Příběh jednoho zamřížovaného okna. Příběh, který se opravdu stal a snad i tak skončí.

...
» autorka: Sasadydzej
Čtyři šedivé zdi, okno, malá rozvrzaná postel, malý stolek se skromnou židličkou, záchod …
Tak toto je můj nový život.

Toto je můj nový život?

Místo, kde se asi nikdo nechce dostat, krom snad úplných ubožáků, potřebující ubytování přes zimu. Místo, kde zločin není tabu.
No, málem bych zapomněl. Je krásný pocit, když víš, jak chutná svoboda. Ano, ta sladká vůně svobody. Hezké časy. Hezké.
Jenomže, nyní je má svoboda omezena na čtyři šedivé zdi. Na čtyři šedé, sešlé, zeškrábané zdi.

Poznávám to … tady si asi někdo přede mnou, počítal dny do svobody. A ne jednou …

Posadím se na tu rozvrzanou postel. Přesně, jak jsem tušil. Nepohodlná, pružinatá, věkem sešlá postel, s rádoby zelenou matrací.
No, dobře.
Aspoň je tu stále ta matrace.
Podívám se před sebe. Snažím se, jen tak, pro sebe, si rozluštit ty šílené klikiháky vydrápané na prostější zdi.

Uchechtnu se.
Zřejmě někdo neměl rád toho, kdo jej sem dostal.
Zajímavá myšlenka …

Dostane vás tu někdo, nebo jste to vy a jen vy, kdo si za tyhle šílené, obité šedivé zdi může? Je někdo, kdo se na tomhle přímo přičinil?
Už jsme zase u toho. Hledáme viníka. Vlastně … já hledám.

Jsem tu sám.
Naštěstí.
Zatím.

Společnost pro mne jistě nebude příjemná.
Znáte to?
Všecko se na takovém místě, velmi rychle rozkřikne. Je to zpravidla dílem okamžiku.

Je to pro mne jisté riziko.
Ano, měl jsem s tím počítat.
Já vím.
Ale tak, copak vás ráno, hned jako první, když vstanete, napadne, že můžete někdy skončit takhle?
A tady?
S tímhle přece nikdo nepočítá …
Nebo ano?

Bloudím myšlenkami sem a tam.
Vlastně to je jediné, co je tady dá dělat. Číst si, je možno jen ve veřejné knihovně.
Jenže to má háček.
Pro mne.
Nechci se příliš setkávat se svými spolubydlícími.
Nerad bych odtud odešel v truhle.
S hořkostí si však myslím, že už to tu stejně každý ví. A nikdo mne tu nemá rád.

Teď mi tak dochází … že jsem se nikdy necítil tak sám, jako dnes. Jako jsem se cítil včera, kdy mne sem přivezli. Nikdy jsem se necítil tak sám, jako se budu cítit dalších deset let.
Ach, hořkých deset let. Pro pár mizerných peněz.

30.000,-Kč – je to moc, málo?
... Je to nic, oproti tomu, jak se teď cítím sám.

Bylo by asi fér, vám povědět, odkud ty zpropadený prachy mám, co?
Ehm, pardon. Vlastně, jsem měl.

Řeknu to jednoduše.
Je dobré mít tátu, co těsně před svou smrtí chce, abych mu pomohl napsat závěť.
No, proč ne, říkám si, zodpovědnost je moudrá věc.

Sakra, nedívejte se na mne, tak, pane komisaři! Hele, vážně je tak špatný, někoho pobídnout, aby do té závěti, napsal i věci i tak, jak já chci? Tohle ještě přeci není donucení, ne? Proč to ten, dědek stará, tak napsal?
Sám ocituji, aby jste viděl, že jsem charakter: byl jsem z sepsání závěti tohoto znění donucen. Tuto skutečnost stvrzuji svým vlastnoručním podpisem.
Podpis.
Datum.
Místo.
Dobrá, dobrá ... usvědčil jste mne. Ano. Stejně se už odsud nedostanu dřív, jak za těch, prokletých deset let.
Jasně, přestanu hrát hrdinu, jak říkáte. Jistě, pane komisaři ... ehm, mimochodem, víte, co mi můžete?
No, jasný, spolupracovat. Co bylo dál ... jistě.

Hm.
Není to zrovna má nejoblíbenější vzpomínka.
Ale z poslední doby, nemám jiné, než právě tyto vzpomínky. Zůstali ve mne. Ty jediné, mi zůstaly. Právě tyto vzpomínky, mi zůstaly věrné. Přece jen, snad nebudu tak sám. Až se z toho otrkám, objeví se nazpět i vzpomínky mnohem příjemnější.

Teď si uvědomuji, že takhle vzpomínka snad ani nemá přímou souvislost s těmi penězi.
No.
Taky si občas říkáte, co v tom propadeným šuplíku od starýho otce, téměř nad hrobem, může být?
No a já byl tak chytrej, že jsem se tam kouknul.
Sakra, 30.000,-Kč tam jen tak, nečinně ležely!!
Tomuhle já říkám, něco.
Tak jistě, jistě ... vzal jsem si je, proč bych vlastně neměl?
Ale noták, že to není moje, a že je to cizí majetek, navíc finance mého otce ... hele, s tímhle na mne ani nechoďte. Nejsem pitomec, abych tohle nevěděl.
Využil jsem příležitost, jasný?
No jistě, ukazujte si na mne.

A kdo by si je nevzal, vy pokrytci?

Já sice sedím, ale aspoň mám tu čest si přiznat slabost.
Slabost ...
Dá se tomu, tak říci?

Víte, my si zrovna dvakrát nevyděláme ...
Pracujeme často dvanáctky, směny, noční, denní ...

Jo, máte pravdu. Žádná zábava.

Často se musíme otravovat s fetkami, ožraly, lehkými děvami, které si myslí, že krásou všechno doženou ...
... Drbani, ti zase pořád kradou železo...
... Ehm.
A nebo takoví ti, potulní, pouliční, malí zlodějíčci. Tváří se na tebe, že do pěti ti nenapočítají, chudáčci.
Ale prsty?
Ty mají za to pořádně prohnané!!
Jsou mazaní.
Jo, ti ví, jak na tebe.

Naslibují ti hory doly, jen aby nemuseli přespat tento večer v cele. Ty, dobrák od kosti ... anebo starej dobře oblbnutej pitomec (?) Jim na to skočíš, jak na uzenej špek. No jasně, policajt dobrák, který chce být s lidmi za dobře, protože naivně věří, že by se mu to jednou mohlo oplatit, nebo zachránit krk.
A o pár hodin se projíždíš v té své káře s hlášením, že ten nevinný andílek, co jsi ho pustil, před chvílí, právě vykradl obchoďák s cihlou v ruce.

No, a to je pořád něco. A tak chodíš, po tý divný ulici, plné divných bytostí, každej na tebe otráveně kouká, jako by jsi mohl za všechnu bolest jejich života a když je požádáš o spolupráci ...
Tváří se, že neumí česky, nebo s tebou nechtějí nic mít.
Raději.
Abys jim to na druhej den, náhodou, neměl ten šílený nápad dostatečně vytmavit!!
Fakt zábava.

A teď si přiznejte, za všechnu tu dřinu, za všechny ty přesčasy, otrávování se s lumpama, drbana, prohnanýma zlodějíčkama a fetkama ...

Nechtěli by jste, sakra víc? A o dost víc? Lepší peníze?
Já teda chci.

Ehm, sakra já zapomněl. Pořád si nemohu zvyknout na to, že to vše, co tu popisuji, je již minulostí.




Chtěl jsem.
A tak jsem si ke svému štěstí, malilinko dopomohl.
No a?
Ne nadarmo se říká, každej svého štěstí strůjce, ne?

No, nechme toho!
Zkrátka, na tomhle se nejspíše neshodneme.
Vlastně, čekal jsem to.
Překvapilo by mne, kdyby to bylo naopak.

Tak tu sedím, na té staré matraci, která je nyní mojí novou postelí a rozjímám v myšlenkách.

Možná ...
Chrm.
Možná, že jsem vážně idiot.
Možná jsem neměl.
Zrádnej šuplík. Pitomá závěť.
Jsem úplně stejný.
Úplně stejný, jako ti, které jsem dříve zavíral do cely, když dělali „bordel“.
Spravedlnost asi dostihne každého. A nyní je ten čas, kdy dostihla mne.

Možná, jsem jen neměl štěstí.
I na mne, docela úspěšného a perspektivního, avšak mizerně placenýho, policistu došlo. Sklapla klec.
Krást se nemá.
A podněcovat k věcem, která druhá strana nechce, se nemá taky.

Ono se vlastně nemá páchat zlo, proti kterému jsem bojoval.
Ha! Konečně jsem to nespletl, všimli jste si? Řekl jsem to v minulým čase!

Znovu jsem se z té rozvrzané železné postele, rozhlédl po své cele. Cele číslo 112.
Ach, jak hořce ironické.
Ano.
Stůl, židle, postel a to zamřížované okno. Tohle mi bude po dobu deseti let, dělat nejbližší společnost.
Chrm.

Uvnitř sebe mám však stále pocit, že toho nelituji. Byly to hezké peníze.
Tipů: 1
» 07.07.13
» komentářů: 0
» čteno: 868(7)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Alexandr Rakita, blue [2]
narozeniny
Jiljovský [10], Protos1182 [2]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.