KOTVA - SRDCE - KŘÍŽ

KOTVA - SRDCE - KŘÍŽ

Rok 1972. Čtrnáctiletá. Obraz v zrcadle vhání slzy do očí.
Hubená, 183 centimetry vysoká postava. Zátiší s klíčními kostmi korunované obrýleným obličejem a vlasy neurčité barvy.
A jako by to nestačilo, puberta v rozpuku.
Kolem mě svět plný drobných hezkých dívek a zajímavých kluků. Samozřejmě, že jsem vůbec neviděla ty tlusté, uhrovité, protivné
a klackovité. Všichni se mi zdáli hezčí a zajímavější, než jsem byla já.
A co bylo nejhorší, všichni kluci byli menší než já.
Né že by o mne některý stál. Ale já si říkala, že kdybych byla o hlavu menší jako Eva a neměla ty hrozné brýle, tak ....
Ještě, že jsem se měla možnost dvakrát týdně ukrýt na jízdárně. Zavřít se tam do boxu s některou z mých oblíbených kobylek, vytáhnout kartáč, hřbílko a dát se do koňského hřbetu. Přitom jsem Hytě nebo Úslavě pověděla všechno, co mě trápí. Bývalo toho tolik, že kobylky byly vzorně vyčištěné, spokojené, nakrmené mrkví a suchým chlebem.
Jenže i na jízdárnu chodili kluci. A mezi nimi Olda.
Ach jo.
Spolehlivě nejmenší ze všech.
Bylo mu devatenáct, měl těsně před nástupem na vojnu a byl prostě úžasný. Samozřejmě, že si nějakého čtrnáctiletého bidla nijak zvlášť nepovšimnul. Co ale přehlédnout nemohl byla skutečnost, že když po práci dorazil na jízdárnu, jeho kůň Laco se leskl jako zrcadlo, stačilo ho jen nasedlat a vyjet. Olda byl nejspíš rád, ale po příčině nepátral.
Zato jsem pátrala já. Tak, jako to dělají mladé holky. Nenápadně jsem svůj idol stopovala, až jsem zjistila, kde bydlí. Bylo to pro mě opravdu důležité. Blížil se říjen a s ním den, kdy kluci odcházeli na vojnu. Samozřejmě, že jsem si vůbec netroufla dát najevo svou zamilovanost, ale tuze moc jsem si přála, aby měl sebou něco ode mne.
Koupila jsem za našetřené kapesné stříbrný řetízek na krk a na něj přívěšek. Na jednom kroužku se houpala kotva, srdce a kříž. Nebo-li znamení naděje, lásky a víry v ní.
Jak mu to dát a nevystavit se přitom posměchu?
Dárek jsem zabalila a napsala k němu věnování. Vyjádřila jsem v něm své city a touhu provázet ho alespoň prostřednictvím toho řetízku a na něm visících symbolů. Samozřejmě, že jsem se nepodepsala.
Nenápadně jsem se plížila mezi rodinnými domky, abych nepozorována vhodila předmět to schránky na dopisy.
Přišel říjen, odešel Olda. Na dva roky.
Když se z vojny vrátil, už jsem na jízdárnu nechodila. Matička zakázala. Přesto jsem sušila pečivo a také občas koupila nějakou tu mrkev a za koňmi zašla. Nikomu to nevadilo. Lidé mě tam znali a nebránili mi. Nostalgicky jsem si někdy i vypůjčila kartáče a některého z koní trochu přeleštila.
Moje návštěvy řídly. Lidé i koně se měnili. S přáteli z jízdárny jsem se už jen zdravívala na závodech. I s Oldou.
A pak jednou, po více než deseti letech, jsem nastoupila do autobusu MHD a v něm seděl Olda. Na sobě tmavé tričko a na něm se leskl řetízek se známým přívěskem.
Pozdravili jsme se a bylo vidět, že Olda chvilku loví v paměti, odkud mě zná. Pak mu to docvaklo a říká:
„Jízdárna, viď?“ Oba jsme se zasmáli.
„Koukám na ten řetízek, co máš na krku.“
„No jo, ten jsem dostal před vojnou od nějaké ctitelky. Nosím ho celou tu dobu.“
„Ta ctitelka jsem byla já.“
Autobus zastavil, dveře se otevřely a já vystoupila.
Zamávali jsme si.
Pochopila jsem, že jsem opravdu byla celé dva roky na vojně s ním.
A nejen tam.
Jen si říkám, jestli by tomu tak bylo, kdyby tenkrát tušil, kdo mu ten balíček do schránky nadělil.