Pracovní pohovor

Je tomu sice už přes třináct měsíců, ale dodnes si to pamatuji živě. Seděl jsem tehdy na jedné ze tří dřevěných židlí postavených vedle dveří s výplní z neprůhledného skla, to vše nacházející se na úzké chodbě budovy právě postaveného hotelu, jehož součástí byla i francouzsko-italská restaurace, a hypnotizoval hodiny visící na stěně naproti mne. Vteřinová ručička se právě mihla kolem dvanáctky a spolu s ostatními dvěma ohlásila druhou hodinu odpolední. Šedý drsný koberec na podlaze křupal při každém sebemenším pohybu mých chodidel. Přítomné ticho občas přehlušil zvuk projíždějícího auta kolem budovy, který ke mně doléhal otevřeným oknem na konci chodby.
I když byla teprve polovina května a slunce ještě tolik nehřálo a jen občas na chvíli vykouklo zpoza bílých mraků, potil jsem se. Límec černé značkové košile z polyesteru mne škrábal do krku, kalhoty se lepily na má stehna a polobotky tlačily. Dlouho jsem je neobul, nebyl k tomu žádný důvod ani žádná příležitost. Z krátce střižených vlasů sjížděly kapky potu přes mé čelo až ke špičce nosu, odkud se v pravidelných intervalech odtrhávaly a dopadaly přímo na mé na nohou položené ruce.

Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil chlápek výškou okolo sto pětasedmdesáti v bílém rondonu, viditelně o pár let mladší než já.
„Pan Irovský?“ zeptal se opíraje se o hnědá futra, zatímco jsem pomalu vstával. Ucítil jsem lehké odlepení se od sedadla dřevěné židle.
„Ano, prosím,“ odpověděl jsem a po jeho pokynutí vešel do malé místnosti s psacím stolem, miniaturní skříňkou v rohu, oknem mířícím do nedalekého parku a příliš hlučným počítačem.
„Takže dobrý den, mé jméno je Alexandr Schwarz a pracuji zde jako šéfkuchař. Přišel jste se tedy ucházet o námi nabízené pracovní místo, je tomu tak?“
„No jistě, kvůli čemu jinému?“ odpověděl jsem. Schwarz významně pozvedl obočí.
„Přinesl jste si s sebou i životopis?“
„Mám ho tady,“ vytáhl jsem z fóliové složky dva popsané archy papíru o formátu A4 a položil je na stůl. Šéfkuchař si je přitáhl k sobě.
„Abych pravdu řekl, nemám rád pohovory. V dřívějších zaměstnáních za mne podobné věci vyřizovali personalisté a následně mi doporučili několik uchazečů, kteří odpovídali požadavkům. Až ty jsem si pak pozval osobně a sám vybral toho správného. Už tak mám fůru práce a ještě tohle…“
„Nemusíte se mnou zbytečně ztrácet čas, pokud vás zdržuji,“ odpověděl jsem.
„V pořádku,“ pousmál se. „Nebude vadit, když vezmu váš životopis popořádku a budu se vyptávat na věci, co mě budou zajímat, viďte…“
„Mně to vadit nebude. Jsem nezaměstnaný, času mám víc než dost.“

Šéfkuchař vzal do rukou první část životopisu a jeho oči kmitaly po strojem vytištěných řádcích.
„Takže vám je dvacet osm?“ zeptal se překvapeně. „Vypadáte mladší.“
„Vidíte, a to se občas cítím i na šedesát.“
Schwarzovo obočí se opět pozvedlo a vytvořilo nad nosem miniaturní stříšku. „Jak to?“
„O tom bych se nerad zmiňoval. Třeba se k tomu ještě dostaneme…“
„Dobrá tedy,“ odpověděl. „Stav svobodný… takže jste bez přítelkyně?“
„Vám to myslí, pane šéfkuchař,“ utrousil jsem ironickou poznámku.
„Myslel jsem, že ve dvaceti osmi už je nejvyšší čas na svatbu,“ přešel mou poznámku s lehkým úsměvem.
„Nemám náladu hledat si nevěstu ve světě, kde to dělá každý s každým bez ohledu na to, zda je či není ve vztahu, kde lži, trapné vymlouvání a omlouvání se, podvody, nevěry, neupřímnost nebo nedůvěra vítězí nad těmito protipóly. Není to o tom, že bych nebyl připravený na nějaký vážný vztah. To spíš většina ženských není připravená na někoho, jako jsem já.“
„Máte snad se ženami špatné zkušenosti?“ zeptal se zvídavě.
„Upřímně, v kontextu s těmi příjemnými je těch špatných asi devadesát procent.“
„Třeba jednou narazíte na tu pravou, co vy víte…“
„Myslel jsem si, že už jsem ji našel. Loni jsem pro ni napsal své nejlepší milostné básně… občas něco vyplodím na papír, víte… Ale zatímco já ji bral jako lásku svého života, ona mne pouze jako někoho, s kým dokáže trávit jen jaro. Předloňské, loňské i to letošní, žádné jiné roční období jsme spolu neprožili, vždycky to kvůli nějakým jejím důvodům skončilo. Je to komická situace, zvlášť když si uvědomím, že to byla jediná ženská, které jsem ještě dokázal věřit... Asi jsem se na ten vztah moc upínal, protože jsem v něm viděl poslední šanci, jak být s někým šťastný. Doteď jsem z toho všeho zmatený a ničemu z toho nerozumím. Třeba o tom jednou napíšu nějaký román… Ale čert to vem,“ mávnul jsem rukou a pousmál se, „tohle téma přece na pracovní pohovor nepatří. Můžu se zeptat, jak jste na tom se ženami vy?“
„Bohužel, moje práce vyžaduje spoustu času a toho volného mi moc nezbývá, takže...“
„Rozumím… Podobné fráze jsem od svých bývalých přítelkyň slýchával často. Holt, kariéra na prvním místě, já to chápu…“ povzdychl jsem. „Mohli bychom raději přeskočit toto téma? Necítím se v něm zrovna nejjistěji.“
„Jistě, promiňte.“
„V pořádku,“ odpověděl jsem, rozepnul si u krku knoflík u košile a napil se vody z malého pohárku stojícího na okraji stolu, kterou mi chvíli předtím nalil šéfkuchař ze skleněného džbánu.
„Můžu pokračovat?“ zeptal se, když jsem položil pohárek zpět na stůl. Dýchalo se mi už o něco lépe.
„Jistě,“ odpověděl jsem.

„Vzdělání…“ řekl si šéfkuchař jakoby pro sebe a přejel očima odshora až dolů po informacích mého dosavadního studia.
„Máte tu toho nějak moc… Napřed jste tři roky navštěvoval polytechnickou školu, obor strojař…“
„Pokud je to tam napsané, tak to tak asi bude.“
„Proč jste toho zanechal rok před maturitou?“
„Nastaly jisté komplikace.“
„Špatný prospěch?“
„Dá se říct, že to byl jeden z důvodů…“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„A ty další?“
„Je to snad důležité?“
„Můžete být upřímný. Mám rád upřímnost.“
„S upřímností to ještě nikdo nikam nedotáhl.“
„A kam to chcete dotáhnout vy?“ zeptal se zvídavě šéfkuchař.
„Momentálně na místo umývače nádobí, proto jsem přece tady.“
Schwarze má odpověď pobavila, poznal jsem to na cuknutí jeho koutků. V jednu chvíli se na pravé straně tváře objevil i malý dolíček.
„Řeknete mi ty důvody?“
„Záškoláctví a drogy.“
„Opravdu?!“
„Sakra, tak co chcete za odpověď? Když o tom nechci mluvit, mám být upřímný. Když jsem upřímný, tak tomu zase nevěříte.“
„Neříkám, že tomu nevěřím, jen mne to překvapilo. Ty drogy… můžete to nějak konkretizovat?“
„Marihuana a pervitin.“
„Nevypadáte jako nějaký… s prominutím… feťák.“
„A kolik lidí vypadá jako masoví vrazi, korupčníci, šmejdi nebo zlodějové?“ zareagoval jsem.
„Jste už čistý?“
„Před odchodem z bytu jsem se sprchoval.“
Šéfkuchař se opět pousmál. „Víte, jak to myslím.“
„Vím, a proto je zbytečné, abych na takovou věc odpovídal. Přišel jsem žádat o práci, protože potřebuju peníze, nechci tu ani šňupat mouku, ani v dřevěné fajce pokuřovat rozemletý rozmarýn.“
„To je v pořádku, nechtěl jsem vás nijak rozladit.“
„Nic se nestalo. Pokud to mám shrnout, jsem rád, že jsem z toho venku. V kombinaci s pitím alkoholu je to pěkný smrťák. I proto se občas cítím jako starý dědek. Všechno mě bolí, chápete… klouby, zuby, záda… Dostávám křeče do svalů, nemůžu dýchat ani pořádně spát. S pitím jakéhokoliv druhu alkoholu jsem skoncoval ve chvíli, kdy jsem začal každé ráno zvracet krev. Občas je mi tak zle, že se nemůžu ani pohnout. Ale co jsem si zasel, to jsem si i sklidil, a upřímně, nejsem na nic z toho vůbec pyšný a rád bych za tím vším udělal tlustou čáru. Na funkci umývače nádobí to ale nebude mít žádný vliv, pokud tu práci dostanu.“
„Chápu. Nebudu si o vás dělat žádná mínění, nemám s ničím z toho osobní zkušenost.“
„Díky…“ odpověděl jsem, dopil zbytek vody ze sklenice a šéfkuchař mi opět dolil. Cítil jsem, jak se mi na pálících bříškách palců u nohou pomalu vytvářejí puchýře. Doufal jsem, že z malé kanceláře co nejrychleji vypadnu a dám si v nejbližší hospodě jedno zasloužené pivo.
„Pak jste tedy nastoupil na… prodavače smíšeného zboží…“
„To sedí.“
„Proč zrovna na prodavače? Taková kuchařina by vás nelákala? Mohl jste teď třeba sedět na mém místě.“
„Haha!“ rozesmál jsem se. „Víte, ten obor mi domluvili moji rodiče. Hledali jakoukoliv školu, na kterou by mne mohli vzít. Špatný prospěch a špatné známky z chování špatného syna. Byl jsem tehdy feťák a alkoholik, to poslední, co mne zajímalo, byla nějaká starost o to, jak dopadne moje budoucnost.“
„Vaši rodiče vás asi mají hodně rádi.“
„To víte že ano. Jsem jim vděčný za spoustu věcí.“
„Školu jste tedy úspěšně dokončil. Pamatuji se, když jsem chodil na učňák já. Spousta hezkých děvčat, viďte…“
„Hezkých ano,“ přitakal jsem, „ale hloupých, až to bylo k pláči. Jsem rád, že nezafungovala ta vražedná determinace prostředím. Nerad bych se stal stejným hlupákem, jako byla většina z nich.“
„A pak jste tedy nakonec roku dva tisíce osm odmaturoval na nástavbě, obor… podnikání.“
„Přesně tak. Alespoň jsem si udělal radost nejlepším maturitním vysvědčením z celé třídy,“ pousmál jsem se.
„Tu radost jste udělal hlavně rodině, jak tuším.“
„Správně. Snažil jsem se hlavně kvůli nim…“
„A teď tedy pokračujete ve studiu na vysoké škole?“
„Ano, kombinované studium, obor speciální pedagogika a český jazyk a literatura.“
„Chcete být učitel?“
„V prvé řadě chci být umývač nádobí. Zbytek je ještě hodně daleko…“
„Jaké to je, vrátit se tři roky po odmaturování zpět do školy?“
„Pro mne nic těžkého. Mám fotografickou paměť, takže mi učivo nedělá žádné větší problémy.“
„Fotografickou paměť?“
„No… tak napůl.“
„To mi vysvětlete…“
„Dokážu si jakýkoliv text vyfotit, ale hned poté ho okamžitě zapomenu.“
Šéfkuchařovy koutky se opět pozvedly.

„Pracovních zkušeností tedy moc nemáte, jak se dívám. Prodavač ve sportovních potřebách, prodavač v hypermarketu, externí redaktor v Deníku…“
„…jen chvíli, ani to nestojí za zmínku…“
„…pracovník ve výrobně Lega?“
„Další věc, o které bych se nerad zmiňoval. Ve vedení samá nadřazená svině, řiťolezec se základním vzděláním, hnidopich nebo negramot a sám šéf arogantní a namyšlený blb. Buzerace jsem si tam zažil dost a dost…“
„Dobře, nebudu to dál komentovat. Nakonec jste dělal korektora v počítačovém magazínu, to musela být příjemná práce.“
„Nic složitého, ale pár bezesných nocí jsem si díky ní prožil.“
„A potom?“
„Potom podpora, chlastání po nocích, sex s náhodnými známostmi, hladovění, dluhy za splátky nájemného… Prostě nic extra.“
„Takže to pokračuje až doteď, pokud chápu dobře, a proto byste chtěl pracovat jako umývač nádobí.“
„Nechtěl, jen bych rád nosil síťku na vlasy, protože miluji situace, ve kterých se cítím jako idiot, Bože...“
„Vaše chování začíná být poněkud nevhodné, řekl bych, že až drzé!“
„Zato vaše odpovědi jsou hodné génia…“
„Proč vlastně s vystudovanou školou ekonomického zaměření nehledáte něco, co by vás více naplňovalo?“
„Protože nevypadám jako miss, nemám trojky prsa, nedokážu si vydobýt pracovní místo sexem s ředitelem firmy ani nemám nikoho známého na jakémkoliv vysokém pracovním postu.“
„Myslíte si, že tahle to funguje?“
„Nějak tu svou neschopnost najít si slušnou práci obhájit musím.“
„Víte co, raději rychle dokončíme pohovor, ať to máme z krku, z tohoto rozhovoru opravdu nemám příliš dobrý pocit.“
„Vy jste šéf…“

Šéfkuchaři se mnou evidentně docházela trpělivost. Co mu brání ukončit tuto pracovní schůzku, vykopnout mne ze dveří a přijmout někoho normálnějšího? Copak tíhnutí k profesionalitě a asertivitě může fungovat i na takovéto hranici únosnosti? Být já na jeho místě, takovému zájemci o pracovní místo bych rozbil hlavu do poloviny vodou naplněným džbánem. Všiml jsem si, že byl najednou více zpocenější než já, a to už bylo co říct.“
„Koukám, že jste členem Mensy…“
„Poštěstilo se.“
„Vaše IQ?“
„Řekl bych, že vyšší, než má většina lidí v celé této budově, možná že i v celém tomto městě…“
„Z osobních dovedností byste při tomto výkonu práce nic z vypsaných údajů nepotřeboval. Vidím, že zde máte napsáno i týmový hráč. Jste týmový hráč?“
„Myslím, že ne…“
„Ne? Tak proč jste to vypsal?“
„Člověk má pak větší šance, když zdůrazní, že dokáže vycházet s ostatními lidmi.“
„To vy nedokážete?“
„Nemám je rád.“
„Nemáte rád lidi? Proč?“
„Jsou hloupí. Vždycky jsem si myslel, že s nimi nedokážu vyjít proto, že jsou jiní než já. Pak jsem pochopil, že je to přesně naopak. Je to proto, že mi dávají najevo, že jsem jiný než oni.“
„To je přece to samé…“
„Vypadá to tak. Jenže zatímco mně je jedno, co si kdo o mně myslí a všichni jsou mi ukradení, oni mají nutkání mi tyto rozdíly neustále vnucovat a připomínat.“
„A jaký jste?“
„Jiný. To vám musí jako odpověď stačit.“
"Nějak se ta nenávist k lidem, mám-li to tak nazvat, neslučuje s vaším studiem, nemyslíte?
"Ono se to tak nějak neslučuje s celým mým životem, s tím se nedá nic dělat.“
„To, že nemáte rád lidi, se mi moc nelíbí, abych pravdu řekl.“
„Na začátku pohovoru jste chtěl, abych byl upřímný, takže si za to můžete sám.“
„Máme tu dobrý kolektiv. Všichni si vzájemně vypomáhají a nemáme mezi sebou sebemenší problém.“
„To může být pravda. Na druhou stranu je možné, že si o vás v kuchyni právě teď všichni povídají, jaký jste idiot…“
„Co prosím???“
„Ale nic, neřešte to.“
„Budu dělat, že jsem nic neslyšel.“
„A já, že jsem nic neřekl.“

Šéfkuchař sjel očima až naspod druhého archu papíru a pročítal si výpis mých zálib. Kdyby bylo na mně, napsal bych jen stručně spánek, ale tím bych si asi zavřel veškeré pomyslné dveře vedoucí k jakémukoliv pracovnímu místu, byť sebehůře platově hodnocenému.
„Vy jste vydal knížku?“ zeptal se překvapeně.
„Jak jsem řekl, občas něco napíšu…“
„Co vám to dává?“
„Co mi to dává psaní? Všechno… Zachraňuje mě ze spárů myšlenek na vlastní nicotnost, pomáhá mi přežívat, sytí mě a naplňuje žaludek, dodává mi do plic litry kyslíku, dobíjí energií. Je to vědomý útěk z tohoto světa do míst, kde mne nikdo nemůže najít, do míst, která patří jenom mně a kde každé slovo spolu s každou myšlenkou, co se společně objeví napsané na papíře, jsou tou nejsprávnější, nejpravdivější a nejlepší věcí, kterou v tu chvíli dělám.“
„To je zajímavé vyjádření. Upřímně, neznám žádného spisovatele. Už chápu, proč si žijete takovým bohémským životem, evidentně vám to tak vyhovuje.“
„Nestěžuji si… To jen moje rodina.“
„Jak to myslíte?“
„Když je někdo černou ovcí bez vysokoškolského titulu jako já, užije si spoustu výčitek, cenných rad, které nechce slyšet, koukání se přes prsty, řečí o tom, jakou dělám ostudu, o tom, jak bych si měl najít ženskou, jak bych se měl konečně chovat jako dospělý a zodpovědný člověk a bla bla bla…“
„Proč se tak tedy nechováte?“
„To, že nejsem a nikdy nebudu žádný Ing., Mgr., Bc., ještě neznamená, že se tak nechovám. Jinak bych přece nepřišel na pracovní pohovor, nemyslíte?“
„To máte asi pravdu… Píšete i teď?“
„Mám rozepsanou jednu sbírku povídek. Příběhy sráče se to jmenuje. Taková autobiografická sbírka, chybí mi jedna povídka do dvaceti, tou to asi uzavřu a zkusím vydat.“
„Jaké bude její téma?“
„Té poslední povídky? Netuším. Počkám, až přijde múza…“
„Múza?“
„Múza, nevíte, co je múza? Nepleťte si to s medúzou. Obě sice mají chapadla, ale múza mne jimi bohužel drží jen na pár okamžiků. Pak zase na rok odletí jako nějaký stěhovavý pták. Být múza živočich, nebylo by na Zemi asi zajímavějšího tvora…“
Šéfkuchař se dlouze zamyslel, ale evidentně nepochopil nic z toho, co jsem v poslední odpovědi řekl. Myslím však, že to ani jednomu z nás příliš nevadilo.

„Vidím, že máte samé obdivuhodné zájmy… Hra na bicí v kapele a skládání textů k písním…“
„To bývávalo. Bohužel to skončilo před pár lety.“
„Jak jste se k tomu dostal?“
„To je na dlouhé vyprávění. Seknul jsem tehdy ze zdravotních důvodů s fotbalem a pak jsem se jednou velkou náhodou, díky které jsem poznal své nejlepší přátele, co mi pomohli dostat se ze závislosti na drogách, tak nějak ocitl v kapele.“
„Hrál jste i fotbal? Ten mě nikdy nebavil.“
„Několikrát operované koleno mi bohužel nedovolí si jej ještě někdy v budoucnu zahrát. Jsem rád, že vůbec chodím.“
„A snoo… snooker?“
„Královská kulečníková hra. Mé antidepresivum. Je to hra gentlemanů.“
„Jako gentleman se dnes moc neprojevujete, pane Irovský.“
„I pravý gentleman má občas slabou chvilku…“
„V rámci pracovního pohovoru je tato slabá chvilka poněkud špatně načasována, nemyslíte?“
„My psychicky labilní si jakékoliv načasování neplánujeme.“
Schwarz opět zvednul obočí. Začala se mi tato jeho mimika silně protivit.
„Psychicky labilní?“
„Ono když berete drogy, do toho pijete alkohol a navíc zdědíte sklony k depresím, tak to není nic extra…“
„Vy jste teda pěkný případ.“
„To mi můj psycholog říkal taky.“
„Chodíte k psychologovi?!“
„Musím. Už od patnácti polykám antidepresiva, abych utlumil sklony k sebevraždě. Už dvakrát jsem měl pěkně namále. Ale přežil jsem to…“
„Pane Bože…“
„Ale no tak, pane šéf… Do Pána Boha mám docela daleko…“
„Nevím, co na to říct. Co když začnete nějaký den v práci vyvádět? Co když to nutkání přijde zrovna ve chvíli, kdy budete umývat nože?!“
„Pane Schwarz, nebojte, to se netane. Předloni jsem byl v kroměřížské psychiatrické léčebně a od té doby se docela držím.“

Má nervozita, stupňující se každým okamžikem ještě předtím, než jsem vůbec vstoupil do této malé kanceláře, byla ta tam. Evidentně však čím dál víc stoupala u přísedícího na opačné straně na černo nalakovaného stolu. Šéfkuchař odložil můj životopis, bubnoval prsty pravé ruky na hranu dřevěné desky a nepřítomně koukal do monitoru zapnutého počítače. Poté otočil hlavu mým směrem, dlouze se mi zadíval do očí, podivně se pousmál a pak jemně skousl spodní ret. Nakonec se zhluboka nadechl.
„Podívejte, pane Irovský… Váš životopis… váš život je velice pestrý a zajímavý… ale myslím, že se na tohle pracovní místo asi nehodíte.“
„Je mi to jasné. Na umývání nádobí člověk potřebuje vysokou kvalifikaci. Zacházet s čistícími prostředky a drátěnkou, to není jen tak…“
„Vaše ironické poznámky se mi ani trochu nelíbí a už překračují únosnou mez, víte o tom?“
„Spousta lidí mi říká, že vím o životě hovno. Takže na tom asi něco bude.“
Schwarz sevřel pěst levé ruky a praštil s ní do stolu. „To by stačilo! Pohovor skončil, můžete odejít…“
Vstal jsem ze židle, ze zdvořilosti poděkoval a podal šéfkuchaři ruku na rozloučenou, otočil se a přikročil k proskleným dveřím. Ještě naposledy jsem se otočil a pousmál se. „Víte, pane šéf… právě mě napadla dvacátá povídka. Asi napíšu něco o tom, jak jsem přišel žádat o místo umývače nádobí ve vaší francouzsko-italské nóbl restauraci.“
„Když myslíte… Je to vaše věc.“
„Úplně to vidím… V hlavní roli budu já a šéfkuchař, který se po celou dobu chová jako naprostý idiot.“
„VEN!“
Otevřel jsem dveře kanceláře a následně je za sebou hlasitě přibouchnul, vešel zpět do úzké chodby, minul tři dřevěné židle, nástěnné hodiny ukazující půl třetí a malou, štíhlou sekretářku a přemýšlel, do které hospody zapadnu oslavit výsledek právě skončeného pohovoru…

…vtom se otevřely dveře a v nich se objevil chlápek výškou okolo sto pětasedmdesáti v bílém rondonu, viditelně o pár let mladší než já.
„Pan Irovský?“ zeptal se ve dveřích, zatímco jsem pomalu vstával. Ucítil jsem lehké odlepení se od sedadla dřevěné židle.
„Ano, prosím,“ odpověděl jsem a po jeho pokynutí vešel do malé místnosti s psacím stolem, miniaturní skříňkou v rohu, oknem mířícím do nedalekého parku a příliš hlučným počítačem.
„Takže dobrý den, mé jméno je Alexandr Schwarz a pracuji zde jako šéfkuchař. Přišel jste se zde tedy ucházet o námi nabízené pracovní místo, je tomu tak?“
„Ano, je tomu tak, mám o něj opravdu velký zájem,“ odpověděl jsem zdvořile a v duchu se zasmál celé situaci, která se mi v mysli promítla předtím, než šéfkuchař otevřel dveře a pozval mne do své kanceláře.

A to místo? No jo… dostal jsem ho…