Tak už skoč!

Sebevražedkyně :)
» autorka: Clara
Něco v hlavě mi říkalo "Skoč! Dělej! Skoč! Bude to fajn, už se nebudeš dál trápit!".
Ano byla jsem na dně, myslela jsem, že mi není pomoci, že hůř mi být nemůže! Už dlouho jsem se to chystala udělat, protože můj život se celej kurva posral! A teď jsem měla příležitost to udělat, stačil jeden krůček, jedno naklonění se a mohla bych se sama sprovodit ze světa. Ta myšlenka se mi líbila! Už žádné trápení, žádné osamělé večery s flaškou vína a hromadou papírových kapesníčků, žádné čtení starých zpráv, žádné prohlížení si fotek z těch krásných dob, žádné vzpomínky! Žádný pláč, žádné trápení! Už nikdy!...
Ale přesto jsem to nedokázala udělat, kéž by do mě někdo jen lehce strčil, mohla bych padat z té výšky dolů a nakonec opustit to bezradné tělo. Sama to teď asi nedokážu! PROČ?! to se mi nepovede ani tohle? Celý život v prdeli, všechno se zhroutilo, já jsem se zhroutila a nedokážu udělat ani jeden malej zasranej krůček, který by vedl k mému jedinému štěstí?!
Stala jsem na té nejvyšší budově ve městě, už ani nevím jak jsem se sem dostala, ale šla jsem s rozhodnutím skoncovat se svým životem na vždycky.
A teď najednou. Nejde to!...
Slyším policii, je to tak? Ano, dole přímo pod budovou vidím blikat malé světýlka, červená, modrá, červená, modrá... Někdo si mě všiml, chtějí mě zastavit, myslí si že jen kvůli kecům nějakého neznámého člověka neskočím? Za mnou slyším otevírat dveře, které vedou z budovy přímo na střechu. Stala jsem tam pořád bez pohnutí a přemýšlela jak jen přemluvit svůj pud sebezáchovy abych skočila. Člověk co přišel, na mě začal mluvit, netuším co říkal, nevnímala jsem, nebo jsem mu snad ani nerozuměla. Dole na ulici se začali shromažďovat lidé a mě došlo, že bych asi neměla skákat přímo do toho hloučku šílených zvědavců. Otočila jsem se a cítila jsem že člověk, který před chviličku přišel si oddechl. Já jsem ho však minula a šla jsem přímo na druhou stranu střechy. Stal pořád na stejném místě a já cítila jak na mě upřeně hledí. Když jsem byla od okraje střechy asi metr a vážně jsem se už chystala skočit, začala jsem tomu muži rozumět, říkal něco jako "Nedělej to! Život se dá vždycky zlepšit! Hlavně neskákej!". Co si ten zasranej kokot sakra myslí? Vždyť o mim podělanym životě ví úplný hovno! Jeho věty mě dorazili a já se to plně rozhodla udělat! Vlastně i tak trochu na truc.
Zastavila jsem se, prsty u nohou jsem měla přesně na okraji budovy. Ano byla jsem bosa, někde cestou sem jsem si zula své boty a na sobě jsem teď měla jen volné bílé šaty až na zem. Rozpustila jsem si vlasy a gumičku pustila dolů na ulici. Zbýval mi jen ten jeden krok, sebrala jsem odvahu a pomalu zvedla levou nohu a natáhla ji do předu, do toho příjemného prázdna, přenesla jsem váhu a bylo to tu! Padala jsem dolů! Vlasy mi vlály a já cítila ten úžasný vánek! Nejkrásnější pocit v mém životě!
Tipů: 0
» 23.07.13
» komentářů: 2
» čteno: 764(12)
» posláno: 0


» 23.07.2013 - 19:58
krizekkk
To nemůže být ze života. Tvého. Máš ST
» 25.07.2013 - 21:43
Ale může to být ze života někoho... co pak záleží od koho z života to je ? :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Paranoia | Následující: Ironie
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.