Na západ je cesta dlouhá ...X

Přiznám se, že jsem byl trochu vyděšen, protože v Čechách jsme se starým vysloužilcem, nikdy bez nějakého problému nedojeli z Krkonoš do Prahy a to je pouhých 200 km.
Po prohlídce farmy a rozloučení s panem Hutkou jsme v poledne vyjeli. Asi za hodinu jsme dojeli k silnici, jež končí až ve Vancouveru. Přes celé Ontario kličkuje neobydlenou krajinou, mezi obrovskými jezery a nebudu daleko od pravdy, že pevnina a voda jsou ve stejném poměru. Bylo osm večer když jsme rozhodli se v nedalekém hotelu povečeřet a přespat. Tachometr pověděl, že jsme ujeli 700 km. Pro představu, z Toronta na hranice Manitoby je to 1500 km.

Druhý den asi po třech hodinách jízdy začalo hustě sněžit. Před mírným stoupáním byl v příkopě autobus. Zastavil jsem a zjistil, že je prázdný a nikde človíčka, tak jsme pokračovali. Netrvalo dlouho a na sice zasněžené, ale rovné silnici jsem byl nucen podřadit, auto netáhlo. Opět jsem zastavil a se svíravým pocitem v prsou a černými myšlenkami, jsem vystoupil a hodlal zjistit teplotu kol, zdali nezlobí brzdy.
Ale při prvním pohledu na kolo se mi velice ulevilo a poklepal jsem radostně Plymoutha po kapotě.
Sníh se v náraznících nalepil tak, že vytvořil dokonalou brzdu. Zbavil jsem se problému a auto vesele pepášilo dál. Při zastávce dotankovat nás u benzínové pumpy pobavil nápis a na něm informace, že další pumpa je vzdálená 350 km.

Nudná a přehledná rovina přes provincie Saskatchewan a Albertu dovolovala šlápnout na plynový pedál a již čtvrtý den pozdě odpoledne jsme minuli nápis vítáme vás v Britská Kolumbii. Silnice se proplétala mezi vysokými zasněženými horami a až pozdě večer jsme zastavili v malém městečku a přespali v hotelu.
Ráno jsme si přivstali abychom zdolali posledních 800 km do Vancouveru. Okolo třetí odpoledne jsme byli na místě. Měl jsem adresu na pana Josefa K. bratra naší dobré přítelkyně z Prahy a po našem telefonním hovoru před odjezdem z Toronta nás pozval k sobě. Odbočil jsem na ulici s názvem Hastings jež vedla do centra města. V blízkosti nablýskaných mrakodrapů jsme jeli úsekem, kde to vypadalo jako v nějakém Hollywoodském hororu. Lidské trosky, někteří stojí, jiní sedíc a také spící na chodnících z obou stran. “Kam jsme se to Pepo odstěhovali”. ozvala se ustrašeným hlasem Alenky.

Projeli jsme centrem a pro informaci kudy a kam jsem se zeptal hlídače na jednom z parkovišť. Byl to Rus a ochotně nám cestu k našemu cíli do West Vancouver popsal. Zde ovšem to byla jiná hudba. Tato čtvrť je považována za koncentraci nejbohatších lidí v celé Kanadě. Při jízdě přes Lions gate bridge jsme viděli na protější stráni, snad tisíc luxusních vil. Tato část, jak jsem se později mohl osobně přesvědčil, se jmenuje British property a jsou tam “chaloupky” o rozměru pětiset čtverečních metrů a větších.

Mapa kterou jsem koupil nás vedla po silnici z níž byl krásný výhled na centrum města a mnoho zaoceánských lodí, kotvících v zátoce. Konečně u cíle, ale nikdo doma. Nebyli jsme očekávání protože jsme cestu o den zkrátili. Po chvíli přemýšlení, nápad byl na světě. Jedeme do Whistleru, mám tam kámoše, informoval jsem již unavenou ženušku. Není to daleko.
Další jízda byl neskutečně silný zážitek. Úzká silnice, vpravo prudký svah a na jeho vrcholcích čepice sněhu, na levo široká mořská zátoka s desítkami ostrovů z nichž jen vypadal obydlený. Alenka v polospánku slyšela mé výkřiky obdivu.
Ve Whistleru při pohledu na ženušku, doslova spící ve stoje, jsme se rozhodli pro hotel. Slečně recepční jsem nadšeně, “úžasnou” angličtinou vyprávěl odkud jsme přijeli. Dovedla nás do apartmá se kterého jsem při prvním pohledu, instinktivně hodlal vycouval.
Kuchyňka, obývák se sedací soupravou, velká televize, z reproduktorů ve stropě se linula příjemná hudba, v koupelně vířivka. Recepční se na nás usmála, dala mi klíče a popřála krásný pobyt v Britské Kolumbii.
Ve městečku bylo jako vymeteno. V místním pabu, jediné otevřené restauraci jsme povečeřeli. Stihl jsem předtím koupit láhev dobré whisky a pár piv a ukončení dlouhé cesty jsme oslavili.
Druhý den ráno mě šokovala cena za apartmá. Dodnes si oba pamatujeme, že jsme platili za onen komfort, pouhých 40 dolaru. Dnes, čtyři desetiletí poté, stojí takové apartmá v zimní sezoně ve Whistleru přibližně 1200 dolarů denně.