Sen prožitý uvnitř soukromého těla

Byla to … smrtelná chuť přinášející jen další … brzkou rozklepanou reakci. Napřed ruce. A pak ten pocit, že vás lechtají všechny útroby. Svaly ve stehnech, žaludek, žíly … žaludek to nechtěl, tak tedy pravidelně dýchat, aby se uklidnil. Ne, nemůže to opustit tělo, přijde to, už brzy … A pak zase to lechtání.
Nekonečný pocit svobody otevřeného okna. Vyhlédnutí ven a svět si šelestil svou osobní hudbu a proplétal se kolem uší … nenápadně se vloudil do všech částí těla. Přivřené oči, skrčené tělo na sedadle, které jen vychutnávalo návaly něčeho tak nepopsatelného … tak dokonalého. Jasné slunce a tlak v těle tak nízký, že nedovolil horku přijít blíž.
Hudba hrající z rádia, pár prdů a svět dostal hlad. Pohodu narušil nepříjemný pocit v žaludku, který však s prvním pokusem sníst sušenku zmizel a spolu se vzduchem vyletěla sušenka oknem … jak zvláštní … vylézt z auta, zkoumat strukturu trávy, sledovat mouchy a slyšet každé jejich zabzučení.
A pak to přišlo. Setkání s lidmi. Neschopnost jim rozumět, nucení mozku reagovat … sezení na chodbě a pak to ticho, do kterého se jen lehce začaly vlnit listy obrovské palmy. Vlnily se a kroutily … hlava šílela, tělo se třáslo a přesto z ní nešlo spustit oči.
Ticho je narušeno pípnutím telefonu. Zpráva. Nemožné odpovědět, co když ten, co píše, není ten, co píše? Co když je to matka? Jak naivní by bylo se pak prořeknout … teď je přeci všechno možné. Stav strachu. Šílený strach. Samotná na chodbě. Jen květina a mobilní dilema. Ne, musí se to tady opustit.
Venku zase ti lidé … ruch, ruší ten klid, ruší tu krásu, je třeba vypadnout. Pár sušenek z benzínky a opět klid na lavičce v lese. Nenávist ke kolektivu. Jen dva lidé užívající si nepopsatelný pocit v těle.
Po několika hodinách první pohled na svět, kdy tráva ztrácí svou krásnou strukturu. První nezájem o louku. Ne, ne … bylo to skvělé. A pak zase. Najelo to, pocit, že ležet na zemi je to nejkrásnější. Není nic potřeba. Vůbec nic.
Žaludek přijal sušenky. Držet je oběma rukama jako malé dítě a drobně kousat … užívat si to, jak se drobí, zkoumat drobné žmolky na tričku. A pak zase to šílené svědění žil. Pokusy se poškrábat nepřináší žádný výsledek. Ticho.
Ne, nelze nic popsat. Co se děje uvnitř normální člověk nepochopí. A jen při pomyšlení na slovo normální se vrací i reálný pohled na svět. Už ani jointy nic neprobudí. Hořká chuť se z úst vytrácí … schopnost promluvit a mít pocit, že se skutečně mluví. Sáhnout si na člověka vedle a cítit jeho tričko, ano, on je skutečný. Všechno je skutečné. A nic není tak krásně strukturované. Jen on. Jediný, kdo to chápe.
Už je to dlouho, co se nic nepřivalilo, doznívá to. Strašný pocit zklamání. Tolik hodin tak úžasného rozpoložení duše … narušené strašlivým bodnutím u srdce. A pak další a další. Bolest, co přinesla nejjasnější vidění. Ne, ještě ne! Smutek, stesk, …
„Vydrž, vydrž ještě!“
Ale opona spadla. Jeden si nese tělesnou únavu, ruce ledabyle položené na klíně. Druhý svěží pocit, jako by se právě probudil z nádherného snu. Prosby, ať se brzy vrátí zpět. I přes šílený nájezd je cesta v pohádce dokonalá. Stojí za to, vrať se, prosím, brzy … sne, který se reálně dovedeš prožít jen v soukromí těla.