. Něco v kuchyni nachystám," souhlasil Muci. "V pokoji v baru je koňak, tak nám nalej. Aspoň ti bude dobře trávit."

Při slově trávit se žena otřásla. Co se to chystá udělat? Ale touha žít v ní pro tuto chvíli zvítězila. Nalila dvě skleničky a do jedné, určené jejímu milému, vyprázdnila obsah ampulky.

Za pár chvil se Muci vrátil z kuchyně a na podnosu byl nakrájený chléb a tenké plátky šunky. Vše doplňovaly kyselé okurky a francouzská hořčice. Přiťukli si skleničkami a Muci přiložil tu svoji ke rtům. V tu chvíli chtěla žena vykřiknout, aby to nepil, ale byla jako paralýzovaná strachem. Obsah skleničky skončil v Muciho žaludku. Musel to být velice silný jed. Muci se na ni ještě stihnul pousmát, položit skleničku na stolek a pak strnul a bez jediného slova se sesul k zemi.

"Co jsem to udělala, co jsem to udělala?" mumlala si pro sebe žena a s pláčem klesla na kolena vedle mrtvého Muciho. Až teď ji došlo, že s takto vykoupenou svobodou už pro ni život nemá smysl. Podívala se na otrávenou skleničku. Pár kapek v ní ještě zůstalo. Uchopila ji a jazykem pečlivě sesbírala její zbývající obsah. Stačilo to, aby o chvíli později upadla do bezvědomí, na konci kterého na ni po několika hodinách čekala milosrdná smrt.

Její osud byl stejně předurčen. Když nad ránem vnikla do Muciho bytu vídeňská tajná policie, její muži očekávali, že budou muset ještě něco dokončit. Se dvěmi mrtvými těly vlastně nepočítali.

"Ta židovská děvka už to má taky za sebou," okomentoval situaci velitel těch mužů. "No nic, ušetřila nám práci. Taky dobře."










Dne 23.1.1939 byla nalezena dvě mrtvá těla v jednom z vídeňských bytů na Anagass 3. Žena byla identifikována jako Camilla Castagnolová a mrtvým mužem byl Matthias Sindelar.

To je asi tak vše, co lze do dnešní doby tvrdit s jistotou. Od začátku se pracovalo se čtyřmi hlavními verzemi umrtí, přičemž o objektivitě vyšetřování v tehdejších podmínkách se dalo mluvit stěží. Mohlo se tedy stát toto:
1. Nešťastná náhoda.
2. Šlo o sebevraždu jako vyjádření protestu proti okupaci
Rakouska hitlerovským Německem.
3. Muž byl zavražděn Camillou Castagnolovou kvůli
majetku a žena sama pak byla zavražděna nebo
spáchala sebevraždu ze strachu nebo pro výčitky
svědomí.
4. Šlo o dvojnásobnou vraždu, v jejimž pozadí od
počátku stál někdo třetí.

U každé verze se postupem času hledaly a nacházely důvody, proč vše skončilo tak tragicky. To nakonec umožnilo i mně si trochu zaspekulovat a formou povídky předložit jednu z méně pravděpodobných verzí. Nepatří sice mezi ty nejžhavější, ale u vědomí praktik německé tajné policie a SS ji nelze zcela vyloučit. Obecně se má skutečně za to, že vrahem byla Camilla Castagnolová, ale ta povídka nevznikla kvůli ni.

Vznikla kvůli Matthiasovi Sindelarovi, ročník narození 1903, jehož rodiště bylo v Kozlově nedaleko Jihlavy. V matrice byl veden pod jménem Matěj Šindelář.

Od roku 1906 žila jeho rodina ve Vídni a zhruba na konci 1. světové války začínalo být jasné, že mladý Matthias Sindelar má v sobě potenciál stát se fotbalovou hvězdou. Postupem času se to vyplňovalo. Sindelar se přes fotbalový klub Austria Vídeň dostal do Rakouské reprezentace, kterou dovedl k největší slávě v celé své historii další rodák z Čech - trenér Hugo Meisl.

O první polovině třicátých let 20. století lze směle tvrdit, že Rakouská fotbalová reprezentace patřila mezi pět nejlepších týmů na světě. A obrovskou zásluhu na tom měli rodáci z Čech a Moravy, již zmínění Hugo Meisl a Matthias Sindelar. Doplňoval je ještě Josef "Pepi" Bican. Ten se sice narodil ve Vídni, ale českým rodičům. Nakonec se stal Čechoslovákem a jako jediný z těch tří se dožil požehnaného věku.

Hugo Meisla zradilo srdce v roce 1937 v necelých padesátisedmi letech a vzhledem k jeho židovskému původu to možná bylo pro něj lepší. Pravděpodobně by nepřežil holocaust. A Matthias Sindelar zemřel v nedožitých 36-ti letech.

Nic to však nemění na tom, že je dodnes považován za nejlepšího rakouského fotbalistu všech dob a je řazen mezi 100 nejlepších fotbalistů světa v celé fotbalové historii.

Byl to také velký bohém a asi ne člověk do trvalého partnerského vztahu. Přes jisté rozpory ve vzpomínkách pamětníků nacistům na ruku nijak zavrženihodným způsobem nešel a po zániku Rakouské republiky odmítl reprezentovat fašistické Německo. A nakonec raději s fotbalem skončil.

V dobách jeho největší slávy se o něm zpívaly písničky a jeho jméno nosívalo kdejaké zboží, třeba i ponožky. I přezdívek měl několik, "Muci" byla jednou z nich. Co k Matthiasovi Sindelarovi napsat na závěr?

Přestože hodně lidí fotbal takříkajíc nemusí, pokud v nějaké uznávané činnosti zanechali Čechoslováci, nebo i jenom naši rodáci, nesmazatelnou stopu světového významu, pak se to, myslím, čte nebo poslouchá vždycky docela dobře.