*ALKOHOL*

Asi po čtyřech měsících mého působení jako jeho zástupce mě v noci probudí telefon: „Okamžitě prosím na sál, je to velmi nutné!“ volá zoufale porodní asistentka.
„Moment, to je asi omyl. Vždyť noční službu má přece primář!“
„Spěchá to, přijďte prosím hned!“ a spěšně zavěsí. Je mi to podezřelé. Oč asi jde? Vždyť je jak na porodním tak i na operačním sále sále suverén, to mi už několikrát předvedl. K porodnické operaci mě tedy nepotřebuje a o císařský řez se nejedná.

Na sále spatřím odložené Kjellandovy vysoké kleště, ještě čerstvě zakrvácené. Pak vidím rodičku s rozsáhlým porodním poraněním, masivně krvácejícím, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Porodní asistentka rozpačitě klopí oči. Stydí se. Za co? Nebo snad za někoho?

Primář, široce rozkročený, opírá se jednou rukou o zeď a sotva udržuje rovnováhu. Odulá oční víčka, krví podlité spojivky. Zamumlá něco nesrozumitelně a vykymácí se na chodbu.

Ztratil jsem řeč! Ujímám se nachystaného šití. Krevní tlak pod stovku, puls skoro nehmatný! Přikazuji sestře z oddělení: okamžitě infuzi a připravit krevní transfuzi! Ošetřit široké a neobvykle hluboké poranění je nadmíru obtížně, pracuji víceméně jako úrazový chirurg. Vduchu nadávám a kleju.

Je mi to jasné: kvartální alkoholik! Neřekl bych to do něho. Ačkoliv: tehdy už, při nástupní návštěvě u nich, jedna sklenka vína za druhou! Uvědomuji si: zde nemůžu zůstat, musím pryč. Zbabrá operaci nebo porod, jako právě teď a já v tom budu lítat!? Ne!

Druhý den nepřišel ani na vizitu. A tak si je pozvu: předsedu stranické organizace městské i nemocniční. Omlouvají se, nápravu ale nemohou slíbit. Nedostatek schopných odborníků! To vím taky. Položil jsem jim nůž na krk: buď mě ministerstvo přeloží jinam nebo jedu okamžitě domů. Zařídit to do tří dnů! Utápím se v práci a nemám čas, abych někam telefonoval.

Nazítří se šéf uvádí v nejlepší náladě, jakoby se vůbec nic nestalo. Vzápětí den nato mě ministerstvo zdravotnictví překládá dekretem do sousedního okresu. S primářem žádná srdečná rozlučka. Dostal jsem pracovní posudek a seznam samostatně vykonaných operací, politoval rozhodnutí shora a do budoucna mi popřál hodně úspěchů. Chladný vojenský styl.

Nakonec ale jsem byl rád, že jsme se navzájem rozešli bez nějakých výčitek, výmluv nebo omluv a hlavně, že to dlouho netrvalo. Bylo mi to i tak nanejvýš nepříjemné. Až dosud jsem totiž nikdy neopouštěl svá dosavadní pracoviště za podobných okolností.

Později jsem se postupně dozvěděl, že jeho vlastní bezdětné manželství, které -ať už z jakýchkoliv důvodů- nemohl jako gynekolog vyléčit, způsobilo, že začal podléhat alkoholu. Aby sám taky odešel na západ, jako jeho lékaři, k tomu asi neměl odvahu, poněvadž si zřejmě byl vědom, že by se svým osobním deficitem neuspěl v konkurenci se západoněmeckými kolegy, kdežto zde na východě byl přece jen trpěn podle zásady, že je lepší on, než vůbec nikdo.

Politováníhodný to lidký osud...