Jak se plaší světlušky

„Letos jsem měla konečně hezčí růže, než Sehnalka,“ ukázala stará paní nešťastně na neforemný kopeček bahna před svým promáčeným domem.

Voda ustoupila teprve před třemi dny, a tak bílý kostel na malém kopečku byl sice stále bílý, ale Bílý Kostel kolem něj měl jednolitou špinavě hnědou barvu, nad níž se bizarně míhaly absurdní světlušky červených očí. Od pláče, od bezmocného vzteku, i od nevyspání.

„To by mě zajímalo, jestli ty důchody už tam byly, nebo je teprvá přivezou,“ zapřemýšlel nahlas děda v hloučku před poštou, která byla plná břečky až po strop a teď se při pohledu do jejích útrob bývalým oknem naskytl pohled na hromadu přepážek, stolů, papírů a spousty dalších věcí, z nichž mnohé přinesla až voda..

„Á, Fanda zas myslí na prachy, tak to jsme z nejhoršího venku,“ rozesmál skupinku mladík, který vyšel ze dveří, a neznalého by nenapadlo, že jde o starostu. V minulých dramatických dnech navíc dokázal, že je na svém místě! Organizoval, objížděl, telefonoval, sháněl lidi, techniku i materiál a mezitím dřel jako kůň. Frajer!

Teď zase připichoval na dveře nějakou ceduli, či co...

Hlouček se přesunul blíž, aby mohl číst:

KONCERT TAKOVÝ POPOVODŇOVÝ – pěvecký sbor Generace Gospel Choir Liberec a ADRA vás srdečně zvou do kostela sv. Mikuláše...

„To si snad děláš srandu, starosto!“ zahlaholil děda, který si před chvílí lámal hlavu s osudy důchodů. „My nevíme, kam dřív skočit a pudem na nějaký kvákání?“

„Klídek, Fanoušku,“ chlácholil reptala starosta, „máme toho všichni plný zuby, hákujeme od rána do rána a vůbec neodpočíváme, tak jsem si řek, že malý zastavení nezaškodí. Máme nějaký dárky pro děti, tak jim to rozdáme, poslechneme si trochu pěkný muziky a zas půjdem na to.“

„A to se mám teď ze všeho jako voholit u louže, vyždímat kvádro, bábě vylovit nějaký božihodový hadry a jít na kultůru, jo?“ nedal se František.

„Ale houby, přijďte, jak jste, vždyť máte i koupelny na maděru. A neboj – kravaty u dveří kontrolovat nebudu,“ rozesmál starosta znovu hlouček a zmizel v úřadu.



„Ty vole, voni si nosej vohozy na ramínkách a já tam mám jít jak prase!“ vyděsil se o pár hodin později Fanda, když sledoval členy pěveckého sboru, kteří vystupovali z aut a trousili se do kostela.

Uvnitř už starosta s několika pomocníky přenášel balíky pitné vody, která tu byla provizorně uskladněna, rozbaloval dárky pro děti, jež dodala ADRA a občas koštětem vyháněl z kostela zbylé kaluže vody, neboť ani svatostánek nebyl povodní ušetřen, třebaže stojí na kopečku dobrých osm metrů nad hladinou Nisy.

„To je bezvadná akustika!“ zajásal sbormistr po první zkušební písni. „A to tu ještě nejsou lidi,“ dodal a šlo se na další skladbu.

„Jo, lidi, to jsem zvědavej, kolik jich dorazí,“ bručel pro sebe starosta a nervozně koukl na hodinky. Do koncertu zbývala necelá půlhodina. Vyšel před kostel, přehlédl náves a houkl na rozpačitě postávající hloučky: „Tak pojďte, lidi, na co čekáte?“ Skupinky se nesměle pohnuly směrem ke kostelu, když vtom...

„Teda, Fanouši – já myslel, že už je tu hejtman,“ vykřikl starosta a všichni se otočili. Po cestě přicházel František v trochu zmuchlaném, nicméně čistém černém saku a v bílé košili se sice podivně, ale přece uvázanou puntíkovanou kravatou.

„To seš nachystanej do truhly, nebo co?“ chechtal se místní rýpal Bohouš.

„Hele, děte do prdele. Vymyslíte si takovou šaškárnu a eště si dělejte srandu z dobrejch lidí.“

„Nechte ho na pokoji, náhodou mu to moc sluší. Já už tu neviděla čistýho chlapa ani nepamatuju. Vyprdni se na ně, Fando, mně se moc líbíš,“ uzavřela celou debatu učitelka Stránská. Krásná zralá ženská, od které by toužil slyšet taková slova každý chlap ze vsi.

„Tak pojďte dovnitř, budeme začínat,“ pobídl přítomné starosta a spokojeně obhlédl náves, po níž ze všech stran přicházely další rodinky a skupinky.

Děti dostaly u vchodu dárky, všichni se usadili a bylo jich tolik, že starosta tak tak uhájil dvě místečka pro hejtmana, který dorazil s manželkou na poslední chvíli.

A pak už se rozezněly krásné gospelové písně, přičemž ty anglické byly překládány na provizorně instalovaném plátně. Ze všech přítomných očividně s každým dalším tónem odcházela blbá nálada, jež se v nich poslední dny usazovala jako bahno z povodně na jejich zahradách...

Před vyvrcholením koncertu starosta poděkoval všem, kteří v nouzi pomohli, a měl připravené i diplomy pro nejzasloužilejší místní hasiče.

„Jak vás budu jmenovat, tak si přicházejte sem dopředu,“ řekl do mikrofonu, pak se usmál a dodal: „Diplomy vám bude slavnostně předávat náš spoluobčan … František Meduna.“

A ozval se bouřlivý potlesk, který byl slyšet až venku a jistojistě zaplašil do nenávratna spoustu těch absurdních červených světlušek...