Home... sweet home...

Hodiny nad botníkem ukazovaly tři odpoledne, ale já věděl, že je víc. Od doby, kdy v nich před pár dny došly baterky, se žádná ze tří ručiček nepohnula ani o píď, i když se z hodin stále ozýval slabý tikot. Rychle jsem si v koupelně vyčistil zuby, vypláchl zbytky pasty vodou a jen v trenkách vběhl zpět do svého pokoje. Nahlédl jsem na monitor svého snad patnáct let starého stolního počítače.
„Půl čtvrté, sakra!“ zděsil jsem se a křečovitými pohyby na sebe soukal kalhoty. Většina čistého šatstva visela ještě mokrá na prádelní šňůře na malém balkonu. Vytáhl jsem proto z várky špinavého prádla dvě stejné ponožky, i když silně zapáchaly. Tričko vypadalo také žalostně, ale nebyl čas.
Obul jsem své těžké zimní boty, nahoru mikinu a kabát, popadl jsem batoh na záda, do ruky kulečníkové tágo, se kterým jsem často chodíval hrávat do kulečníkových heren, uložené bezpečně v dlouhém černém kufříku, vyběhl ze dveří od bytu, zamknul a přivolal si výtah. Na vlak jsem to stíhal tak tak.

Byl to přesně rok, co jsem se přestěhoval ze svého rodného maloměsta do Olomouce. Chtěl jsem a potřeboval nechat všechno za sebou, začít žít nový život, snažit se opustit své problémy. Našel jsem si hezký, malý pokoj v prostorném bytě, který jsem obýval se dvěma vojáky. Často bývali na různých cvičeních, výjezdech, stážích, takže jsem míval klid, pohodu a byt jen pro sebe i po několik dlouhých týdnů v kuse.
Těch dvanáct měsíců se však nijak nelišilo od mého dřívějšího života.
Práci jsem většinu času neměl, když nepočítám čtvrtrok, který jsem vyplňoval umýváním špinavého nádobí v jedné z místních nóbl restaurací. Jinak jsem se jí i lidem vyhýbal. Deprese, nutkání pít sám po celé dlouhé noci, zklamání v podobě rozchodů se ženskými, všechno mne dostihlo i tady.
Jediným mým úspěchem tak bylo rozvíjení se v autorském psaní. Psal jsem více a intenzivněji než kdy předtím, psal jsem kvalitněji - nebo jsem si to alespoň myslel -, psal jsem tak, že mou sbírku humorných povídek vydalo jedno z pražských nakladatelství. Byl to příjemný pocit, vědět, že i v depresích, které jsem zažíval, dokážu vyplodit něco, čemu se člověk alespoň trochu zasměje.
Když se jednoho dne ozve nakladatel s nabídkou vydání sta popsaných stran vašeho textu, které pak prodávají v knihkupectvích za dvě stovky a na titulní straně se hrdě leskne vaše jméno, cítíte se jako PAN spisovatel… Tedy, alespoň já se tak cítil... ale… kdo je vlastně spisovatel? Každý, kdo píše? Každý, kdo vydá knížku? Či každý, kdo se psaním živí? A jak se pozná kvalitní spisovatel? Mnozí z těch, kteří píšou, si myslí, že jsou dobří. Především proto, že je spousta lidí čte. Pravdou však může být, že nestojí vůbec za nic, stejně jako vkus jejich čtenářů.

Čas od času jsem se vracíval zpět domů. Za přáteli, rodinou, na ta známá místa, kde jsem prožil celé své dětství a dospívání. Bylo mi sedmadvacet, ale cítil jsem se na víc. Krev, která se mi po jednom z nočních ožíracích mejdanů následné ráno řinula ze všech útrob těla, mne donutila omezit pít alkohol. Hemeroidy v zadku o sobě občas daly znát, kouty na hlavě se zvětšovaly, zuby začaly čím dál častěji bolet a křivit se. Mladý blbec v těle starce, samovolně si hnijící na rozkládací pohovce u svého stařičkého počítače…
Byl jsem asi dva týdny po rozchodu s přítelkyní a potřeboval jsem společnost. Potřeboval jsem někoho, kdo mne chápe, někoho, kdo ví, jaký jsem, bez toho, abych se musel přizpůsobit. I to byl jeden z důvodů, proč mne to táhlo zpět do své domoviny. Mí přátelé byli přesně takoví, na rozdíl od ní a všech ostatních.
Došel jsem na Hlavní nádraží včas. Koupil jsem si lístek a protlačil se davem na třetí nástupiště. Byl pátek odpoledne, venku sněžilo a mrzlo, takže nebylo divu, že všichni pospíchali domů.
Našel jsem si poslední poloprázdné kupé. Uvnitř seděla jen rusovlasá dívka v červených šatech po kolena, věkem okolo dvaceti, a zasněně se dívala z okna. Naproti ní se opíral o starý kožený sedák blonďatý mladík, tipoval jsem mu něco kolem pětadvaceti. Oči, nad kterými mu rostlo husté světlé obočí, měl zavřené. Posadil jsem se vedle něj, zatímco batoh jsem odložil do úložného prostoru a kufřík s tágem držel mezi k sobě přisunutýma nohama.

„To tágo,“ říkal mi v nonstopu U Tomáše po příletu z anglického Liverpoolu můj nejlepší přítel Michal, který se z tamního města, do něhož odcestoval hledat nové životní zážitky a zkušenosti, po osmi měsících vrátil, „mě stálo dva týdny posrané práce ve fabrice na výrobu sushi. Deset hodin krájet papriku a dělat další nudnou práci den co den a poslouchat do toho jen polštinu, to si nedokážeš představit!“
„Samí Poláci?“ zeptal jsem se a pořádně se napil piva.
„To si piš, samá naplavenina. Krájím papriku a myslím u toho na to, jak se večer konečně vypiju, a najednou za mnou přijde nějaký mladý blbec, který si hraje na šéfa, a začne na mne mluvit polsky. Říkám ´Sorry, i don´t understand, do you speak english?´, a on jen kýve hlavou jako mistr světa, cosi mi ukazuje, ale zase mluví jen polsky. Tak říkám znovu ´Sorry, lad, this is Liverpool. Speak english!´. A ten idiot,“ praštil se Michal nechápavě dlaní do čela, „zase začal polsky. Tak se naseru a povídám mu už i v češtině ´Hele, ty debile, buď na mne budeš mluvit česky nebo anglicky, ale já ti na tu tvou polštinu zvysoka seru!´“
„A co on?“ rozesmál jsem se.
„Šel otravovat někoho jiného. To ti povídám, to tágo mne stálo spoustu potu, času, práce, která mne nebavila, ale hlavně nervů! Važ si toho.“
„To si piš že jo,“ odpověděl jsem.

Zbývaly dvě minuty do odjezdu vlaku. Místo vedle zrzky obsadil starý chlap v šedivém svetru, hnědých manšestrácích a špinavých pracovních botách, který si hned po usednutí otevřel půllitrovou pivní plechovku. Trochu z ní usrkl a potichu si říhl. Vytáhl jsem z hluboké kapsy svého kabátu sbírku povídek napsanou Charlesem Bukowskim. Čtení jeho děl mi pomáhalo přežívat krizi z posledních několika těžkých týdnů.
Neměl jsem práci, peníze na nájem, blížily se Vánoce, které jsem nenáviděl… V jeho řádcích jsem poznával sebe samotného, i když vím, že bych žil stejně i bez vědomí, že někdo jako on existoval. Najít se ve starém chlapovi, který kašlal na život podobně jako já, asi není nikdy to největší terno, ale když jsem nad tím v posledních době přemýšlel, svět nepotřebuje jen samé hrdiny. S radostí tuto roli přenechám těm, kteří si myslí, že pro ni byli zrozeni. Já byl odjakživa jen obyčejný sráč.
Průvodčí zapískal do píšťalky a já otevřel knížku. Vlak se pomalu rozjel a jeho velká kola olizovala zmrzlé koleje. Světlo v kupé nesvítilo příliš silně a občas probliklo. Blonďák se poškrábal pravým ukazováčkem na nose, zatímco dědek naproti mne stále usrkával pivo z plechovky a zrzka věnovala veškerou svou pozornost pohledu na míhající se okolí za orosenou okenní tabulí.

Bukowski, Charlesi, ty starý ochlasto, obohať mne svými řádky…
Buším dál do kláves… Chlápek v mý povídce chce ošukat slůně do chobotu – dělá totiž chovatele v zoo a stará už ho nebaví… A tak zasune ptáka slůněti do chobotu a začne mu tam s ním šoupat, když vtom mu slůně vcucne i koule, prostě mu je nasaje do chobotu, a ono je to příjemný, fakt příjemný, až móóóc příjemný – chlápek se udělá a chce ptáka vyndat, ale slůně drží a nepustí. No tak to snad ne, hotová noční můra. To je snad vtip. Koukej mě pustit!!! Chlápek vrazí slůněti palce do očí. Nic. Slůně mu vtáhne brko ještě hlouběji. Panenko skákavá. Chovatel vyzkouší všecko. Uvolní se. Dělá, že spí. Povídá mu: „Pusť mě! Slibuju, že už nikdy žádný zvíře neopíchám.“ Jsou tři v noci a slůně ho takhle drží už hodinu a půl… Se starou nikdy takovej problém neměl, u tý takovej stisk nehrozil… A slůně ho svírá dál. Chovatel pak dostane geniální nápad. Vytáhne zapalovač, škrtne a podrží plamínek slůněti pod chobotem. Sevření trochu povolí, a vtom zapalovač zhasne. Chovatel škrtne znovu. Nic. Škrtá a škrtá. Došel benzín. Je to marný, smůla. Má odsloužíno patnáct let a ráno ho najdou s čurákem ve sloním chobotu. Vyhoděj ho, nebo ještě něco horšího…
„Tak co, Honimíre?“ zahuláká Sandra z vedlejšího pokoje, „píšeš něco dobrýho?“
„To víš, že jo, jenom nevím, jak to uzavřít.“
„Tak na ně hoď kurva atomovku!“
„Skvělej nápad! Přesně to udělám! Takovou povídku ještě nikdo nenapsal!“

Skvěle se bavím, když vtom se otevřou dveře do kupé a dovnitř se sune asi stokilová ženská s dvěma plnými igelitovými taškami. „S dovolením, s dovolením,“ špitne a sedne si ztěžka vedle mne a pán Bůh si snad odskočil zachraňovat životy při zemětřeseních v Japonsku, protože jinak nedokážu pochopit, jak mi tohle může udělat.
Spousta hezkých mladých slečen prošla kolem kupé, bez zájmu pokračovala dál a jediné, co mi některá z nich věnovala, byl vteřinový pohled, aby poté mohla dělat v jednom z dalších vozů příjemnou společnost studentu filosofie, zedníkovi, nebo chlápkovi, co jede starým vlakem píchat svou o pár let mladší milenku, zatímco jeho manželka si myslí, že hraje s kamarády kulečník, a na mne se mačká hora sádla v hluk dělající šusťákové bundě přehrabující se neustále v jedné ze svých tašek, hledajíc v ní asi něco vhodného k snědku.
Kdybych se s někým mohl vsadit, snad s tím dědkem, co seděl naproti mne, o jeho napůl vypité pivo, vyhrál bych. Ženská totiž právě vytáhla dva rohlíky a začala jeden z nich přežvykovat. Venku padaly zmrzlé sněhové vločky, hemeroidy v mém zadku dlouze přemýšlely, kdy mi zase na pár hodin svou bolestí znepříjemní život a Japonec v jedné z tokijských restaurací zrovna vkládal do úst Michalovo oblíbené sushi, když ve stejném okamžiku dáma vedle mne za hlasitého funění a mlaskání plnila pečivem své tlusté břicho. Pane Bože, vždyť i na tohle člověk musí mít zbrojní pas! Zavřel jsem knížku, položil ji vedle sebe na kožené sedadlo a pokusil se alespoň na chvíli usnout.

Po půlhodině plné trápení vlak konečně přijel na zlínské nádraží. Autobus do mého rodného maloměsta jel až za čtyřicet minut. Prošel jsem kolem dvou knihkupectví a marně se snažil najít svou knížku ve výkladu. "Jednou se v nich taky objevíš, hned vedle dalších novinek od největších spisovatelů dnešní doby," řekl jsem si pro sebe a následně se dlouze a nahlas rozesmál. Vracel jsem se prázdnou tržnicí zpět na autobusové nádraží, když se naproti mne zjevil jeden z místních bezdomovců. Není těžké poznat bezdomovce i ve tmě. Ať se díváte kamkoliv, cítíte jeho oči plné smutku, beznaděje, proseb a únavy z bezesných nocí trávených v mrazech pod nízkými mosty, jak vás neustále pozorují.
„Můj známý, Roman se jmenoval, tak taky skončil… Přišel o práci ve stejném týdnu jako jeho holka. Gábina… krásné jméno. A krásná ženská. Znal jsem je oba,“ povídal mi jednou při jízdě vlakem chlápek, se kterým jsem se dal do řeči o blížících se mrazech. Pamatuji se, že se neustále usmíval, i když mluvil o smutných věcech. Jeho skelné oči prozrazovaly, že byl evidentně sjetý. „Dělal na stavbě nějaké nové, obrovské knihovny, ale dostal padáka, protože zjistili, že krade měděné dráty. Měl štěstí, že dostal jen podmínku. Ale co teď, že jo? Neměli peníze na nájem, neměli peníze na jídlo, na nic… Nikdo ho nechtěl zaměstnat, ta krádež se s ním už táhla celou dobu,“ pokračoval. „Pak už jsem je neviděl, odstěhoval jsem se. Až nedávno jsem potkal kamaráda, Igora, který byl Gábin bývalý spolužák a který mi řekl, jak to všechno dopadlo.“
Úsměv na tváři mu zůstal. Prstem přejížděl po zamlženém okýnku a kreslil jím jednoduché obrazce . Slunce tehdy svítilo slabě a mělo jakousi našedlou barvu. Sám jsem znal tyto stavy bezmoci, i když jsem nikdy nenechal svůj život dojít do stádia, kdy bych musel žebrat o jakoukoliv korunu. Věděl jsem, že na rozdíl od Romana s Gábinou a tisíců dalších lidí s podobným osudem by se o mne dokázal někdo postarat a pomoct mi, pokud bych to nedokázal já sám.
„Několik měsíců prý ještě přežívali ze zbytku peněz na účtu. Gábina to nesla těžce. Nemohla najít žádnou práci, a to vystudovala ekonomiku. Její přátelé, rodina, všichni od ní dali ruce pryč. Nechtěli, aby žila se zlodějem, který měl jen základní vzdělání. Není to lehké, vybrat si mezi rodinou a přáteli a osobou, kterou miluješ. Ale vybrala si jeho. Nakonec se rozhodla, že půjde dělat kurvu. Víš, jaké to je, když ženská, kterou miluješ, tohle dělá? To není žádné půjčování svého auta cizím lidem, žádné podávání své flašky piva ostatním, aby si z ní taky přihnuli. Je to úplně něco jiného! Igor vyprávěl, jak šla k jednomu chlápkovi na svůj první kšeft. Za celou noc strávenou s ním měla dostat patnáct tisíc. To jsou dobré prachy. On zatím seděl doma, čekal na ni a chlastal.“
„Nechtěl bych tohle zažít, fakt ne,“ řekl jsem tiše, i když jsme v kupé seděli jen my dva.
„To ani já. Gábina to nakonec neudělala. Prostě se na těch patnáct tisíc vysrala, vysrala se na kšeft, na všechno. Doběhla prý domů, aby řekla Romanovi, že to nějak zvládnou.“
„To je dobře. Jsem rád, že i v reálném životě existují náznaky šťastných konců.“
„Žádný se bohužel nekonal. Když otevřela dveře od bytu, Roman ležel v kuchyni na zemi, vedle sebe prázdná flaška a on přeříznuté žíly. Nezachránila ho ani rychle zavolaná sanitka. Gábina se zhroutila, policajti jí nedali pokoj a pořád se jí vyptávali na kraviny, i když se v obýváku našel vše vysvětlující dopis na rozloučenou. Nakonec skončila v blázinci. Igor za ní občas chodí, všechno tohle mu vyklopila. Teď už je jí prý lépe.“
„A co její rodina?“
„To už nevím. Nemyslím si, že by ji ona chtěla ještě vidět.“
„Je to v prdeli,“ řekl jsem.
„To teda je…“ odpověděl.

Bezdomovec se ke mně pomalu přibližoval. Pokud něco neumím a nedokážu, tak je to chovat se asertivně. Mnoho lidí se se mnou přestalo přátelit, protože jsem je ve stavech svého šílenství poslal bez milosti do háje. Proč tohle neumím udělat i cizímu člověku?
„Prosím tě,“ řekl, když jsem se jej snažil minout s pohledem dívajícím se do země, „nemáš drobák? Chci si jen koupit něco na jídlo.“
„Podívám se,“ odpověděl jsem a sáhl do kapsy u kalhot. Neuměl jsem říct NE ani náhodou. To už by dřív padaly trakaře ze zamračeného nebe, než se já dokázal naučit odmítat podobné lidi, i když jsem s nimi soucítil, protože jsem se také párkrát ocitnul na hraně. Vytáhl jsem pětku. „Víc nemám.“
„Díky.“
Došel jsem k přechodu pro chodce. Na semaforu svítila červená. Na druhé straně stála holka v minisukni a s černými silonkami. Má oblíbená kombinace. Myslím, že spoustě chlapů se líbí takto oblečené ženské. Dívala se na mne a já na ni. Po celou dobu, kdy na semaforu svítil obrys červeného panáčka, který se v ten okamžik změnil v zelený. Vyšel jsem po zebře a minul ji. Náš pohled se na okamžik spojil v jeden sluneční paprsek. „Hmm… vypadá ještě lépe, když ji teď vidím takto z blízka,“ říkám si tiše pro sebe. „Hmm… z dálky vypadal docela k světu…,“ řekla si jistě se zklamaným tónem v hlase ona.
Dva autobusy mířící k mému rodnému městečku už na nádraží čekaly na své pasažéry. Mohl jsem si vybrat, do kterého ze dvou nastoupím. Jeden jezdíval delší trasou, druhý naopak trasou kratší. Pokaždé si vybírám podle fronty a nakonec nastoupím do autobusu, na něhož v řadě nečeká žádná matka s malým, neustále řvoucím miminem, žádný jiný hlučný faktor nebo mentálně narušený jedinec, nepočítám-li sebe.

Nastoupil jsem do zadního, ve kterém do té doby seděli jen dva lidé. Obsadil jsem předposlední sedadlo napravo, abych mohl z okna sledovat stmívající se oblohu nad rozsvěcujícím se městem obuvi. V peněžence jsem neměl moc peněz, vlastně celkově jsem byl pěkně na mizině, bolela mne levá spodní osmička, která si už třetí den snažila prořezat cestu ven dásněmi. Potřeboval jsem už opravdu jakoukoliv práci. Potřeboval jsem, aby se stal jakýkoliv zázrak…
Pár minut před odjezdem nastoupili tři kluci. Bylo jim kolem sedmnácti a sedli si za mne na pětisedák. Před ně si na dvojsedák sedly dvě holky, které ke klukům evidentně patřily. Něco mi říkalo, že cesta nebude vůbec klidná. Hned, jak se rozezvučel motor autobusu, rozezněla se i hlasitá hudba z mobilního telefonu jednoho z mladých, za mnou sedících pasažérů. A já byl v háji. Číst se nedalo. Písmena přeskakovala po stránkách, zatímco uši automaticky vnímaly vlny k nim doléhající muziky. Měl jsem nutkání se otočit a zařvat „Vypněte ten šílený kravál, vy idioti!“. Nevadilo by, že bych od nich poté venku dostal nařezáno. Ale aspoň v autobuse bych snad měl do té doby svůj klid.
I proto nenávidím společnost. Jakýkoliv větší hluk, smích, výkřiky, ženské jekoty, vkus, komerční hudba dnešní doby, vyprávění nudných historek, které mají ohromit mraky mladých holek, kecy o tom, kdo toho včera kolik vypil… z těchto a spousty dalších věcí se mi dělá špatně. A většina se nyní děla i za mým sedadlem.

Do toho všeho nastoupil na třetí zastávce můj kamarád Milan. Byl to policajt a dobrý chlap, dříve se aktivně věnoval judu. Nebýt komplikované zlomeniny pravé ruky, mohl se dostat i na Olympiádu. Všiml si mne, posadil se vedle a usmál se. Hudba puštěná mladíky se trochu ztlumila.
„Ahoj, dlouho jsem tě neviděl,“ potřásl mi pravicí.
„Domů už moc nejezdím. Stojí to peníze,“ řekl jsem.
„Všechno stojí peníze. Člověk se v poslední době bojí i uprdnout, aby za to nezaplatil.“
„Moje řeč,“ zasmál jsem se.
„Něco tu smrdí!“ ozvalo se najednou za námi z úst jednoho z mladíků a všichni ostatní se hlasitě rozesmáli.
„A co ty? Práce, škola, ženské?“ zeptal se Milan.
„Nic,“ shrnul jsem odpověď do jediného slova. „Není zrovna nejlepší období.“
„Tuším, že ještě nedávno jsi nějakou ženskou měl, bavil jsem se o tom U Tomáše s Michalem.“
„Dopadlo to špatně, uvědomil jsem si pár věcí,“ řekl jsem.
„Jak si chlap něco uvědomí, tak je zle.“
„Hele… řeknu to takhle. Před rozchodem u mne trávila pár dnů, protože spolubydlící byli v Německu na cvičení, a jednou večer jsme přemýšleli, co si dáme k snědku. A já říkám, že chci hovězí. A ona povídá Ne, já chci kuřecí. Říkám Ale miláčku, kuřecí jsme měli poslední dva dny na oběd i na večeři, už mi leze ušima, už se mi o kuřatech i zdá! Dáme si hovězí, co jsem ráno koupil. A ona zase, že hovězí nemá ráda, že chce tu pitomou čínu. Fajn, povídám, já si udělám hovězí, ty si uděláš kuřecí. A ona mne začne poučovat o tom, že bychom si vzájemně překáželi, že její kuřecí je pětkrát rychlejší na přípravu než mojí hovězí a že CHCE, abychom povečeřeli spolu. Jenže já jsem Beran, však víš, Milane, a tak říkám Faaajn, udělej si kuřecí a já si udělám rohlík se salámem, ale čínu do mne dnes nenacpeš, protože už mne začalo štvát, že se příprava večeře zvrhla v tohle zbytečné a stupidní dohadování se.“
„Bože, to chápu, je to kráva,“ řekl Milan.
„Tady fakt něco smrdí!“ ozvalo se opět za námi. Vtom se Milan otočil dozadu. „Ještě JEDNOU uslyším, že tu něco smrdí, ještě CHVÍLI uslyším tu zasranou muziku, tak vám rozbiju hubu, všem třem!“
Myslím, že v ten okamžik nebylo jediného pasažéra autobusu, který by Milanovi nechtěl z vděčnosti zatleskat či poděkovat. Můj obdiv tedy opravdu měl, protože od té chvíle bylo za naším sedákem hrobové ticho.

„Pokračuj,“ pobídl mne, jakoby se předchozí událost vůbec nestala.
„Fajn. Tak teda začnu vytahovat pečivo a nevšímám si jí. Ale ona že Ne, já prostě CHCI, abychom si oba dali kuřecí a vytrhne mi rohlíky z rukou a vrací je zpět do chlebníku. Tak jsem řekl Víš co? Strč si to svoje kuřecí do prdele! a odešel jsem si číst do obýváku. Ona si samozřejmě nakonec žádné kuřecí nedělala, došla ke mně a řekla TY běž do prdele!, odešla do ložnice a práskla dveřmi. Chvíli ležím v obýváku na pohovce a přemýšlím, pak dojdu do ložnice, otevřu dveře a ona tam sedí na kraji pohovky a brečí. Říkám Hele, víš co, tohle nemá cenu, kašlu na to…, zavřu a jdu si zase číst. Nakonec jsem i v obýváku usnul. A ráno už v bytě nebyla. Tak jsem seděl, koukal na její kalhotky, co si zapomněla zabalit, a uvědomil jsem si jednu věc. Víš jakou?“
„Že nedokážeš žít s nikým jiným než sám se sebou?“ zeptal se Milan do absolutního ticha.
„Hahaha! Ne, že nesnáším ženské, kterým nechutná hovězí maso,“ řekl jsem.
„To máš recht, takovému steaku se nic nevyrovná. Ale obětovat vztah a píchání se ženskou jen kvůli tomu, že si nechce dát na večeři hovězí, není to zbytečné?“
„Raději se budu rozhodovat sám za sebe a mít svůj klid, svou hrdost a volnost, než abych se rozčiloval a lezl někomu do zadku jen proto, aby mi o hodinu později roztáhl nohy. Je to pro mne důležitější než píchání. Stejně poslední týdny mluvila o dětech. Pane Bože já a děcka, to nejde k sobě... “
"Necítíš se snad na příjemné otcovské povinnosti?" zasmál se Milan.
"To raději skočím z okna. Snažila se argumentovat těmi obvyklými frázemi jako A co až se narodí? Ten jeho krásný úsměv s tebou nic neudělá? Nebo až bude jeho první slovo Táta?"
"A co ty na to?"
"No co asi… Že i kdyby jeho první slova byly výherní čísla v Sazce, tak bych ho nechtěl. Pro někoho je možná jejich věčný křik rajskou hudbou, ale já si raději poslechu i brzdění rychlíku."
„Každý to má jinak,“ řekl Milan.
„Spíš bych řekl, že všichni to mají stejně. Kromě mě…“ odpověděl jsem.
Autobus přijel do cílové stanice. Pobral jsem batoh i tágo a následoval Milana při vystupování zadními dveřmi. Hudba z pětisedadla se opět rozezněla. Čerstvý sníh, který před pár minutami přestal padat, křupal pod zimními botami. Do obličeje mne fackoval silný mráz a nos okamžitě zčervenal. Rozloučil jsem se s Milanem, nasadil si batoh na záda a vyrazil do nonstopu U Tomáše na pár orosených piv. Mí přátelé už tam na mě jistě čekali.