Přemoudřelá

Hermiona se snaží zjistit všechny informace o profesorově práci agenta a o pomoci, kterou nepozorovaně poskytoval Harrymu dlouhá léta.

„Sbohem moji milí a odpusťte mi… prosím…

Máme krátce po výročí 17. listopadu 1939 i 1989. První bylo neprávem upozaděno téměř všemi, zato jsme si užili dostatku vážných debat k tomu druhému. Ale proč by si to druhé nezasloužilo i nějaké nevážné vzpomínání? Pro přesnost musím dodat, že zažité i vyposlechnuté epizodky se ve skutečnosti udály před i po 17. listopadu 1989. Co naplat, tzv. negativní společenské jevy jsou prostě věčné. Pouze tak dokládají fakt, že i když odedávna "na zámku" mudrovali, jak správně vychovávat svůj lid, "podzámčí" si vždy do značné míry žilo, žije a bude žít po svém. Přestože se navenek tváří převychovaně.

O naději

A nebyl to sen

Smutné

Příjemné setkání v mudlovském světě a Harryho stav, který se začíná zhoršovat. A odplata Hermiony.

Lehce schizofrení

...Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí."

Tak tenhle začátek už mám v šuplíku řadu let a nemůžu s tím pohnout. Dílo by mělo pojednávat o existenciálních otázkách; jako proč vůbec žít, kam směřovat, co má na světě vůbec jakou cenu. Pokračování by nemělo být smutné, hl.postava by měla rozhodně žít dál

Kdo osedlal koně? Kdo na nich jezdil?

Jen pro otrlé. Na hraně zábavy života a smrti.

Dlouhá noc

Urá na ně

Jak ho zabít

Zdá se

Ne, raketoplán.